Vánoce jsou časem pohádek. To už tak prostě je. Myslel jsem si, že vymyslím také nějakou pohádku. Princeznu bych obsadil, svoji dcerku, to je jasné. Loupežník by tu také byl! Vždyť jsem přece dročkař, né? Nic mě ale nenapadlo, tak snad příště. U pohádkového hradu se mi chce ale zůstat.

Zase se to vše obrátilo do mých vzpomínek. Pro výlet jsem před časem s dcerkou vybral zříceninu hradu Valečov. Jako obvykle - dcerka tam ještě nebyla a já si to již skoro nepamatuji. Skvělá příležitost k objevům!

Pod hradem ve stánku sídlí paní, asi bych řekl - kastelánka. Ochotně nám prodá vstupenky, s komentářem:

„Mám tam vytřeno, tak ať mi to nepošlapete! A neotvírejte mi okna, ať není průvan!“

A protože je to zřícenina (ten hrad), je mi to naprosto jasné! Ona, kastelánka, je jako já v taxíku. V legráckách je na stejné vlně - nahodí a čeká na reakci. Poznal jsem to, když dalším návštěvníkům po nás prodávala lístky. Stejná poznámka a čeká, jak se příchozí zachová, to aby ho vyzkoušela. Je to hra. Báječná! Možná bych to dělal stejně. Baví mě to. Škoda, že se za námi už vytvořila fronta, narážky mohly dál křižovat a nabývat na síle, nechceme ale zdržovat a vyrážíme na prohlídku.

A tak tedy vstupujeme do skal, které bývaly hradem, pozorujeme, co je pro nás nové. Po oknech tu samozřejmě nejsou ani známky. Protahujeme se skulinami mezi pískovcovými bloky, až se dostáváme na vrchol. Moc hezky je to tu upraveno! Zaujímají mě tam skoro půlmetrové prohlubně stop, kterými se dávní návštěvníci pokoušeli vystoupat výše. Kolik těch nohou za tu dobu muselo být? Valečov je už odedávna pod klubem českých turistů. (Píšu to malými písmeny, protože nevím, jestli tento konkrétní spolek sám tu byl aktivním patronem.) A tak každý turista na pískovec šlapal a šlapal, až ten dnešní musí jaksi povyskočit, aby dosáhl stejné úrovně vidění. To muselo být sakra hodně nohou!

Dole ještě dáme řeč s „kastelánkou“. Dovíme se, že jejich správcování také není jednoduché. Když přišla skupina s dětmi, děti se bavily tím, že shora házely kameny dolů. Na prostor před stánkem s pokladnou. Pan kastelán, neboli manžel té paní, dospělému doprovodu nezbedných dětí řekl, že to není dobrý nápad, že dole mohou někoho zranit, ať to přestanou dělat. Dostalo se mu prý od rodičů vulgárních nadávek a málem došlo k fyzické potyčce. Kde se bere v lidech ta agrese? Než by začali u sebe, osočí druhého! Pak se divme, že na Filozofické fakultě.... O tom teď nebudu!

Moje vzpomínky jsou ale v podhradí, až v záhradí. Za hradem v lesíku jsou vytesané světničky. Ne ty Drábské, ty jsou ještě kus dál! Kdo to tu znáte, víte, kdo ne, jeďte tam! Lidé si tu v pískovcových blocích vytesali místnosti, které jim poskytly obydlí. Kompletně. Jsou tam i místnůstky s vytesanými žlaby, tedy příbytek pro domácí zvířectvo.

Když jsem byl malý, s turistickým oddílem jsme tudy o jednom víkendu putovali a zde, v těchto prostůrkách, přespali. Vzpomínám, že tenkrát jsme si měli vzít s sebou do láhví technický benzín, abychom si na patřičných vařičích mohli přihřát krmi. Kamarádi ve vedlejší jeskyňce ale zkoušeli, co to udělá, když se do ohně ve zručně zhotoveném ohništi vstříkne benzín. Výsledkem bylo to, že benzín jim byl zabaven a lanšmít z konzervy museli jíst studený. No řekněte, nebyla to krásná doba? Promiňte, zasnil jsem se...

Procházíme po „sídlišti“, dcerka bezcílně, já s jasným cílem. Až konečně -

„Tady! Tady to bylo! V této komoře jsme spali! Tady tím oknem jsme koukali do lesa!“

A zase - je to skoro padesát let! Je to zvláštní vracet se na místa, která zůstávají, vzpomínat na dobu, kdy jsme byli nevinní, ačkoliv jsme málem podpálili les, dělali jsme ale něco, co mohlo utvářet naše osobnosti, charakter, um, vztah k životu. Třeba v nás aspoň trošinka zůstala...

A tak sestupujeme dolů k autu, kruci, zase to koleno!, a opět je mi hezky. Poslušně hlásím, že po dobu mé nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo!