TAXIZKAZKY: Na červenou stojíme...i na zelenou...
Asi pláču krásně, leč na špatném.... ale když mně se tenhle zrovna tolik líbí! Mám pocit, že většinu času v provozu strávím čekáním na semaforech. Pozor! Pojedeme! Už se to blíží, oranžová,.....a nic. Mnozí přede mnou si totiž musí dopsat zprávu, dočíst novinky, nebo se třeba vyfotit a fotku dát ihned na „instáč“ - ‚právě stojím na semaforu‘.
„Takový bírílko.“ praví dcerka.
„Cože? Jaký bidýlko?“ nějak se ztrácím v té nové době.
„To ne, to je jako Be Real,“ má se mnou trpělivost to děvče.
Jde prostě o to, že řidiči i řidičky na semaforech mají stále skloněné hlavy. Nekají se, nezpytují svědomí v pokoře vzývajíc Svatého Kryštofa, patrona motoristů. Naopak - koukají do mobilů.
Vzpomínám si na jeden článek v novinách, je to už hodně, ale fakt hodně dávno. Záblesk vzpomínky. Šlo tam o to, že se patrně redakční rada onoho periodika domluvila, že udělá pokus. Nejprve na vybrané křižovatce spočítají, kolik aut projede na jednu zelenou v běžném provozu. Pak všichni nasednou do svých aut: Embéčka, Žigulíci, jistě Warťas, Zastava, soudruh šéf možná do Austinu Allegro z Tuzexu. Utvoří kolonu a na vše připraveni, vyrazí v co nejkratším čase na zelené světlo vpřed. Výsledek mohl být třeba 3 ku 8. Tedy tři auta projedou v běžném provozu, sehraných aut projede osm. Dokonce to dotáhli až tak daleko, že zastavují vybraná auta (to si s úšklebkem představuji, jak dnes někoho zastavují a dělají anketu...) a ptají se řidičů, proč jim to na semaforu tak trvalo. Co řekl jistý mladík za volantem si už nepamatuji, mám v hlavě jen redakční poznámku, že „vzadu se chichotají dvě peroxidové blondýnky“. (To byly osmdesátky, peroxid, trvalá, tedy až dlouho po máničkách.)
Dnes už nepotřebujeme k rozptýlení v autě blondýnky, stačí jeden telefonní multipřístroj. Že se ušetří? To rozhodně! I nejnovější model ohryzku vyjde zajisté levněji, než dvě blondýnky. Někdy mě až děsí, když vidím kolem sebe to množství řidičů/-ček s telefony v ruce. V ruce!
Dokážou si uvědomit, co všechno je z ostatních aut vidět? Je jim to jedno? Vždyť co? Jeden hovor! No bóže! Jedna zpráva! Že to stejně nikdo nekontroluje? Že to dělají „všichni“? Anebo nová doba: jsem Čechoslovák, nikdo nade mnou nemá moc! Mám vlastnoručně namalovanou občanku, tedy originál! Co je víc?
Tehdy měly motory aut výkon řekněme 40kW (přidávám), dnes mají 100kW (ubírám - to píšu, abych nevyvolal vášeň ukazování si pindíků jako na auto serverech!). Čas rozjezdů na semaforech je ale dnes delší.
Tak co? Už jste si to dočetli? Dopsali? „Poustli“ jste fotku? Prima! Můžeme už konečně jet! Tedy jen vy, my ne, za vámi už totiž zase svítí červená...!
A co třeba ještě takhle:
Nevím jak ve vašich domovinách, ale v našem městě je módou mladých mužů jezdit na kole bez držení. Je to malé město (pšt, to jen mezi námi, místní by se mohli urazit, považují se za.... Já si to můžu dovolit, jsem naplavenina.), jezdí tak do práce, do školy, není to o zábavě, je to o dopravě. To je jedno.
Když je zima, mají ruce v kapsách a šlapou. Když je teplo, ruce jim už nemrznou a můžou si dovolit v nich třímat mobil. A číst. Třeba.
A teď si představte, jak jede řidič/-ka s hlavou sklopenou k telefonu a cyklista s rukama v kapsách, nebo s telefonem v rukou... Prosím vás, soustřeďte se na jízdu! Myslete na ostatní! Ale ne na ty, co vám právě píšou...!
Vnímejte i ostatní účastníky provozu!
Amen!