19.5.2024 | Svátek má Ivo


ŠAMANOVO DOUPĚ: Zahrada ticha

20.4.2024

Minule jsem se v referátu o návštěvě hory Moria dopustil po způsobu bedekrů několika zjednodušení, což mi správně vytkl čtenář T. Kubín. Původní horu stavitelé zasypali. Napsal jsem sice že za to může „definitivně až hrozný král Herodes Veliký“, ale prvním stavitelem plošiny byl už král Chizkijahu, poté ji rozšířili Hasmonejci. Herodes dílo „jenom“ rozšířil do současné podoby - jak opisuji z Kubínovy připomínky.

Když už začínám připomínkami - včera psaného času, tedy ve středu, se naše výprava účastnila tradičního Pochodu Jeruzalémem, který se koná v době oslav svátku Sukot. Dnes se dovídáme, že poté, co se egyptští účastníci vrátili domů - začalo v Egyptě po dlouhém období sucha pršet!!!

Dnes, tedy ve čtvrtek, bylo sice na ohromném prostranství (asi 14 hektarů) Chrámové hory vizuálně pusto, při pátečních modlitbách do okolí mešity Al-Aksá přichází až 100 tisíc lidí, kteří doplní věřící uvnitř mešity. Uvádí se, že se jich tam vejde až 30 tisíc - jiný údaj hovoří jen o 15 tisíci. Samozřejmě - jen polovina věřících muslimů může pokleknout a sklánět se při modlitbě k zemi.

Nuže Chrámovou horu jsme opustili bránou Odpuštění. Úzká ulička nás vyvedla na samý začátek východozápadní magistrály, zvané Via Dolorosa. Pouštíme se do ní vlevo, tedy k západu. Via Dolorosa však není dalším postupovým cílem naší dnešní pouti. Proto jenom rychlým pochodem projdeme kolem Prvního a Druhého zastavení a sestoupíme k téčkové křižovatce u Třetího a Čtvrtého zastavení, kterou tarasí minaret v bedekrech nezmiňované mešity. (Na mapy.cz je zmiňován jako „věžová stavba“.) tady se Via Dolorosa láme doleva k jihu, kde asi 50 metrů sleduje ulici Al-Wad. Na téhle křižovatce vždy za plůtkem stávala vojensko-policejní izraelská hlídka. Většinou dvoučlenná, občas, když se očekávaly virvály, pak dvě dvoučlenné hlídky. Dnes je tu vybudováno pevné stanoviště se stříškou, které je obsazeno - osmi vojáky a vojačkami! Stupeň virválnosti se zřejmě poněkud zvýšil.

My odbočujeme vpravo a po mírně stoupající Al Wad, obklopené stánky se zeleninou a ovocem přicházíme k Damašské bráně. Je jako vždy téměř zasúkovaná krámky s turistickými nezbytnostmi. Prodereme se jimi a otvírá se před námi polokruhovité schodiště, které musíme vystoupat na výšku současného (Východního) Jeruzaléma. Při čekání na zelenou pro chodce si všímám i zdejších bezpečnostních novinek. Naposledy, v roce 2017, když se množily útoky na izraelské hlídky, stále jedna taková hlídka přímo u Damašské brány, další dvoučlenná hlídka ji jistila z chodiště vpravo, tu jistila dvoučlenná hlídka z vrcholu schodiště. A na trávě blízkého kruháku si ještě hověla jízdní hlídka na koních. Dnes přímo v terénu (na vzdálenost bodnutí nože) nikdo nestojí. Dvě desetičlenné hlídky mají svá pevná stanoviště umístěna na obou stranách schodiště...

Ale už tu je zelená, přecházíme ulici Sultána Sulejmana, pokračujeme protější ulicí, na další křižovatce se noříme do úzké uličky vpravo, která nás dovede ke vchodu v pravé zdi, na níž je keramická destička s nápisem The Garden Tomb. Další keramická destička nám anglicky děkuje, že respektujeme svatost a klid zahrady jakožto místa tichého přemýšlivého uctívání. Rovněž nám děkují, že pomáháme udržovat zahradu čistou a bez odpadků. Keramické děkování zakončeno jest díky, že zde nejíme ani nepijeme. No jo, veleslušní Angláni!

