Tak jsem dnes doprovodil dcerku k vlaku. Jela na každoroční tábor. I když už je dospělá a v oddíle je instruktorka, pořád je to moje „dcerka“, už navždy bude a ještě nějaký čas ji určitě budu vyprovázet na nádraží. Říkejte si co chcete. Odjíždějící vlak má pořád tu stejnou atmosféru, oči jsou vlhké a jeho červené koncovky značí chvilku prázdnoty.

„Posledních pár minut zbejvá jen,
máš teplou dlaň, už se stmívá,
těžký je říct, že se končí den,
vlak poslední vagón mívá.“
(Hoboes)

Každý rok má oddíl TOM Robinsoni 4005 Poděbrady (pozvánka pro nové) nějaké téma, nějakou hru. A tak letos malí Pátci, i mladší z Robinsonů, probíhali zdí na nástupiště 9 3/4, aby odjeli vlakem do Bradavic, na které ani lápis nestačí... Věřím, že si užijí spoustu zábavy!

A já mám teď to prázdno na dva týdny. Co s ním provedu? No budu mít více času na Duo Lingo a mojí výuku angličtiny, i když mi tu bude chybět ta, která mi vždy radila. O mém učení angliny jsem už psal a pořád se toho držím!
To dám!
A šup do nové lekce!

Už jsem si zvykl na věty „Manželství mezi dvěma muži je skvělé.“, ale to, co jsem měl probrat v této nové lekci mě už trochu rozhodilo.

Je jiná doba a mně je úplně jedno, jaký kdo má život, hlavně když je spokojený. Jedno pravidlo ale ctím:
‚Tvoje svoboda končí tam, kde začíná ta moje.‘

Je až neuvěřitelné, jakých všech oblastí se to týká, ale vždy je to pravda. Třeba kouření, kuřáci. Jde o jejich plíce a jejich volbu, ale já to čichat nemusím. Asi jsem ale nezvolil dobrý příklad, s kuřáky se člověk málokdy domluví. Vnímají většinou jen tu svoji svobodu a když to nechceš čichat, běž pryč! Na prstech jedné ruky, i po usilovné práci na cirkulárce, bych napočítal, kdy mi kuřák řekl:

„Jé, promiň, nejde ten čoud na tebe?“
Nemusím to řešit, v mém taxi se nekouří.
Jejda! Kde jsme to byli? Aha! Anglina.

Mým cílem je naučit se anglicky. Jsem rád a těší mě, že jsem schopen už lecčemu porozumět. Jenom nevím, jestli mi budou k něčemu fráze, které teď probíráme, při audienci u Jeho veličenstva Krále Charlese lll. a klidně i prince Williama a jeho krásné choti (Kvůli ničemu jinému to nedělám! :-)), až si pozve pražského taxikáře do Westminsteru, třeba:

„Tom a Ben se poznali v gay baru.“
„Clara a Maria se poznaly v lesbickém baru.“
„John se rozvedl se svým manželem a teď nemá jiného přítele.“
„Lisa a Mia mají hezké manželství.“
„Je George gay?“
„Paní Brownová se rozvedla a nechala v domě vyměnit všechny zámky.“ konečně aspoň něco pro nás, heteráky!

Je mi to opravdu jedno. No, vlastně není, když o tom píšu. Každý je svého života strůjcem a nikomu jinému do toho nic není. Pokud nám to nevnucuje. Pokud se to nedotýká oněch svobod jiných. Jde o život, a ten na Zemi patří, má tu své místo, a to ve všech podobách. I když se možná myšleným bude zdát, že z nich dělám odlišný živočišný druh, není tomu tak!

V jisté zemi, na východ od nás, byla komunita LGBT+ zakázána, pod trestem vězením. Nemá význam se na tuto zemi odvolávat, má co dělat sama se sebou. To rozhodně není řešení.

Ať si všichni, kteří nezapadají do tabulek, žijí tak, jak se jim chce a jak je jim to příjemné, ale ať po mně nechtějí učení angličtiny, že:
„Lea a Mia byly manželky, ale teď se rozvádí.“

Občas se mi na Duo Lingu zobrazí, že „právě teď se učí 2 mio lidí“. Je mi tedy jasné, že opět pláču krásně, ale nááádherně, ovšem na špatném hrobě...
Rozumíte mi?
Jdu se učit dál.
JÁ TO DÁM!
Jasně!
Jak to tedy mají John a Ben?