Za mého mládí bylo jasné, k čemu jsou na světě muži, i jak by měl vypadat ten muž ideální. Aby přenášel těžká břemena, chránil nás před nájezdníky, aby nás zval na večeře a pak za nás ty večeře zaplatil, toužil po rychlých autech a bojoval za nás ve válkách.

Holky se kvůli klukům fintily, malovaly a všelijak nakrucovaly a kluci holkám šikovně nebo nešikovně nadbíhali. Věděly jsme, že všechno to koketování, svádění a randění směřuje k tomu, abychom si našly manžela a měly s ním děti a všichni společně, muži se ženami, jsme budovali rodiny, zařizovali byty, stavěli domy, vychovávali děti, okopávali zahrádky a kultivovali chaty, pracovali, jezdili na lyže či na dovolenou a vzájemně si pomáhali při práci, v radosti, v nemoci i ve stáří.

Celé generace před námi to tak dělaly, o čemž svědčí kroniky, romány, básně, obrazy, skladby, filmy, pohádky i lidová slovesnost. V lidských dějinách se čas od času vyskytovaly i krutosti, které si lidé navzájem prováděli jednotlivě, ale i skupinově, horda proti hordě, národ proti národu. Všechny vztahy nebyly idylické a ženy občas bývaly oběťmi, ale i pachatelkami hrůzných činů (například slavné travičky či české vražedkyně Olga Hepnarová a Dana Stodolová). Ženy to mají v životě složité a těžké, ale mnohem krutější byl vždycky život k mužům. Právě oni přece častěji umírali ve válkách, v potyčkách, v pouličním násilí, kdysi a nakonec i dnes – 80 % obětí všech vražd jsou muži (viz zde), jsou násobně víc zastoupeni mezi narkomany, bezdomovci, vězni i sebevrahy.

Ale zpět ke vztahům mezi muži a ženami. Cosi se totiž od mého mládí změnilo a způsobil to feminismus a my samy ženy. Holky se na kluky dívají dnes jinak: nečekají, že je muži budou bránit, ale samy usilují o držení zbraně a o velení armádám. Nepotřebují nosiče těžkých břemen – jsou pyšné na své vlastní svaly a pomoc naopak odmítají. Netouží být sváděny a zvány na večeři; naopak ublíženě reagují, když se hoch chystá za společnou večeři zaplatit. Jsou hrdé na svou samostatnost a hlasitě zvěstují, že k životu žádné muže nepotřebují. Vždyť i dítě si dokáží opatřit jinak – po čtyřicítce asistovanou reprodukcí. Svět dnes prostě patří ženám, ony jej řídí, ovlivňují, umravňují a komandují. Už dávno nejde o spolupráci, o potřebu obou pohlaví, o touhu po spojení, protože teprve ve spojení je dokonalost. Právě naopak: dnes je moderní boj proti pohlavími a mezi nimi. A muži jsou tím, kdo jsou na pranýři. Muži, jejich mužství, jejich přirozenosti.

Oni jsou prý ti, co nás znásilňují, omezují, tyjí z naší práce, zneužívají naší dobroty, týrají nás a všelijak nám ubližují, odstrkují nás do domácnosti a k dětem a k tomu nejzajímavějšímu nás prý nepustí. A tak ty nové mladé moderní a pokrokové ženy kvokají o kvótách, trvají na pozitivní diskriminaci, na úlevách místo na rovnosti, na právu na potrat, na výhodách, na ohledech, na omluvách a na přednosti. Co kdysi bez problémů zajistila morálka, etika, slušnost a dobré vychování, to dnes chtějí zanést do zákonů a muže touží převychovat. My máme svá práva a vy jen poslouchejte.

Jaký je výsledek? Muži se musí krotit, ovládat své pudy a přirozenosti, musí k porodům a pečovat o děti, musí poslouchat a respektovat, že nesou vinu všech předchozích mužů na tomto světě, za vraždy žen, za znásilňování, za moc, za špatný pohled, dotyk, vtip, za ironii. Muži to prostě v minulosti pokazili, a tak je třeba teď kladivo spravedlnosti převážit na druhou stranu. A tak to ženy pevně vzaly do ruky a nějakou dobu se teď mužům budou mstít za všechna příkoří skutečná i uvažovaná, kterých se jejich předkové na chudinkách ženách dopouštěli. Co na tom, že za to dnešní muži nemohou? Co na tom, že většina české společnosti je už tak dalece feminizovaná, že si kluk nedovolí ani mladou holku pozvat na drink či ji oslovit na ulici, v tramvaji či na lavičce, což bylo v době mého mládí docela obvyklé, milé a vzrušující.

A tak dnes muži netouží po rychlých kolech a bitkách v ringu, a místo aby koukali po holkách, radši si doma pustí porno. Nemají sex (viz například zde) a ani po něm netouží (viz například zde). Vlastně se tomu ani nedivím. Mladí chlapci se totiž žen bojí. Tolik čtou o ženských právech, o znásilnění, o MeToo, o tom, co nesmějí, jak se mají ovládat, či jaké trauma ženě mohou způsobit. Zranit ty dnešní mladé silné bojovnice a generálky lze totiž kupodivu i pohledem, slovem, gestem, úsměvem. Vše, co dřív bylo běžné a normální, lze dnes považovat za zraňující, tudíž nepřijatelné.

Kdysi byla žena spojována s laskavostí, s něžností, s péčí a starostlivostí. Ty krásné atributy ženství jsou ale dnešním feministkám málo. Požadují přednost, právo na vlastní názor bez ohledu na city ostatních, právo na sobecké rozhodnutí, „protože přece chci. A co nechci, co se mi nelíbí, to dělat nemusím.“

Je mi vás líto, milé mladé agresivní ženy. Pro koho se vlastně dnes malujete, fintíte a předvádíte? Kvůli komu nakupujete víc kosmetiky (viz zde)? Emancipace osvobodila ženy, ale změnila i muže. Pořádní chlapi zmizeli, nikdo je nepotřebuje. Co dnes ženám zbylo? Kamarád? Podřízený? Poslušný otrok? Změkčilý citlivka?

Takže dnes máte, co jste chtěly?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů