Jak já mám teď tuhle práci rád!

Pořád zákazníkům opakuji, že na Liftagu vozím naprosto primové lidi! Opakuji jim to vědomě, cíleně a důvodně, protože se to týká právě zrovna jich! Jsem za to rád a činí mi to svět hezkým. Nedělá mi problém je pochválit, třeba za to, že mi zajistili i místo k zastavení u nich před domem. Je to samozřejmě nesmysl, jen vůle náhody, ale doufám, že i to a ta chvilka u mně v taxíku jim zpříjemní den. Si moc fandím, co?

Teď zrovna jsem vezl z Thomayerky starší manželský pár. Přišla opět řeč na příhody, a že si jich musím užít dostatek. Tak jsem se zmínil o mých zkazkách do Neviditelného psa. Pán říkal, že všechny články na tomto webu již dlouho a pravidelně čte.

„Tak to jste vy?“ zeptal se, jako že ví (a pak řekl ještě něco hezkého, co si nechám jen pro sebe) a mnou se fakt rozlil krásný pocit a vědomí, že svět je opravdu malý! Vezu svého čtenáře!

A zase to byla krásná jízda! Manželé se pořád špičkovali, jak je to s tím druhým hrozné! Asi tak, jak to u dlouholetých manželů bývá. Ví, proč jsou spolu, lezou si na nervy, ale nemohou bez sebe žít. Došlo i na to, že ona pochází z Hané, on z Hradce, takže „národnostní problém“. Musel jsem se všem těm řečem smát. Nebyl v tom tlak, byla to pohoda. Jestli byl tlak u nich doma, zůstává už v mé čiré nevědomosti.

„Tak o tom také napište!“ říká pán.
A vidíte, udělám to rád!
Na konci cesty jsem paní řekl:
„Vždyť by vám bylo bez pána smutno!“
„Ale no to víte, že jo!“ a zamávali jsme si na rozloučenou.

Tímto je srdečně zdravím!

A k tomu musím přidat ještě jednu cestu. Jistá maminka si mě vybrala (málo platné, volba je u nás na zákazníkovi), abych vyzvedl její dcerku ze školy a přivezl jí domů. Je to u nás vcelku běžná věc. Zaneprázdnění rodiče ví, že nemusí pro děcko dojet sami, ale mohou využít našich služeb, protože jsou si po zkušenostech jisti naší spolehlivostí a mají kontrolu i během jízdy, třeba o poloze vozu.

S dcerkou té paní jsme si docela hezky povídali. Přišla nějak řeč i na to moje poupátko... čerstvě 18-tileté.
„A co se učí?“ ptala se malá slečna.
„Učí se na zahradnici.“
„Ale dneska by bylo lepší být IT.“ cítím vliv rodičů.

„To jistě ano, ajťáci jsou dnes potřeba! Ale i ten ajťák si nechá postavit třeba dům, kolem něj chce zahradu, ale na tu už nemá čas nebo um. Tak koho si zavolá na pomoc? Zahradníka! Nemůže být každý IT nebo právník. Jsou přeci potřeba i lidé, kteří dělají rukama! Rostlinka nejde zasadit jako Ctrl V“ právě proběhla chvilka taxíkového školení mládeže, a i když si myslím, že to bylo čistě průtokové, třeba v té hlavince něco uvízlo. Každý přeci vytváří něco jiného, čemu je vyškolen/vyučen a v každém jiném by měla být úcta k práci toho prvního.

Proto to ale nepíšu. To je jen tak pro vás. To pro mě podstatné bylo, že maminka mi napsala na podporu tak hezký komentář k jízdě, že mi to opravdu udělalo radost! Moje práce má význam! A smysl! Byť jen taxikář.
(Ten nejhorší póvl, ta lůza, ta mafie, ti zloději, ti v celém světě pověstní, atd.)
Stejně jako vy mi uděláte radost, když pod můj článek napíšete něco hezkého. Ani nevíte, jak moc si toho vážím!
Takže závěrem: Přeji i vám, aby vás v práci, nebo prostě jen v životě, někdo od srdce pochválil! Ocenil vás! Protože toho není nikdy dost!
A užívejte si pak ten bohatý den a pocit užitečnosti!
Stejně jako já.