Sobota 13. července 2024, svátek má Markéta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

ŠAMANOVO DOUPĚ: Prosúkování Jeruzalémem

diskuse (1)
Procházka súky, kde jde spíše o prosoukávání se či prokousávání se 6D prostorem. Ke třem obvyklým rozměrům se přidávají vůně, zvuk a čas.

„Prosúkování“? Ano, ano. Procházka súky, kde jde spíše o prosoukávání se či prokousávání se 6D prostorem. Ke třem obvyklým rozměrům se přidávají vůně, zvuk a čas. Ne jen ten pouhý čas turisty, jsoucího od bodu A ke svému autobusu, kde musí být za hodinu a půl. Sem se zasouvá ještě úplně jiný čas, který se počítá na tisícovky let, ve kterých se vařil jeruzalémský kotlík. A do tohoto prostoru proniká další netušený vesmír, vesmír tří hlavních naboženství (a nepočítaně jejich odrůd) a jejich tradic, ať už uvědomělých, vědomých či jen prostě žitých.

A do těch tradic zapadá i přikázání: Past na turistu nalíčíš. Vyhnuli jsme se pastem u východu ze Zahradního hrobu (kde jsem si mohl koupit třeba potřebnou zlatistou menoru za pouhých 31 dolarů), ale po vyjití do uzounké St. Conrad Shick je u zdi zaparkován vrchovatě naložený nákupní vozík s kšiltovkami, chanukijemi, arabskými bílými šátky, pošitými černou sítí, plaketami, svíčkami…, který nás ale nezláká.

Vracíme se k Damašské bráně poněkud širší jednosměrkou Šechem. Zleva na nás bělostnou baštou shlíží Smidtova dívčí škola, cestu nám tarasí dodávka v protisměru. Z jejích otevřených zadních dveří vytéká lavina všelijakých krabic. Na samotných dveřích visí jako hadi hadice koupelnových sprch!

Po překonání pěšího přechodu přes Sulejmanovu ulici scházíme asi tři metry po amfiteátrových schodech ke vchodu do Damašské brány. Ještě asi patro pod námi se takhle vlevo nachází zakrytá veřejná studna z křižáckých dob (restaurováno 1980-81). Ale přístup k ní je zavřený na řetěz.

Je půl páté, v šest na nás bude čekat Kamal se svým busíkem na druhé straně starého Jeruzaléma, pod novodobými hradbami nákupní galerie Mamilla. Máme před sebou jen asi kilometr, ale nesmíme se ztratit. Procházíme rozsáhlou branou s klenutým stropem. Prostor kolem nás je zúžen stánky se slunečními brýlemi, průhlednými vajíčky s hračkami uvnitř, plyšovými kuřátky a slunečníky. Za branou se ulice rozšiřuje, je tu místo pro krámky, ze kterých jsou na dlažbu vyvrženy přepravky s cizokrajným ovocem, jako tu jsou například hrušky. (Granátová jablka a různé druhy citrusů jsou tu totiž doma.) Už ani nevnímáme čínské, thajské a bangladéšské hromady textilií, čepic a klobouků.


Držíme se Radka, který nás za hradbami nevede klasickou al-Wad, kudy jsme přišli, a kudy bychom se dostali na mně již notoricky známou Via Dolorosu. Místo toho Radek zamíří šikmo vpravo do súku Chán al-Zét (Khan El Zeit). Súk se zatrubňuje. Nejdříve procházíme pod zakřivenou klenbou, nad níž jistě trůní nějaká stavba. Pak je ulička zakrytá střechami stánků z obou stran, která se nejdříve překrývají, než se spojí úplně. Jsme prostě v troubě.

Do které se z obou stran otvírají chřtány nečekaně hlubokých obchodů. U nich postávají obchodníci, číhající na svou kořist. Ale protože se zde nabízejí skutečně potřebné potřeby, jako jsou koberce, šaty, tašky, dětské oblečení, boty, knihy, fíky, koření, bundy a nebo tu visí celé půlky (španělských) jehňat, tak sem vplouvají hlavně místňáci, konkrétně ženy, zahalené do svých hidžábů. A tamhle je klasická oficína a pan Abu Ghazelek stříhá zákazníka, přes kterého si přehodil červený přehoz.

