Předně dnes chci poděkovat vám všem, kteří jste se zapojili do diskuse k mému minulému článku o opravách auta a o elektronkách do starých přístrojů, kterým se ještě zdaleka nedalo říkat ‚elektronika‘. Jste skvělí, opravdu jste mi udělali radost! Je krásné, když diskuse jsou vtipné, poučné a věcné! Jsem rozhodně moc rád, že moje články čtete. Já vždy jen chci, abyste po nich měli hezčí den.

A teď zase něco ze vzpomínek:

Jsem vlastně sběratel. Sběratel míst a místeček, ke kterým se vážou vzpomínky na situace. Necestuji bohužel po světě, ke sběratelství mi musí postačit Praha a moje práce.

Po těch letech za volantem taxíku se mi prostě vážou k různým místům různé příběhy. A že jich už je! A obnovují se mi vždy při průjezdech těmito místy. Za časů, kdy jsem ještě jezdil pro dispečink, jsem se, pokud se ve volném výběru objevila jízda z konkrétní „známé“ adresy, honem odhlásil, aby mi nemohla přijít. Pokud jsem to tedy stihl... Profláknuté lokace se vyplatilo si pamatovat! Dnes už tu potřebu nemám, lidé u nás jsou prima a zaslouží si ode mne odvézt!

A taková vzpomínka proběhla i dnes: Vezl jsem mladého pána do ulice Přistoupimská v Malešicích. Kdykoliv tudy jedu, myslím na Olivii. Není mi blízká jen kvůli jménu - miluji totiž platonicky její jmenovkyni Newton-John, kterou mám uchovanou v srdci a hlavě ponejvíce jako múzu Kiru v Xanadu.

„Suddenly, the wheels are in motion,
And I, I’m ready to sail any ocean.
Suddenly, I don’t need the answers,
‚Cause I, I‘m ready to take all my chances with you.“

Ach jo… Rest in peace in Xanadu!

Tato druhá Olivie, báječná dáma, učí zpěvu na umělecké škole a pseudonym Olivie užívá z vděku ke své tetě, která ji k tomuto umění přivedla a sama se tak opravdu jmenovala. Prožívali jsme spolu při cestách třeba dobu covidu: nejdříve distanční výuku „Jak mám žáky učit zpěv po telefonu?“, a když už se setkání povolilo „Jak můžu učit žáky zpěv, když mají mít štít před obličejem? Vždyť se sami slyší zkresleně!“ a tak podobně.

Poslední naše jízda byla pro mně smutná. Taková, kdy nemáte moc co říct. Paní totiž náhle ztrácí zrak. Nenávratně, rychle, bolestivě, bez příznivé prognózy a je to zatím neléčitelné. Její poslední věta:

„Doufám, že až spolu příště pojedeme, budu vás snad ještě vidět!“ ve mně rezonuje a kdykoli jedu přes Malešice, moc na ni myslím! Od té doby jsme spolu nejeli.

Lidi, važte si daru zdraví!

A teď z té opačné hromádky:

Spoustu věcí se snažíme z hlavy vytěsnit. Jenže to určité místo na zemi je beztak dokáže z toho šuplíčku v doposud neprozkoumaném mozku vyvolat a připomenout.

Hospoda na Jana Želivského. Noc. Přichází žena, mladý muž cizí národnosti vrávorá „pod obraz“ a štamgasti z hospody nesou - nesou! - mladou ženu, úplně na šrot, na plech, tuhou, prostě docela mimo. Abych představil její skutečný stav, byla by to dobrá kombinace všeho - tedy tuhý, sešrotovaný plech. Ani slova nebyla schopna. Asi jsem ještě neviděl takto „upraveného“ člověka, který je na pokraji vědomí a jako hadrový panák.

Pro porozumění - žena byla matka té zbořené a ten cizinec byl dcery přítel, snoubenec. Vyjeli jsme směr Novodvorská. Mládenec, který sedl vedle mně, zatímco mamka se snažila vzadu opatrovat dceru, začal být agresivní, chtěl se se mnou z neznámého důvodu začít prát. U těchto entit nemá cenu hledat důvod a logiku.

Tak tohle nemám zapotřebí! Místo, aby byl rád, že se veze, tak si šmejd vyskakuje! Takhle to ti na východě mají! Objel jsem blok, vrátil jsem se zpět před hospodu a řekl mu:

„Vypadni mi z auta, na mě si hajzle dovolovat nebudeš!“

Matka prokázala neuvěřitelnou diplomacii, protože se jí podařilo „zeťáka“ uklidnit a mně přemluvit, abych je opravdu odvezl.

Co bylo zajímavé, že na Novodvorské vynesli dceru z auta, opřeli ji v sedě o zeď domu a matka k mladému pánovi pravila:

„Teď se o ní koukej postarat, když sis ji ožral!“ a poprosila mě, abych ji odvezl zpátky na Žižkov. Cestou jsme si povídali, ta jediná byla totiž střízlivá. Říkala mi, jak se to všechno přihodilo, že tento mládenec se vždy někde opije, začne být drzý a většinou dostane přes držku! Jak se říká - všichni měli boty od krve, jenom on hubu (Omlouvám se za ten naturalismus, je to takové lidové.) Já jsem jí naopak děkoval za její přístup a uklidnění situace, protože sám jsem mu chtěl v tu chvíli, snad poprvé v životě, ten ciferník upravit. Celý příběh už ale zanikl v šumu dní a zůstaly mi jen připomínky místa, ke kterému se váže. Novodvorská a Želivského na Basilejáku.

Je nezvratným osudem, že některé příhody jsou hezké, některé nikoliv, a tak ty druhé musí být vytěsněny do šuplíčku... Tam ale někde jsou a čekají, až...

Část z mé sbírky místeček jste si už mohli přečíst v mých Banalitách a Taxizkazkách. I to je vlastně dnes už součástí místopisu, který jsme všichni taxikáři museli znát. Kde jsou ty časy... Zase si dnes v taxíku procvičíte snad i svahilštinu.

Svoji práci dělám rád a jak občas píšu - na Liftagu je úplně jiný level klientů. Je to pro mně relax a být mezi nimi mě naplňuje pohodou. Přesto mi při průjezdu různými adresami cinká zvoneček, jako na psacím stroji na konci řádku. A než pákou přesunu válec zpět a dál na nový řádek, musím říct, že mě to, tak jako jindy, obohacuje. Jako každého sběratele. Mým „modrým Mauriciem“ je zatím Bělehradská 5x (neřeknu! ;-)). Tam jsem zatím... Je úžasná! Po letech zase cítím... Třeba někdy...

Nejsem sám, jediný, a už vůbec ne jedinečný. I vy máte určitě spoustu míst, ke kterým se váže určitý druh vzpomínek... Řeknete?