(První díl znojemských zážitků je tady)

Ve čtvrtek jsme byli oba trochu zmožení po včerejšku, a tak jsme se rozhodli, že začneme zlehka. A odjeli do Klobásového ráje. Tak se jmenuje jedno řeznictví poblíž Znojma, tolik různých klobás najednou jsem fakt neviděla.

Zjistili jsme si totiž už doma, že mají i takovou tu jídelnu, jak bývávalo, polévky, teplé uzeniny a tak. A na další cestě to moc nevypadalo, že dostaneme najíst. A Klobásový ráj nás nezklamal, skvělá gulášovka, čerstvý chleba, co si více přát.

Klobásový ráj (takové pulty mají tři)

Jenže pak už to byla jedna katastrofa za druhou. Poprvé jsme zakufrovali hned při východu z řeznictví. Podruhé o kus dál… takhle to dopadá, když člověk myslí, že si šikovně zkrátí cestu. Od chození po asfaltu jsme už oba byli dost uondaní a to na nás teprve čekalo překvapení ve formě opravy vozovky, což bylo ze začátku nenápadné – prostě pás hezky černého asfaltu… Časem jsme zjistili, že je docela teplý. A pak jsme došli k finišeru, to už jsme se brodili trávou na svahu podle silnice. Kolem nás pole a pole a pole… Byl to jen asi kilometr, ale hodně nepříjemný.

A tak jsme utahaní, žízniví a otrávení došli k zámku Boskovštejn, který byl původně vodní tvrzí. Jen jsme mrkli, že je zavřený a šli dál. Maně jsem si vzpomněla, že jsem ho viděla na krásné fotce, kde se zrcadlil v rybníku, ale představa, že bych měla obejít rybník v naději, že něco podobného uvidím vlastním okem, mi až tak atraktivní nepřišla.

Zámek Boskovštejn

Ale to už jsme se konečně dostali na značenou cestu a po ní došli do Jiřic. Tam je podle mapy meditační centrum, meditační křížová cesta a rozhledna Anička. Ta mi z toho přišla nejzajímavější, protože doposud jsme šli krajinou fakt ryze zemědělskou, a tak jsem doufala, že třeba uvidím i kousek přírody. A taky že jo! K rozhledně vedla hezká cesta takovým tím jarně kvetoucím roštím (trnky a spol.), které milosrdně skrývalo výhled na velké širé rodné lány, zčásti zelené, zčásti holé. A na konci byla nejen rozhledna, ale i stolek s lavičkou.

Odtud už byla cesta veselejší, šli jsme po polní cestě k rozcestníku „Černý les“, což bohužel následkem kůrovce bylo hodně optimistické označení, ale nějaké stromy zbyly, kolem nás zpívali ptáci a vůbec nám bylo hned lépe.

Cestou

Blížili jsme se k Jevišovicím, kde je přehrada a dva zámky. Starý zámek byl vidět už z dálky, stojí na kopečku. A bylo to dost frustrující, protože cesta k němu opisovala tři čtvrtiny kruhu, prostě jsme šli a šli… a pořád byl stejně daleko. Vysvobodilo nás, až když jsme došli k přehradě. Patří k nejstarším ve střední Evropě, postavili ji v letech 1894 – 97 (!!) jako ochranu před povodněmi. Na hrázi je o tom moc pěkná plaketa.

Přehrada Jevišovicích - plaketa

Franta se odtud vydal ke kavárně, kde jsme si předem telefonicky ověřili, že ještě bude otevřeno, já se vydrápala ke Starému zámku (ten kopeček z dálky vypadal menší!). Samozřejmě v dubnu není přes týden otevřeno, tak jsem si ho jen okoukla zvenku. Musím říct, že vypadá pěkně a zrekonstruovaně.

Starý zámek v Jevišovicích

Pak jsem dosupěla ještě k Novému zámku, ten funguje jako domov seniorů a opět – aspoň zvenku vypadá velmi dobře. Navíc stojí v moc pěkné zahradě, která se krásně zelenala, trávník byl posetý jarními kvítky (a občas někde stála „antická“ socha).

Nový zámek v Jevišovicích - zahrada

Jeli jsme domů a slibovali si, že zítra už fakt bude volnější den.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady.