Do Znojma jsme z různých důvodů loni dvakrát neodjeli, takže jsem byla docela zvědavá, jak to dopadne tentokrát. Vyšlo to a my po docela dlouhé cestě dorazili na místo. Bydleli jsme velmi strategicky kousíček od nádraží a zároveň blízko historického centra, které jsme hned jen tak všeobecně oběhli, abychom si protáhli nohy.

Ve městě hned po příjezdu

První celý pobytový den byla středa a já usoudila, že udělám Frantovi radost, takže jsme hned ráno vyrazili do Muzea motorismu. To stojí u řeky dole pod historickým centrem – hodně dole, scházeli jsme i tak dost prudkými serpentinami po stráni tvořené převážně skálou, na které občas kvetly jarní kytky a stromy. Úžasně to vonělo!

U Muzea motorismu

Muzeum samotné je umístěné v bývalé vodárně, ve skále vedle stojí komín parního stroje, který vodu do města nahoře tlačil. Muzeum bylo zavřené s cedulkou, že po zazvonění někdo přijde otevřít. Tak jsme zazvonili… a nic. Chvíli jsme čekali a pak jsem zazvonila poněkud razantněji. Zase se nic nedělo, ale pak přece jen přišla paní, zkasírovala nás a otevřela, řkouc, že nás odvede na konec expozice do suterénu, všechno si můžeme v klidu prohlédnout, jsou tam cedulky. A že máme při odchodu zhasnout.

V muzeu mají mraky věcí. Plné police třeba olejniček, klíčů… prý je tu největší sbírka heverů v republice (Franta: „Jé, panenka!“ … to je, prosím pěkně, nějaký druh heveru). V suterénu byly převážně stroje, které poháněly třeba mlýny, hlavně tedy parní stroje. V přízemí byla – na první pohled – auta. A hrály tam staré šlágry, třicátá léta. Když se člověk rozkoukal, bylo tam milion dalších věcí: motorky, kola, kočárky, benzínové pumpy, plechovky od oleje… jak to často bývá, exponátů je víc než prostoru. Aut mají docela dost, v různém stupni zachovalosti – některá zrestaurovaná, jiná ne.

Muzeum motorismu, auta a spol.

Došli jsme ke konci a ke Knize návštěv. Vypadá to, že moc lidí sem nechodí. Je to škoda!

Venku jsme ještě zkoukli zemědělské stroje a já už se těšila, jak půjdeme pryč (ne že by mě to tam nebavilo, ale bolela mne záda), když vtom přišla paní a hlásila: „Můžete jít ještě támhle do domečku, tam máme hračky“.

Muzeum motorismu, hračky

Tak to už byl konec, myslela jsem, že už neodejdeme. Nikdy. Franta se zářícíma očima procházel mezi vitrínami a každou chvíli vykřikoval: „Tohle jsem měl! A tohle taky!“

Nakonec jsme ale přece jen odešli a já včasně kula železo. Že se půjdeme projít do údolí Gránického potoka a pak se podíváme na kamenné ovečky. Kolem potoka to bylo hezké, široká cesta, kolem kvetly všechny možné kytky tohoto ročního období, sem tam někdo šel nebo běžel… A já na mapě hledala, kudy k ovečkám. Vlastně nevím, proč jsem se do nich tak opřela, ale měla jsem pocit, že je vidět prostě musím. A navíc mi chůze dělala dobře a nechtěla jsem moc brzo dojít zpátky do města.

Údolí Gránického potoka

A tak jsme se vyškrábali na kopec a hledali, kde se ty ovce pasou. No, mapy nás dovedly na místo… kde bylo v trávě pár bílých balvanů z křemene velikosti (mrňavých!) oveček. Seděli na nich nějací puberťáci, takže ani vyfotit to pořádně nešlo.

Kamenné ovečky

Tak to bychom měli… Zbývalo dojít domů, což turistické značky nabízely docela pěkně. Prošli jsme ještě kolem (zavřeného) areálu Velkomoravského hradiště a pak… jsme stáli na hraně svahu, podobného, jako jsme ráno scházeli k Dyji k muzeu, akorát že teď bylo třeba jít dolů, což je o něco méně příjemné.

No, sešli jsme, co jiného dělat. Franta moc nadšený nebyl, ale já si zase užívala kvetoucí stráně, bzukot včel a krásnou vyhlídku naproti na kostel sv. Mikuláše a na hrad.

Přes hluboké údolí se díváme na hrad.

Abych nezapomněla, dole bylo třeba zase vyšplhat nahoru po té ranní stráni a dojít domů. To už jsme oba jeli trošku na páry.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.