To bývalo motto rubriky, myslím v časopisu Mladý svět, že? Asi stejně, jako byly otázky na pedagoga v.v. (ve výslužbě), třeba typu:

„Kolik stojí kilo hrušek, když jedna stojí v širém poli?“ na jaké se rád obvykle ptával jistý „J.R. z Velkého Meziříčí“.

Vzpomínáte?

Tímto, jak jistě chápete, chci dopřát „vážnost“ mému příspěvku.

A just nechci rozebírat vážná témata! Je to zase jen tok mých myšlenek. Proto v nich nehledejte žádné významné sdělení! Odpočiňte si!

Jsem prostě sám v autě a čekám na vlídné zákazníky, kteří se mnou budou chtít jet. A mezi nimi jsou i politici. Když nejdete za politikem, přijde politik k vám. Tam směřuje můj žblept, i když jsem se zařekl, že o politice nebudu nikdy psát.

Co mám tedy na duši?

Teď už opět, asi sedm let, rád vozím lidi. Naší službou. Protože ti u nás jsou skvělí! Všichni! Mám z toho dobrý pocit a nabíjí mě to! Ty ostatní ať si směle ponechá Bolt...

A pokud jsou ti naši pro někoho něčím známí, jsem o to radši. Mám teď na mysli třeba herce. Baví mě je totiž poznávat z té osobní stránky, která může být jen soukromá. Kdyby chtěli být na odiv, pojedou třeba tramvají, metrem. Ale takhle, u mně, jsou to oni. Takoví, jací jsou. Nevtírám se jim, to mi profesionalita nedovolí a nemuselo by jim to být příjemné. Proto si vybírají taxi. Keců a „jevení se“ si jistě užijí z různých stran dost. Vcítím se do nich a jsem jen rád, že jsou blízko a mohu je vnímat. A to jejich soukromí je mi zákonem! Zůstává navždy v mém voze.

Seznam těch osobností už začíná být vcelku dlouhý. Podtržítko pod všemi těmi setkáními v mém taxi je, že je s těmito lidmi pohoda. (To vlastně se všemi, herec - neherec.) Neobyčejný je třeba pan Jan Přeučil, kterého si velmi vážím a jízdy s ním považuji za mé duševní obohacení a chvilku blaha.

Na některých hercích si i zkouším jejich reakci: Herci se má přeci před výkonem říci „Zlom vaz!“. A on má, jak známo, odpovědět: „Čert tě vem!“. Někteří se chytnou, někteří mladší ještě ne, ale nejroztomilejší snad byla paní Iva Janžurová, když jsem měl tu čest ji onehdy odvézt na premiéru nové hry do Studia Dva na Václavském náměstí. Zlatíčko! Ti lidé jsou vesměs při mém poznání naprosto úžasní! A já jsem rád, že jsem jim mohl být tu chvíli na blízku a svým malým dílkem jim posloužit.

A takto vozím občas i politiky. A lidi z jejich blízkosti - prostě ty, kteří s nimi přicházejí k dostyku, jednají s nimi, znají je více...a to více i někdy řeknou... Nebudu psát ze kterých různých politických stran ti politici jsou, to by bylo příliš výbušné. A ani se mi u nich nechce rozplývat nad jejich přítomností, i když jsou mezi nimi i ti, kterých si více vážím. Politiku, jejich práci, s nimi absolutně nerozebírám - brání mi v tom kodex Liftaga a něco dobrého ve mně. Měl jsem ale vždy takový pocit, že oni se na plénu pohádají, a pak se při kávě v poslanecké kantýně baví mezi sebou lidsky o svých běžných problémech a jediní, kteří do krve prožívají soupeření, nevraživost, až nenávist, jsou diskutéři na internetu. Konečně - každý má nějakou zálibu. Já rád vozím lidi a někteří zase rádi sedí doma u počítače a kritizují, a urážejí.

Při poslední jízdě s jednou dámou (nebudu říkat jméno, na to ji mám, i pro její věk, až příliš v úctě) jsem se musel už více zamyslet. Tu paní jsem vezl asi potřetí, počtvrté, teď navíc s jejím mužem, tak snad proto se už asi „otrkala“. Už jsme se prostě v taxíku potkali a trochu o sobě víme... A tak začala řešit své, politické, věci. Naštěstí jsem se jich nemusel účastnit, stačili si spolu s pánem vzájemně, partnersky.

Na jednu stranu jsem musel ocenit to soužití a souznění dvou lidí, kteří jsou spolu již mnoho let a stejný názor je spojuje (“Jejich názory se postupně sbližují a sbližují, až ten její nadobude vrchu!“ - Jan Werich, forbíny), na tu druhou mě vyděsilo, jakou mantru stále opakují příslušníci tohoto seskupení. Jakoby stejné věty opakovala různá rozličná ústa! Jakoby měli pokyn k tomu, co mají říkat.

Když je to v kostele (“I řekl jest Bůh:„), třeba Otčenáš, dá se to pochopit. Vždyť jsme ale lidé jedineční, každý má svůj rozum a své myšlenky (má?), vystupuje sám za sebe (to je, uznám, hodně troufalé), proč je třeba neustále opakovat to, co říká šéf? Mám pocit, že takto stále se opakující mantry oněmi politiky přestávají být důvěryhodné pro voliče. (Aspoň tedy pro ty, kteří to jsou ochotni prokouknout.) Mám dojem, že je to jen naučené. Ale to je jen můj problém. V demokracii máme tu volnost volby a záleží jen na tom, komu a proč jsme ochotni uvěřit, a proto ho volit. Když člověk poslouchá a naslouchá svět kolem sebe, musí si, pokud chce, dát dvě a dvě dohromady. Přemýšlí a ne jen nekriticky souhlasí s jednou verzí. A když toho není schopen, pak se spolu s jistými z opačného tábora sežerou navzájem v diskuzích, třeba i proto, že je to baví, jsou za to placení, nebo jen nemají jinou seberealizaci. Je to ale jen naše volba.

Možná i teď si v tomto článku, kde se záměrně vyhýbám konkrétním věcem, najde každý to své. Tu svoji „pravdu“. A bude tu stát „Fyjala“ proti „Burešovi“, bude tam jistě i tenTO, jehož „jméno nesmíme vyslovit“ ve zkomolené verzi, aby se neurazil a nedal to k soudu. A to právě proto, že jsme lidé rozliční.

Že jsem mnoha slovy moc nesdělil? Třeba jsem to tak potřeboval...a chtěl. A víte proč? Protože se úplně stejně nadarmo vytáčíme a zbytečně se navzájem napadáme.

Nenechme se přeci rozvracet! Nenechme prchlivost cloumat svým majestátem, jak pravil jeden moudrý člověk. (Vím, řekl to prostřednictvím komořího Langa.) I když po tom někdo možná prahne...

Nedělejme ze sebe loutky, neskočme na vějičky snadných řešení!
K tomu nám dopomáhej Bůh.... nebo příroda...jak chcete :-)

Jak to bylo ve Stvoření světa od Jeana Effela? Kde Bůh mistrnými ústy pana Wericha vyřkl:

„Milujte se a množte se!“
a ďábel pokoutně přizvukuje:
„Perte se a žerte se!“

No a my to co? No my to děláme! Každý si našel tu svou stranu a tu si hájí. Já tedy radši tu první. I když v tom množení mám rezervy. Mám jenom jednu dcerku, ale pro mně je za čtyři! Počítá se to?

Tak pojďte, nechte se ode mě odvézt! Těším se na vás! Jsem tu od toho. I takoví, jací jste. Méně politici. A o politice se bavit nebudeme... Fakt!