Ale krom krámů pro místní obyvatelstvo jsou zde i ty pastě na turistě. Nabízejí ozdobně balené bonboriéry, kazety s různobarevnými žužu i těžší kalibry. Oblíbené jsou zde šachy z olivového dřeva. Najdete tu spoustu přívěšků ke klíčům. K zavěšení na zeď se nabízejí reliéfy z olivového dřeva, znázorňující evangelické příběhy. Nebo Skalního dóm. Dřevěný plánek Izraele, vlastně Palestiny „od řeky k moři“. Jo, jsme v Muslimské čtvrti, jak nás o tom už dříve přesvědčily nápisy toliko v arabském písmu, občas tedy latinka. Šajtanovo hebrejské písmo se zde nevyskytuje!


A nevyskytuje se zde jediný izraelský policajt – jen virtuálně, jak o tom svědčí sada kamer a čidel, doprovázená amplionem, umístěná vedle maursky působící brány.


Než po chvíli jsme unikli Orientu a dorazili do evropštěji působící části. Zleva k tomuto súku vystupuje ulice, která cedulkou na rohu oznamuje trojjazyčně a trojpísmenně: Via Dolorosa. Na tomto strategickém místě stojí hoch s džusovým stánkem. Na plechovém stole má v jedné misce připravena granátová jablka, ve druhé doplněné o citrony a mrkev. Poručíte si, a on vám z těch surovin vyrobí džus. Na mrkev má robota, přesněji mechanické struhadlo. Ovoce mačká klimaticky neutrálně, tedy ručním lisem s velkou pákou. Dali jsme si většinově čistou granátovou šťávu.


A vida, zastavili jsme se na místě sedmého zastavení. Zde Ježíš podruhé padl pod křížem. My nepadli, byvše občerstveni čerstvou lahodnou šťávou. Pokračujeme po Chán al-Zét a zároveň po Via Dolorose. Zde jsou krámy již povýtce soustředěné na turisty. Nabízejí keramiku, džbánky, hrníčky, misky, polštářky, plédy, sedla na velbloudy, bronzové, ručně tepané džezvy. A závěsné lampy s nádhernými stínidly. Ta stínidla svítí – protože jsou skleněná! Složená z různobarevných umně složených kousků po způsobu chrámových vitráží. Neodolal jsem a – ne, nekoupil. Jen vyfotil…

Tady zopakuji jednu svou dřívější radu, jak se pohybovat súky, aniž byste něco nakoupili – pokud nechcete. Tady vás obchodníci nechytají za lokty a netahají do krámků, jako někde v severní Africe. Jdou na to rafinovaněji. Když jdete kolem vystřelí na vás anglicky otázku „vodkapaď ste?“ Pochlubíte se, že z Prahy, a dovíte se, že je to krásné město. Jeruzalémští obchodníci jsou znalí. Jste Čech, že? Výborně! Češi jsou lepší než Slováci. Pro naše české přátele tu máme speciální ceny. Němcům (Američanům, Slovákům) bychom zboží prodali draho, ale pro Čechy je máme za polovic. Podaří-li se vám okamžitě prchnout, ještě se vám do zad dostane díků, že jste navštívili Jeruzalém. Když na okamžik zaváháte, měníte se nakonec dobrovolně v zákazníka. A pokud si necháte vnutit „dárek zdarma“ pak i napůl nedobrovolně…

Ale my byli poměrně velká skupina a hrnuli jsme se valem. A už se vpravo otevírá únikový prostor k vypadnutí z nákupní trouby. Jdeme nejdřív souběžně s původním směrem kolem zdi chrámu Alexandra Něvského, narážíme na luteránský kostel Vykupitele, který nás nasměruje doprava na západ. Na Mapách.cz se to tu jmenuje Suq Al-Dabbagha, nejdříve ani nepůsobí dojmem súku. Ale mineme Vykupitele, vlevo se otevírá šikmý vstup do Muristánu, pokračujeme – a vpravo je zase zasukováno. Za nepropustnou zdí před námi se zdvihá vzrostlým cypřišem téměř zakrytý minaret Omarovy mešity. Zeď je neprostupná jen zdánlivě. Přívětivě se do ní otevírají dveře policejní služebny, ale tam teď nepotřebujeme jít. Vpravo od nich se nachází nízká vstupní branka „o hltnosti dvou turistů“. Vede na nádvoříčko, kterému zprava vévodí architektonicky mnohotvarý kamenný masiv, z něhož k nebi vyrůstá tříposchoďová hranolovitá věž. Křižácká věž. Jsme před Chrámem Božího hrobu.