Však toto místo také objevil na konci 19. století britský generál Charles George Gordon (též známý jako Číňan Gordon, Gordon paša a Gordon z Chartúmu, který právě při dobývání Chartúmu v lednu 1885 padl). Nejen že obdivoval výhled z té skály, z níž se může dohlédnout až Mrtvému moři a jordánským horám za ním. Všiml si navíc, že zdejší pahorek nedaleko hradeb připomíná svým tvarem lebku. Kolem výčnělku - skalního nosu - zely vstupy do dvou jeskyň. Tuto podobu ovšem dnes už nemůžeme potvrdit, protože jedna z těch jeskyň byla zavalena zemětřesením. Generál Gordon ovšem jen tak nešel kolem. V roce 1883 zahájil vykopávky a podařilo se mu najít starověké jeskyně. Dnes je toto místo bráno jako pravá Golgota hlavně u anglikánských, potažmo i některých jiných evangelíků. A o jeho pravověrnosti nás vesele přesvědčovala průvodkyně Ruth, jejíž angličtinu naštěstí překládal náš průvodce Radek.

Nejdříve jsme prošli tichou zahradou, kde zpívali ptáci, voněly květiny a zelenaly se stromy. Po cestičce, dlážděné nepravidelnými kameny, jsme asi po sto metrech došli k vyhlídce na onu Gordonovu Golgotu a usedli v malém amfiteátru. Tam nám Ruth začala předkládat argumenty pro pravost tohoto místa. (Aby ta pravost byla lepší než pravost Božího hrobu, do něhož investovali už ve čtvrtém století Byzantinci, pak křižáci a vposledku prostřednictvím františkánů Vatikán a také další církve ortodoxní.) Jakožto skeptický Tomáš budu do Ruthiných argumentů hned {nekorektně a v štiplavých uvozovkách} vkládat prsty. Zde jsou ty argumenty:

1. Zdejší skála vypadá (vypadala) jako lebka. {Klasická skála Golgota se tak jmenovala a jako popravčí místo tisícovek dalších židů byla známa i v 1. století.}
2. Místo se nachází mimo hradby. {Klasické místo se v Ježíšově době také nacházelo mimo tehdejší hradby.}
3. Byl zde lom na kámen. A popravy se přece často prováděly kamenováním. {To ale nebyl římský zvyk, leč zvyk židovský. A nebyl považován za popravu, ale přikázaný způsob odebrání života za různá provinění proti Zákonu. Krom toho - ve starověkém Jeruzalémě bylo dost kamenů i bez lomů.}
4. Vedla tudy silnice. A to od Damašské brány samozřejmě k Damašku. Evangelia se prý zmiňují o „kolemjdoucích“, z toho se usuzuje, že tudy musely procházet zástupy. {To poněkud odporuje představě osamoceného popraviště, kam se bez divadla nechodí, jen když se tam někdo za jásotu obecenstva ukřižovává. Marek sice hovoří o "kolemjdoucích" kteří na Ježíše metali "posměšná slova" - ale ti se tam přišli speciálně podívat s úmyslem sledovat Ježíšovu smrt. Takže z kontextu se nejednalo o klasické náhodné chodce.}
5. Byla tady živá křižovatka. {?} Přece aby bylo na popravu dobře vidět!
6. Od uznávaného místa Ježíšova odsouzení je to sem jen krátká procházka. {Právě jsme jí prošli, a opravdu, je to jen 1,4 km. Klasická Via Dolorosa má ovšem poloviční délku.}

Ruth dodává, že není až tak důležité, kde se ukřižování událo. Ale věří, že k tomu došlo právě tady.

