Dnes jsem měl rychlé ráno. Budí mně drnčení vibrací telefonu. Vymačkávám hovor, nejsem zatím při smyslech. Čtu ale zprávu pod tím:
„Ahoj Honzo, až se vzbudíš, zavolej mi, potřebuji pomoc!“
Píše mi známá. Beru telefon, jdu do koupelny, abych nevzbudil dcerku a volám.
„Ahoj, prosím tě, nezlob se, Štófikovi je zle, potřebuji odvézt na veterinu, já na to řízení s nervama nemám.“
Nejde o lidský život, jde o život kocourka.

Mnohým se to bude zdát malicherné. A co jako? Jenom kočka!

Můj vztah ke Štófimu (Asi je to podle Vlasty Buriana z „U pokladny stál“, pro vás je to třeba Kryštůfek) a naše osudy by vydal na knížku. Protože je to víc zamotané, než si dokážete představit. Bez legrace.

Když se, my lidé, zrovna nemilujeme, máme tu někoho, kdo nelpí na výdělku, našich náladách, nic absolutního nevyžaduje, a pokud se pouze jen přizpůsobíme jeho povaze, je naším parťákem. Ano, zvířátko, v tomto případě kocourek.

Moje bývalá byla taková zvířecí máma. Nemohla vidět, když zvíře trpí. Proto jsme byli taková malá zoologická. Vůbec mi to nevadilo. Když jsem se jako taxi v noci vrátil z Prahy, hlava mi hučela z městského provozu, po zaparkování jsem si na chvíli opřel hlavu o opěrku a vteřinu relaxoval. Jemné buchnutí mně probralo. Na kapotě seděla Micinka, přes čelní sklo na mně kouká a já z její otevírající se tlamičky odezírám:

„Pojď už, otevři nám, máme hlad a je nám zima!“.

Vystoupím z auta a schází se to ze všech stran jako procesí. Nad hlavou je průzračná hvězdná obloha bez světelného smogu. Nádhera! Otvírám spící dům, některé kočiny prchají ven, jiné jdou dovnitř obhlédnout misky s pochutinami. Pak ještě asi půl hodiny dělám vrátného, než si jdu lehnout.

Všechny naše kočky byly kastrované. I přesto jsme čelili výtkám sousedů, pochopitelně zprostředkovaně, nikdo vám nic do očí neřekne, že je množíme. Jeden pán v taxíku mi pak říkal:

„Vy byste mohli být adepti na Nobelovu cenu za genetiku, pokud množíte kastrované kočky!“

A mezi nimi je Štófik. Dostal se k nám jako kotě společně s želvovinovou kočičkou Sazinkou a ani nevíme, jestli byli sourozenci. Byli na ulici spolu. Jí jsem říkal v legraci podle vzezření Plesnivka (Neříkej jí to!), on je jako reklama z Felixe: černý s bílou náprsenkou.

Osud mřížemi naší pozemské klece zacloumal a zbývající tři kočiny si užívají domov u jedné hodné paní. Já je mít nemůžu. Opravdu by bylo na dlouho to vysvětlit.

Právě teď se o Štófika starají ve veterinární nemocnici. Má chronický zánět slinivky a vyhlídky nejsou dobré. Je mu moc špatně. Při vyšetření jsem měl v dlani jeho hlavičku, vnímal jeho dech a vzpomínal, co všechno jsme za tu dobu prožili a co všechno se od té doby změnilo.
Buď silný kocourku! Přežij to!
Držte mu prosím palce!