A tady nám dá Radek rozchod! Je pár minut po páté, sejdeme se v šest na tom místě pod Mamillou, kde nás po Jeruzalémském pochodu nabíral Kamal včera. Davidovou uličkou k Jaffské bráně je to jen pár set metrů, a tam už to znáte. Kdo nezná, musí se držet Radka.

Já to tu samozřejmě znám! Do Chrámu Božího hrobu už nepůjdu, mrknu se raději znovu na svou oblíbenou etiopskou hliněnou vesničku na střeše kaple sv. Heleny. Zlákám k tomu i dvě další účastnice zájezdu, kterým prozradím svou tajnou cestu červí děrou. Zatím ji znali jen dva lidi, jak říkal Werich: „Já a Číňani.“ Udělám si tady ještě pár fotek zdejších soukromých koček. No, vyhřívají se sice za brankou s trojjazyčnou výstrahou „privé“, ale asi budou patřit ke zdejší svobodné zvířeci populaci. I když si hoví na zelené dece, aby ji kamenné sedátko tolik netlačilo.

A už spěchám zpátky, čas tak rychle proudí a já bych jel nerad do Betléma taxíkem. No, počkali by asi na mě (mám izraelské Radkovo telefonní číslo, to bychom se domluvili) – ale neradi. Kolegyně mě už opustily, spouštím se za nimi. Ocitám se opět na plácku před tím pupkem světa. Ale už jen pouze navnímávám, dovnitř nejdu. Koukám, že by to ani nešlo – je otevřeno jen jedno křídlo vstupních vrat. Bude už půl šesté, vystupujte, dveře se zavírají! Chci si ještě jednou sejmout tajný vstup do tajné červí díry a koukám – že už je zavřená! Po dvou minutách, kdy jsem z ní unikl. Ušetřil jsem si tak jinak nutnou obchůzku a mohu se vracet rovnou. Tedy ne úplně nejrovněji. Nejdříve zpátky tou brankou, co jsme sem přišli. Pak kousek tím súkem. Do kosé uličky Múristánu vstupuju šikmo vpravo vzad. Aha, o Múristánu jsem vám slíbil něco říci někdy minule a už se sem nedostaneme. Tak alespoň stručně:

Tržnici Múristán (Maristan) tvoří blok domů asi 60 na 55 metrů. Ten je rozdělen napříč uličkami ve tvaru písmene X. Uprostřed křížení je náměstíčko s kamennou kašnou. (Protože jsou svátky Sukot, tak dnes i s nezbytnou sukou.) Tohle křížení vymysleli příslušníci řecké pravoslavné církve, aby prezentovala jejich znak. Stalo se tak začátkem 20. století, kdy zdejší oblast přestavovali z tehdejších rozvalin. A ty rozvaliny patřily původně hospici, který na tomto místě stál od 9. století. Pro poutníky do Svaté země ho nechal postavit Karel I. Veliký. Potřeboval k tomu ovšem svolení od aktuálního vládce Jeruzaléma, jímž byl Harún ar-Rašíd. Proto se taky jmenuje poperštěně, i když hostil latinsky hovořící evropské prvotní turisty: Slovo múristán je původní perské jméno pro hospic. Fátimovský chalífa al Hakím neměl v roce 1009 už náladu na turistický ruch a hospic poničil. V 11. století sem investovali kupci z Amalfi. Ti tu postavuili i tři kostely – pro ženy, pro muže a pro chudé. Chudinský kostel sv. Jana Křtitele se stal hnízdem johanitů, kteří tu později zbudovali vlastní špitál. Ten hostil ve svých zdech v dobách křížových výprav až dva tisíce poutníků! Po středověku následovala částečná blokáda evropských turistů. V 16. století zbyly z Múristánu než trosky. Její kameny recykloval Sulejman I. Nádherný do městských hradeb.