Další Ruthiny argumenty jsme vyslechli až po procházce k samotnému alternativnímu Božímu hrobu.. Nejdříve je však nečekaně podpořím! Pravost zdejšího místa dotvrzují nejen protestanti, ale hlavně muslimové. Na vršku té skály totiž umístili svůj hřbitov. Jeho zeď lícuje její okraj a jsou na něm jakési arabské nápisy. Dále: Přímo pod skálou si palestinská samospráva (jsme na území „Východního Jeruzaléma) prosadila stavbu autobusového parkoviště, ačkoliv se jim nabízel jiný pozemek. A vrčení a hlučení autobusů pod naší vyprávěcí vyhlídkou skutečně rušilo, i když nás od nich oddělovala skleněná stěna.

Vracíme se směrem ke vchodu do klidné části zahrady, ale v polovině cesty odbočujeme na pěšinu vpravo. Cestou nás mezi záhony keramicky pozdravuje anglické děkování: „Děkujeme, že zde ponecháváte květiny, aby se jimi mohli potěšit všichni“, „Děkujeme, že si z tohoto místa neberete kameny, ani jiné předměty“...

Dostáváme se na další výkladovou plošinku. Výhled z ní uzavírá skála, nad níž trčí kamenná zeď muslimského hřbitova. Na nižší úrovni stojí na zatočeném chodníčku nedlouhá fronta poutníků. Směřuje k otvoru ve skále, kde má být onen pravý Ježíšův hrob. (Tady, nebo kousek vedle, pořád jsme v Jeruzalémě.) Usedáme na kamenné lavice a posloucháme další Ruthin výklad. Pod námi je do skály vyhloubena křižácká cisterna s ohromujícími rozměry. Na výšku má asi 10 metrů, rozšiřuje se ke dnu, kde je široká taky asi 10 metrů. A dlouhá je metrů dvacet. Jak vidím z plánku, který má Ruth ve svém tištěném průvodci (jenž jsem si mohl s jejím svolením ofotit). A mohlo se sem vejít až 1,2 milionu litrů vody - nebo vína! Jsme přece na vinici. A teď, proč jsme u pravého Božího hrobu:

1.
a) Je zde zahrada. A Ježíš byl pochován v soukromé zahradě Josefa z Arimatie, která se nacházela poblíž popraviště. A my jsme „poblíž“. {Pokud je blízká Golgota ta pravá Golgota.}
b) Hrob byl vytesán jako jeskyně v pevné skále, byl klidný a chladný. Stejně jako zde. {A stejně jako ve stovkách a tisícovkách jiných hrobů nejen v Jeruzalémě, ale po celém Blízkém Východě.}
c) Nikdo v něm dosud nebyl pohřben. {A to víte jak?}

K odstavcí za á jsme se ještě dověděli že Josef z A. byl váženým členem sanhedrinu. A ti mívali zvyk držet si zahradu. A v té měl samozřejmě vinici, jak o tom svědčí nalezený vinný lis. (Jiný vinný lis, „Lis Boží“, se nachází poblíž Getsemanské zahrady; už jsme ho letos taky navštívili - já poprvé.)

Díky Ruth jsem se dověděl zajímavý detail: Na dně lisovací nádoby se nacházea sláma, a teprve na ní byly položeny hrozny. Po těch šlapaly a skákaly děti, pro něž to byla zábava{???}. Takto se nedrtila semínka, která při stékání šťávy zadržel filtr. {Mno, hezké. Jenže v Izraeli se v Ježíšově době používal lis mechanický, jehož pohonem býval oslík...}

Důvod č. 2:
Vchod do hrobu byl zatarasen kamenem. Jako zde! Jednalo se o kulatý, asi dva metry široký kámen, který se odvaloval v drážce. A ta drážka se tady našla! {Jako u všech zdejších jeskynních hrobů.}

A za třetí: Hrob má dvě místnosti. Nejdřív přípravnou, kde se mrtvé tělo mazalo vonnými mastmi a zabalovalo do plátna. Jako zde. {Jako všude.}

A nakonec: Jan svědčí, že se musel sklonit, aby mohl do hrobu projít nízkými dveřmi. Jako zde. {Jako všude.}

Ruth připouští, že se nejedná o žádné absolutní důkazy. Pravdou je, že totéž se týká i oficiálního Božího hrobu a všech míst Ježíšových zázraků. Žádný „absolutní“ důkaz neexistuje - a ani existovat nemůže. Jen víra. Ta katolická a ortodoxní, která se opírá o tisíciletou (zase jen) tradici. A zdejší tradice je stará pouze 140 let. Počkejme si další tisícovku let, a uvidíme, jestli taky zakoření!

