Zdroj, CC BY NC 4.0

Milý čtenáři, když jsem na jaře, po návštěvě semináře o korespondenčních volbách, napsal článek Testovací polygon pro zákony, došlo mi několik až překvapivě agresivních reakcí v tomtéž duchu: ajťák kecá do něčeho, čemu nerozumí, nejde to, nejde to, nejde to, NEJDE TO!!!, nikdy se to tak nedělalo, naprosto absurdní návrh, je vidět, že o tom nic nevíš, mudrlante.

Ejhle, máme červenec 2024 a sklízíme trpké plody toho, že se to tak nikdy nedělalo a nejde to. O moc čistější příklad systémového selhání způsobeného absencí zkušebního provozu si ani neumím představit. Zavedení nového systému pro digitalizaci stavebního řízení je katastrofa, a to plošná, celorepubliková katastrofa, protože ten nedopečený systém byl zaveden všude naráz. Už tak dost komplikovaná řízení stojí, práce se hromadí, vznikají různé nekonzistentní datové sady, které pak jednoho dne někdo bude muset opravovat po nocích ručně – až to vůbec půjde.

Základní příčinu shrnul architekt Jan Kasl slovy „systém tvoří stavebním řízením nepolíbení ajťáci“. Yup, to je přesně ono; všechny konkrétní stížnosti, které jsem četl, ukazují na to, že nikdy nedošlo ke kontaktu mezi vývojáři aplikace a někým, kdo s ní pak má pracovat.

„Flow“ práce s aplikací, tj. ze kterého kroku se přechází na který, jaké výjimečné stavy při tom mohou nastat, kde je potenciál pro zmatení uživatele nebo snadná příležitost udělat chybu, jestli se tomu dá zabránit nějakou dodatečnou kontrolou, kde navrhnout uživateli nejtypičtější řešení, kde natvrdo vyžadovat vyplněnou hodnotu a kde naopak povolit možnost „doplním později“ … toto všechno jsou věci, které ten programátor nevymyslí vlastním „mozkovým myšlením“, respektive je vymyslí blbě, protože s danou činností opravdu nemá žádné zkušenosti. Musí mít přístup ke konkrétnímu člověku, či spíše lidem, kteří tu činnost opravdu dělají, a sledovat, co je špatně.

Jedině tak se včas přijde na absurdní situace, jako že někde je 2 cm vysoké okénko, do kterého se musí zkopírovat šestistránkový dokument, nebo že není-li pro danou stavbu dosud vybrán zhotovitel (a to je u veřejných zakázek podléhajících výběrovému řízení běžné), tak že se tam musí vyplnit „stavíme svépomocí“, jinak vás systém nepustí dále.

No, a jak toto chcete vychytat?

Ve zkušebním provozu, samozřejmě, ale probůh – nezkoušet ten nový digitálně-právní systém v celé České republice naráz. Jedenáct milionů lidí je krapet mnoho na to, abyste jim udělali ze života peklo, a zavádění čehokoliv nového a složitého bohužel dost často peklo je.

Jediný rozumný postup je vybrat si jedno až dvě města střední velikosti coby pokusné králíky, dát jim dopředu adekvátní kompenzaci za možné problémy a komplikace (odhadem 1000 Kč na obyvatele; proti těm současným problémům je to levné), a následně si to celé protrpět v menším měřítku tam. Problémy by byly řádově menší, protože tím nejhorším chaosem by bylo postiženo jen cca 1 % obyvatel země a tudíž srovnatelné procento všech stavebních záměrů. Do ostrého, plošného provozu by šla až vyladěnější verze, ve které by zbývalo posledních pár zákeřných chyb. (Vždycky nějaké budou, marná sláva.)

Ale ne, nejde to, protože se to nikdy nedělalo. Probůh, je načase vystrčit hlavy z ulity, ne-li z méně důstojných míst. Musí to jít. Žijeme ve 21. století, šíření softwaru do všech možných oblastí života včetně legislativy nás asi nikdo nezbaví, tím pádem ani všech souvisejících negativ – a nedopečenost prvních verzí je velmi dobře známé negativum, které lze ignorovat jen na vlastní riziko.

Nepřemýšlejte, proč to nejde. Přemýšlejte, jak to udělat. Toto je celkem známá situace, nemá smysl znovu vynalézat kolo. Howgh, end of story, jinak nás to někdy za rok nebo za dva čeká znovu, v plné parádě.

Hudební epilog

„Ach, bože z nebe, co nám to zase nainstalovali?“

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.