Tak úplně stručné to nebylo, zato já proběhl stručně šikmo kose přímo do Davidovy uličky. Památky se už zavřely, na židličkách před múristánskými kavárnami je prázdno. Davidova ulička je také liduprázdná, jen pod šaty, zavěšenými na zdi, sedí v křesílku osamělý prodejce. Většina obchodů už zatáhla rolety. Davidova ulička stoupá přímo k západu, občas si vypomáhá několika schůdky, které jsou v ose doplněny šikmými plošinkami, aby po nich mohly jezdit kárky se zbožím a invalidé na vozících. Vpravo je křesťanská čtvrť, vlevo je arménská. Avšak tady uprostřed je to velice obchodně ekumenické. Až v půlce mé cesty se ulička zaplňuje opět obchodníky, jejich zbožím a koupěchtivou klientelou.

Černá Američanka si hodlá koupit růžové sandály. Nějaký místňák se hrne domů s dvěma narvanými igelitovými pytli. Ale bílé porcelánové mističky s modrými hebrejskými nápisy si už nejspíš dnes nikdo nekoupí. Ani zobrazení Poslední večeře. Ani snopy svíček, ni různobarevné muslimské a křesťanské růžence. Zvonečky, krucifixy, panenky Marie, menory, arabské olejové lampy, to vše pospolu v jednom krámku, zůtávají opuštěny. Také si už asi nikdo nepořídí některý ze šperků ve tvaru ruky s uhrančiným okem uprostřed dlaně, což je symbol božské ochrany. Jde o Fátiminu ruku, což může být i Mariina ruka, nebo ruka Venušina, potažmo Afroditina. Chrání ženy před uhranutím, podporuje plodnost a laktaci. V rámci turistického ruchu se zavedla i podobná mužská ochrana. Vždyť se nakonec podobá i Buddhovu symbolickému gestu ochrany.

Čím více se blížím blízké Jaffské bráně, tím je zdejší Davidův súk plnější. Objevují se i pomeranče a další místní základní potraviny. Když konečně vypadnu na náměstíčko před Citadelou, je záhada prázdné Davidovy ulice v její spodní části odhalena. Davidova byla zjednosměrněna! Vchod do ní hlídají vojáci, kteří odklánějí davy, plynoucí od Jaffské brány do Arménské čtvrti, kudy se dá do Židovské čtvrti také dostat. Přicházející vítá megafon, který opakuje hebrejsky: Tudyma ne, děte vpravo! Náměstíčko totiž zaplňují davy, které se hrnou do staroměstských synagog. Vždyť se celý týden slaví Sukot!

Do města se valí ještě turisté, ale i zbožní židé s kipami na hlavách, kterým z košil vlají třásně (rituální cicit). Jiní jdou v oblecích s kožešinovými klobouky (štrajmly) na hlavách. Někteří si vzali dlouhý blyskotavý plášť, z něhož čouhají nohy obuté do černých bot a bílých podkolenek. Ale jiní jdou v téměř civilu. Většinové ve dvojicích, ve kterých jsou ale „lepší polovičky“ oproti svým mužům oblečeny střízlivě. Nakonec převažují bílé košile a halenky. A všichni tlačí přeplněné kočárky a za ruce se vedou se dvěma, třemi, čtyřmi dětmi.


Probojuji se přeplněnou Jaffskou branou. Kolem hradeb sem sestupují od západu další průvody. Já sestupuju vlevo po schodech do novodobého karda Mamilla. Nahoře na schodech sedí unavená trojka – dvě mladé ženy s klukem. Asi to budou místní, kluk má za zády položené kolo. Únava z nich čiší, musí čišet i ze mě.


