Čas letí. Neúprosně. Je potřeba, abych měl za sebe nástupce. Do života.

Dcerka je už veliká, za měsíc jí už bude dost na to, aby mohla být samostatná. A tak vyslovila přání zkusit řídit auto. Už to před časem zkoušela s mamkou.

Musíme si pospíšit, protože je vidina, že za mé zlatíčko Škodu Superb, kterému jsem říkal Klučík, a který nás opustil pro závadu motoru již nerentabilní k opravě, bude v blízké době náhrada. Moc pěkná, ale s poloautomatickou převodovkou DSG, takže by si dcerka už nezatrénovala řazení. A protože se mezitím o můj výdělek snažím s narychlo pronajatou Octavií s klasickým manuálem, tak je jedinečná příležitost si řízení ozkusit.

Nakonec to byl dcerky nápad, ať napíšu článek o tom, jak jí to řízení šlo. A já to rád splním, protože ona je moje a já přeci píšu o běžnostech.

Takže:
Vyjeli jsme v sobotu odpoledne na bývalé letiště agropodpory. Plocha je k účelu výcviku řízení často využívána, dnes je ale jenom naše, žádný Čmelák (Z-37) v dohledu, už jistě mnoho let. A při našem příjezdu místo opouští jiná mamka, také s dcerou.

Na opuštěné dráze vysvětluji, navádím, učím. Nastavit sedačku, seřídit zrcátka,... Rozjezdy, řazení, podřazování, otočka a zase zpátky. Jde jí to báječně! Ještě trochu víc citu při práci se spojkou, ale má, myslím, talent! Je šikovná ta holka! (Obdivuji žáky autoškol v Praze, kteří trénují jízdy ve špičce. Prostě přímo „rovnýma nohama“.) Když jí u zvednuté kapoty ukazuji motor, kudy běží vzduch, kudy palivo, kde je převodovka, mám pocit, že už zase myslí na něco jiného. Ale málo platné, jízda je jízda, ale teorie je důležitá!

„A kde je ten filtr?“ překvapí mě otázkou ta kočka. Tak přeci jen poslouchá a vnímá! Snad... Má na mysli DPF, filtr pevných částic, o kterém byla pak už často řeč u Klučíka, když jsme jezdili a „čistili“ ho, až zhasne kontrolka.
„Ten je tady, hned vedle turba.“ ukážu a vysvětlím, k čemu je turbo. Ajaj, zase jsem asi mimo....mimo Tik tok... třeba ne. Budu trpělivý. A mentor!

Jsem stará škola, a tak si myslím, že řidič má být se svým autem sžit. Poslechem pozná, o co si vůz říká a je schopen, a hlavně ochoten, se mu i v jistých chvílích podřídit. A vůz se mu potom odmění optimálním výkonem. Že kecám? Že je to jenom stroj? Jestli si to myslíte, prosím, já to mám jinak. Klučík ze záhrobí mi to potvrzuje. 880 tisíc je, myslím, na mé straně. Milion jsme spolu bohužel nedali... Ale na dnešní dobu poddimenzovaných součástek...

Automatika, čidla a asistenti na všechno, masážní a antihemoroidní sedačky, autopilot... všechny ty systémy, aby se vám auto vždy a všude přizpůsobilo, abyste sami měli minimum práce. To už si rovnou pořiďte dron! Já jsem člověk, který rád ovládá vůz a rád se mu i přizpůsobí... Já pán, ty pán. Vzájemná úcta. ÚCTA! Pořád má víc koní, než já!

(Vždy mě přiváděly k úsměvu ty nápisy na kamionech: „Zde pracuje 350 koní a jeden osel.“ To jsme my - profesionální řidiči.) A to všechno se pokusím naučit dcerku!

Mnozí lidé nejsou s autem sžití. Raději drží pózu. Bohužel se pak dočteme, že jistá přejela děcko, protože ho přes své SUV neviděla. Nechci to rozebírat... Našetříme na autoškolu a v kurzu bude dcerka určitě za hvězdu! Dělá mi radost! Ovšem určitě ji neuvidíte za volantem taxíku! Alespoň pokud budu živ! Tu řeholi si nezaslouží. Ale ráda vám upraví zahradu podle vašich představ a jejích nápadů!

A já vás už brzy rád přivítám ve svém voze, tentokrát bílém! Už s dcerkou vymýšlíme jméno... Klučík to nebude, ten byl jenom jeden. Nemáte nápad? Řekněte! Buďte u toho! Zkuste si uvědomit, že si mě objednáte a nastupujete do....
Podle mých článků mě už možná trochu znáte, tak vám to půjde.
Děkujeme za nápady!
A mějte hezký den!

PS : Jsou dušičky. Jednu svíčku zapálíme s dcerkou i za Klučíka. Zaslouží si to! Ať ví, že na něho vzpomínáme…