V závěru týdne se hodně diskutovalo o smlouvě mezi Ruskem a Ukrajinou, chystanou v dubnu 2022 v Istanbulu. Spekulovalo se o ní už dřív, byla verze, že ji zvrátil Boris Johnson ještě ve funkci britského ministerského předsedy, podle jiné verze z ní sešlo v důsledku masakrů provedených Rusy, zvláště pak v obci Buča. Jisté je, že žádná dohoda uzavřena nebyla a spekulace obnovil deník Die Welt. Měla mít 17 stran, Ukrajina se měla zavázat k trvalé neutralitě, Rusko si mělo nechat do té doby osvojená území, Krym a části Doněcka a Luhanska. Ukrajinská armáda měla být početně i výzbrojí omezena a její bezpečnost měli garantovat členové Rady bezpečnosti včetně Ruska.

Nic nám nebrání zamyslet si nad tím, co by to znamenalo, kdyby takto načrtnutá dohoda byla uzavřena.

Znamenalo by to, že Rusko by legitimizovalo zásadní překročení červené čáry, legitimizovalo by ozbrojené narušení hranic v Evropě a osvojení části území cizího, zcela nesporně mezinárodně uznávaného státu.

Západ by dal najevo absolutní pasivitu. Mlčky by uznal nároky Ruska na teritoria ve svém okolí. Appeasement by se stal vůdčí doktrínou. Nedošlo by k probuzení ze sna o věčném míru. Západ by dál snil o tom, že všechny krize lze vyjednat a projednat ústupkem agresorovi.

Uvnitř Evropské unie by to vyvolalo fatální pnutí. „Západní Západ‟ by jistě takovou dohodu uvítal, kdežto Pobaltí, Polsko a pravděpodobně Rumunsko by pojaly hlubokou nedůvěru, zdali je „západní Západ‟ pořád ještě pokládá za součást svého civilizačního okruhu. Spekulace o vývoji v Maďarsku a na Slovensku si může každý dopřát podle sebe. Pokud jde o naši scénu, štěpení by bylo výrazné. Vývoj by totiž dal zapravdu doposud marginálním politickým formacím a směrům. Došlo by k obdobné situaci, jakou zažila země po Mnichově v roce 1938. Tehdy nastala tzv. Druhá republika, kdy tón udávala podlá politická spodina, dychtivá po kolaboraci s Německem: zde by to bylo geograficky obrácené, nadějeplné oči by se obracely k Rusku, ale v konečném výsledku by to vyšlo nastejno. Nebyla by to standardní výměna politických sil, byl by to systém po všech stránkách obrácený naruby..

Mnoha lidem uniká podstata celé věci: Rusko se rozhodlo žít bez Západu, rozhodlo se žít v konfliktu se Západem a rozhodlo se ho ovládat silou. Že na to jde přes Ukrajinu není podstatné, podstatný je princip sám. Někdo takovému rozhodnutí fandí, ale měl by si pak položit otázku, v jakém kulturním okruhu chce sám žít, zdali západním nebo východním.

Rusko hodilo rukavici a Západ ji zvedl. Nešikovně, váhavě, s výsledky zatím ne přesvědčivými, s tragickými dopady na zemi, která se stala první obětí ruského revizionistického imperialismu. Ale zase, námitek můžeme mít tisíc, ale to že rukavice byla zvednuta, to je podstata věci.

Proto je dobře, že k žádné smlouvě toho typu, o jakém se spekuluje, nedošlo.