Mamilla je zaplněna zjevně cizozemci. Scházím po schodech na úroveň ulice Izáka Kariba. Chci ji přejít na protější parkovou stranu, kam by měl za pár minut dorazit Kamalův autobus. Mává na mě osamělá dvojice kolegů. Ale jak k nim? Čtyřproudá komunikace je plná aut projíždějících sem a tam. Nemohu se mezi nimi proplést, ani kdybych chtěl. Uprostřed jsou postaveny plůtky. Dokonce i mezery mezi nimi, jimiž se odbočuje do podzemních garáží, jsou přehrazeny pásky! Nějaký chudák automobilista se chce na nich otočit, chvíli mu to trvá, než zjistí, že tudy nelze. Já chudák turista se musím vláčet kolem vozovky dlouhých 150 metrů až na téčkovou křižovatku s Jaffa Road. Naštěstí mám dobrý čas, je osm minut před šestou. Naproti právě nad miliardářskými apártmány zapadá slunce. Čekání na zelenou pro chodce se zdá být nekonečné, když je přechod navíc rozdělen na tři sekce. Nakonec se na stanoviště dostavuju ještě před šestou. Ale je nás tu málo. Volám Radkovi, jestli jsme správně. Jsme! Bus přistává u hrany chodníku v šest nula tři. V šest nula pět doráží největší skupina, která se přimkla k Radkovi. Drobné zpoždění bylo zapříčiněno kolektivní návštěvou kavárny. Aspoň zase nejsem poslední!


Dlouhý den, který na stránkách Neviditelného psa začal 9. března, končí. Zítra bychom se měli jet podívat do Samaří, na vykopávky historických židovských sídel. Taky do Šekemu. Šekem? A hele, koukám, podle Wiki je to dnešní Náblus. Tam se zrovna něco před nedávnem vrbilo mezi židovskými osadníky a místními palestinskými muslimy. No, to jsem žádostiv.

Ale uvidíme zítra. O tom však až příště.

Prožito v Jeruzalémě ve čtvrtek 5. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 26. dubna 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.

Aston Ondřej Neff
13. 7. 2024

Ministr kultury Martin Baxa si pochvaluje, že vláda má kolo zápasu úspěšně za sebou. Další přijdou...

Neviditelný pes
13. 7. 2024

Veterináři a počasí

Prezidentská kampaň republikána Donalda Trumpa v červnu poprvé oznámila, že má na svém hlavním účtu...

Jan Ferenc
13. 7. 2024

V řadě případů, hlavně malých stálých pohostinství, však jde také o krácení tržeb, tedy šizení...

Marian Kechlibar
13. 7. 2024

V úterý 9. července 2024 odstartovala z Francouzské Guyany první pokusná raketa Ariane 6. Mise byla...

Aston Ondřej Neff
10. 7. 2024

Tomio Okamura v úterý oznámil, že jeho strana bude na půdě europarlamentu ve spolku s Alternativou...

Aston Ondřej Neff
11. 7. 2024

Obruč ideologického dohledu má sevřít hustě osídlené území uprostřed Čech. Jádro ideje: člověk je...

Aston Ondřej Neff
12. 7. 2024

ANO – kromě trvalého vzestupu – zaznamenalo dva úspěchy v poslední době. V eurovolbách zabodovalo...

Marian Kechlibar
11. 7. 2024

Každý tuší, že po příští epizodě srovnatelné s tou katastrofální debatou na konci června už nepůjde...

Aston Ondřej Neff
13. 7. 2024

Ministr kultury Martin Baxa si pochvaluje, že vláda má kolo zápasu úspěšně za sebou. Další přijdou...

ČTK, Lidovky.cz
13. 7. 2024

Čeští politici gratulovali na sociálních sítích tenistce Barboře Krejčíkové k dnešnímu vítězství ve...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

V masivním izraelském úderu v Pásmu Gazy v oblasti Mavásí, kterou Izrael dříve označil za bezpečnou...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

Oba týmy jsou na soustředění v Rakousku, oba hrály generálku na nový ročník fotbalové ligy ve...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi se v sobotu dostalo podpory od vlivné tváře Demokratické...

ČTK, Lidovky.cz
13. 7. 2024

Obhájce prvenství a lídr průběžného pořadí mistrovství České republiky Dominik Stříteský vyhrál...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz