Jsme tu! Žijeme na tomto světě jenom jednou.

To jsme si takhle s dcerkou „o sobotě“ vyjeli do blízkého kraje.

V minulém článku jsem se zmínil o dětech v taxíku.

Zmíním jen pár příhod, úplně obyčejných, které mě teď hned napadly.

„Rádio a já“. Už ani nevím o čem ta písnička byla.

Každý den se probouzíme s představou, co nám nový den přinese.

Můj svět se skládá, stejně jako vám všem, ze dvou částí.

Místo vyzvednutí - Letiště Praha, terminál 3.

Člověk je jedním z tvorů, kteří také mají cit.

Když je člověk chvíli sám, honí se mu hlavou všelijaké myšlenky.

Náš svět, naše malá modrá kulička, se plní.

Doba se změnila a se „zabijáky“ se potkáváme v každodenním životě.

Žijeme v tomto světě a ladíme si ho podle našich představ.

Úděl živočicha je narodit se, cosi prožít a odejít „na věčnost“.

Za celý svůj život jsem byl v nemocnici čtyřikrát.

Již přes osm let sloužím lidem, ze kterých nemám strach.

Jako taxikář jsem vešel do světa nechtěného.

Následně vezu starší paní na opačnou stranu města.

Jaká je naše představa o životě?

Celé dny jezdím jen po Praze.

Už deset let křižuji Prahu jako „dročkař“.

Ve středu jsem vyhrál jízdu. Ze Žižkova.

Jsme tu a kolem nás je svět, který je skutečný.

Jsme lidé a každý jsme jiný.

Taxi je tu od toho, aby vozilo lidi. Mezi ty lidi patří i „kelebrity“.

Je tu jaro. Krásné, čerstvé, čisté, ryzí, svůdné, nové jaro.

Okinka moje zlatá, bílá Octavia, musela na opravu.

Na západním okraji Prahy využívá služeb taxi nevidomá starší paní.

Važte si vlastního těla, dokud vám funguje...

Vyskytl jsem se na horách. Na našich, českých. A jen tak na otočku.

Copak děláte, když je vám najednou tak nějak smutno?

Jsem taxikář a píšu o věcech, které se týkají mé práce.

Nejsem staromilec. Nevolám po starých časech, novou techniku užívám.

Tak jsem se zase jen tak zamyslel a uvolnil tok svých myšlenek.