Samozřejmě jsem do skalního hrobu po krátkém čekání vstoupil. Tedy jen do té přípravné místnosti, protože kamenné lože je chráněno kovovým plůtkem. Dlouho se zde držet nemůžete, neboť do stísněného prostoru se vstupuje toliko po jednom. Prostor je tak malý, že se v něm ani nedá pořádně fotit. Ostatně je to už před vstupem keramicky zakázáno! A taky je tam vyzýváno: „Nepózujte u vchodu do hrobky. Prosím.“

Než jsme odešli, tak jsme si - jako všude - sedli. Někteří s připravenou svačinkou, jiní si dali místní kávu a drobné pečivo. Také jsme mohli u protestantů nakoupit mnohé užitečné předměty, třeba zlatisté menory nebo zápisníčky. Já svůj notýsek měl a pilně si do něj zapisoval dojmy a poznatky. Ale co to? K čemu mě vybízí tahle keramika?

„Děkujeme, že si z hrobu neodnášíte <notes>, ani jiné věci“. „Notes“? Jakože zápisníky, poznámkové bloky, jak mi napovídá i slovníček? Děkuji dcerce Terce, která zná angličtinu důvěrně a ozřejmila mi: Jedná se o papírky, na něž lidé píší přáníčka a zastrkávají je v Izraeli hlavně do škvír v Západní zdi, ale i do stěny kafarnaumské synagogy a pak tedy zřejmě i zde. (Nemám to už ve zvyku, po dvou nepříjemných zkušenostech od Zdi. Tři nejčastější přání, která se na lístcích objevují jsou: mír, zdraví – a pak příchod Spasitele. Poté, co jsem si přál první, začala v Izraeli jedna z raketových válek s libanonským Hizballáhem. Po zasunutí druhého přání jsem dostal cukrovku. Tak o to třetí už raději neprosím, kdo ví, jak by to dopadlo.)

Nakonec ještě nepotěším ani Ruth, ani Radka: „Tradiční“ (tedy normální) archeologové zjistili, že zdejší hrobky pocházejí už z 9. až 7. století před naším letopočtem (nebo podle hloupého bedekru lonely planet „Izrael a palestinská území“ byly vykutány o kousek později ve století minus pátém) a mají i jiné uspořádání, než ty z Ježíšových dob. Takže zcela jistě nešlo o „nový, dosud nepoužívaný“ hrob.

Proč přes všechny mé ironické námitky doporučuju toto místo navštívit? Zdejší návštěva je zcela zdarma, včetně výkladu! Alespoň podle bedekru lonely planet. Radek dodává drobné upřesnění: Musí se ale dopředu s velkým časovým předstihem rezervovat!

A proč že to může být zadarmo? Radkovo vysvětlení: „Zahradní hrob spravuje jedna křesťanská nadace, která spoléhá na dobrovolníky ze zahraničí. Tito dobrovolníci tam dělají průvodce a starají se o úklid a úpravu všech prostor. Celá tato organizace je nezisková a je zcela závislá na dobrovolných darech. Právě k tomuto účelu slouží prosklenná kasička před vstupem do obchůdku...“

A hlavně: Je zde mezi stínícími stromy, vonícími květinami a nádhernými skalami velice přítulné a odpočivné místo. Uprostřed hektického Jeruzaléma, prolézaného tisícovkami dychtivých poutníků se zde nalézá oáza klidu. Oproti někdy až arogantními turisty obležené bazilice tradičního Božího hrobu se zde nabízí půvabné místo, kde můžete spočinout ke klidnému rozjímání. Je to Zahrada ticha: „Jako dým závojů, mlhou opředených, vstupuješ do ticha, cestou vyvolených.“

Prožito v Jeruzalémě ve čtvrtek 5. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 19. dubna 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.