Vozím lidi. Rád! Je to moje práce. A tu mám také rád. A rád si s těmi lidmi povídám. Pokud chtějí, samozřejmě... Je to pokladnice zážitků, o kterých mám zdání. Někdy probereme věcí jako u kadeřníka. Jsou skvělí!

Problém ovšem nastává, když mi nastoupí cizinec. Třeba by si také rád povídal. Někdy to i zkusí. Jenže na mně je to moc rychlé.Nakonec se se smíchem „dohodneme“, že já nemluvím anglicky a on zase česky.

Jedou se mnou i různí firemní klienti, Češi, kteří čas jízdy využijí ke konferenčnímu hovoru. V Angličtině. I já poznám, že mají někdy výslovnost jako Alča Schillerová, přesto ale vědí, o co jde a domluví se.

Já zatím docela málo, takže držím pysk.

Jsem totiž Husákovo dítě. Tedy ještě „Svobodovo“ (Pro mladší - nejsem jeho přímý potomek, ještě to tak!, jen se to tak říká o lidech, narozených na přelomu 60-tých a 70-tých let...) Ve škole jsme se tehdy museli učit Ruštinu a jiné, západní, jazyky mohli studovat vybraní žáci na výběrových jazykových školách. To už nechci rozebírat, kdo byl vybraný žák, to by už bylo moc informací. To už by se zabředlo do pojmů od třídního původu až po tlačenku (je to v tomto případě něco jiného, než chutný pozůstatek zabíjačky), a to je rozmezí široké.

Není to omluva, jen jsem na to prostě kašlal! Mohl jsem se učit sám. V mém ranném mládí mě učila moje starší sestra angličtinu. Brzy jsem na to hodil bobek, a zatímco sestra je jazykově všestranná, úspěšná a vyhledávaná překladatelka, a myslím, že od počátku je v mnohém samouk, já jsem zůstal kopytem.

Onehdy jsem si povídal s dcerkou a zmínil jsem se, jak je mi trapně, když na mě lidé v taxíku mluví anglicky a já pochytnu občas něco a zbytek času se jen tupě usmívám.

„Oh yes, understand! Asi tak jako...“

„Tak já ti tati nahraju do mobilu aplikaci Duolingo!“

Učí se na něm angličtinu a němčinu, a navíc němčina (a jiné další jazyky) nemá instrukce v češtině, to má snad jen ta anglina, takže si anglicky přečte zadání a pak „šprechtí“. K tomu už je jen můj obdiv, je to mimo moje přízemní chápání. Já mluvím plynně česky a zdařile slovensky.

Dlouho to kočce trvalo, než se jí podařilo mě přemoci (Tak co, tati? Máš chvilku? Že bych ti ukázala to Duo!), do mobilu mi apku nahrála a od té doby jsem za to rád! Poctivě držím souvislou řadu, získávám XPéčka (jakési body), mám disciplínu, protože jsem ve znamení Panny, a teď jsem již v diamantové lize!

Ale protože jsem samorost a starý pes (,kterého novým kouskům…), nadávám. Proč se mám učit takovéhle zbytečné věty?

„Řekli jim, že jejich otec zemřel.“ a ještě jiné podobné. Ihned si vzpomínám na forbíny pana Wericha.

„Jsou slova, která v životě neřeknete. Třeba ‚kraď!‘. A krade se pořád!“

A tak se učím věty, které v životě nepoužiju, a když mám chybu, seberou mi srdíčko a já nadávám! Pořád jim píšu, že „moje odpověď měla být uznána“, že to neznělo dobře, prostě využívám možností ‚obrany‘ proti ‚nesmyslům‘. Narazili na tvrdou vodu! říkám si.

Výčet mých výtek omezím opět na slova klasiků:
„Teď už se ale opravdu žerty stranou! Už mě to namouduši žádná legrace!“ (Cimrmani, Vyšetřování ztráty třídní knihy)

Prostě já to mám dobře a vy blbě! Ták! A máte to!
Teď zrovna mají překlep v úloze, nemám šanci na výběr, ale díky tomu ani na postup. Těch slov, co jsem jim napsal! Mám totiž ten mylný pocit, že si to někdo někde čte. Pche!

„Tati! Tak už toho dneska nech! Máš už lekci? Tak to stačí! Nenadávej pořád!“

Ale já se směju a jsem moc rád, že mně do toho uvrtala. A mám pocit, že to na mně zanechává následky. Pozitivní! Už se v tom, myslím, docela dobře orientuji a možná bych už i dokázal zákazníkovi říct, aby mluvil pomalu, abych mu rozuměl.
Ale asi bych mu neřekl, že jeho otec zemřel…
„Vy víte, že jsem dobrák. Ale když to takhle půjde dál, budeme si muset vážně promluvit!“

----------

„Tak já to teda s vámi ještě zkusím. Ale běda vám! Běda vám, jestli mi to nepůjde!“
Protože i taxikář si může přečíst Shakespeara v originále!

Aško, moc děkuju!

Prožívám univerzitu třetího věku a jsem za to rád!