„Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Žalm Davidův132)
Bývala tu hora, zvaná Moria. Kde je ta hora? Stavitelé ji zasypali. Oproti třeba Golgotě, kterou ohryzali na kost, tak hora Moria je ukryta pod obrovskými nádvořími. Může za to definitivně až hrozný král Herodes Veliký, který horu, na níž stál Chrám, obehnal vysokými hradbami, mezi nimiž nechal utvořit rovinku hned v několika úrovních. Tak mocný totiž o svátcích býval kolem Chrámu nával židovských věřících, že velký královský stavitel Herodes rozhodl zbudovat pro ně planinku, na kterou by se vešli a nepadali přitom do okolních příkopů a propastí. Nechal postavit čtyři zdi, které vytvořily jakýsi obdélník zhruba 400 x 600 metrů. Vnitřek tohoto obdélníku byl pak zaplněn kamenisky až na úroveň podlahy původního Chrámu, a tedy i vršku oné pověstné Skály. Vznikl tak kvádr, kterému se dnes říká Chrámová hora. Rozlohou je roven celé čtvrti starého města a tvoří tak vlastně jeho samostatnou pátou čtvrť. A nahoře, na placce, je současný chrámový okrsek současných chrámů. Muslimských chrámů. Chystáme se sem vystoupat, i když to nejdříve netuším.

Po obědě (já si dal chvatnou pizzu) sestupuje naše turistická skupina, vedená Radkem směrem k náměstí před Západní zdí. Směřujeme tam od náměstí Churva, kde jsme měli v brzkém odpoledni po našem samostatném toulání Jeruzalémem sraz. Všichni jsme tam byli včas, nikdo se neztratil, však Radek později prohlásil, že jsme byli „skupina za odměnu“. (Když pominu mé bourání nosem při sjezdu malého vodopádu s velkými balvany v Gan ha Šloša.) Znovu přicházíme ke kontrolní vstupní bráně k nejsvětějšímu židovskému místu. Ale stavím se do špatné fronty. Musím se vrátit a zajít za ostatními takhle doprava. Tam se nachází - hned u zábradlí nad archeologickým parkem Ofel - zvláštní vstup, který vede ke kryté dřevěné lávce, která se zvyšujícím obloukem stáčí k Maghrebské bráně. Ta je jediným přístupovým bodem na Chrámovou horu, který smějí použít nevěrci, tedy muslimští nevěrci. Turisté, křesťané, dokonce i židé.

Jsem v Jeruzalémě pošesté, ale na Chrámovou horu jsem se nikdy nedostal. Ono je hlavně potřeba trefit se do určitého času; brána je otevřena jen několik hodin denně. Nejdříve ráno v době turistických snídaní (7:30-11), a pak po obědě už jen na hodinu (13:30-14:30). A to si ještě vystojíte ve frontě. Nikdy jsme se nestrefili, anebo by stání ve frontě bylo delší než procházka nahoře po Hoře. Francouzský Kanaďan Guy Delisle, který v Jeruzalmě strávil celý rok (někdy kolem letopočtu 2010) a z tohoto svého pobytu pořídil komiksový cestopis, se nahoru dostal jenom jedinkrát.

Vstup na Chrámovou horu hlídají izraelští vojáci. Všechny vstupy hlídají, ale jen sem vás vpustí. Ostatní jsou volné jen pro muslimy. Nemusíte vojákům u jiných bran ukazovat žádný pas - nechají vás odcitovat nějakou súru, a když neumíte, tak vás pošlou kolem hradeb k té jediné správné bráně. Jo, vojáci IDF, kteří zde stráží klid věřících muslimů, umějí arabsky a znají korán. Často to jsou totiž Drúzové, které pravověrní muslimové nepovažují za muslimy, ale oni sebe ano. Arabsky umějí a korán znají také dobře. Lépe než já nebo vy. Není zde přitom pro příslušníky armády židovského státu vždy bezpečno. Ocituji zápis z deníčku kolegy Moby Dicka ze 14. července 2017. Byl pátek, den nejsvětější týdenní modlitby, a zde se udál jeden z mnoha izraelských zločinů, páchaných na ubohých Palestincích:

„Izraelští policisté dnes dopoledne vnikli svévolně na Chrámovou horu, posvátné to území islámského náboženství. V absolutním rozporu se zásadami náboženské morálky a ochranou lidských práv zde zavraždili tři nábožné muslimy. Jednoho, který po barbarském útoku ještě žil, dorazili na místě. Izraelští okupanté poté sáhli k dalšímu podlému útoku na náboženské cítění utlačovaných Palestinců, když zakázali vstup na Chrámovou horu všem muslimům. Znemožnili jim tak dnešní polední modlitbu, tedy páteční – tu nejdůležitější v běhu týdne. Tento další zločin izraelské soldatesky oprávněně vyvolává rozhořčené emoce v řadách zbídačelého lidu.“ Zapsal si ironicky kolega Moby Dick. A upřesnil:

„Trojice bídáckých izraelských Arabů, vyzbrojena dvěma automatickými zbraněmi a pistolí se jala zezadu pálit na policisty, hlídající jeden ze vstupů. Tři byli těžce zraněni, dva později zemřeli v nemocnici. Další policisté palbu opětovali. Teroristé se pak uchýlili zpátky na Chrámovou horu, kde je policisté dohnali a zneškodnili. Jeden z postřelených teroristů se i pak pokoušel útočit, načež i on byl zastřelen. Chrámová hora je po incidentu samozřejmě z bezpečnostních důvodů uzavřena, včetně jejího širokého okolí.“

Teroristé si přitom zbraně schovávali v náboženských prostorách. Už jim nestačilo svrhávat kameny na židy, modlící se u Západní zdi. A potom žalobníčkují, že Izraelci v jejich mešitách pořádají šťáry vždy, když dostanou nějaké echo.

Tak to dopadne, když je někdo příliš ekumenický a příliš dbalý duševního zdraví civilního obyvatelstva poraženého nepřítele. Židé měli v době téměř dvacetileté jordánské okupace zapovězen vstup k Západní zdi. Když sami v roce 1967 osvobodili a sjednotili Jeruzalém, předali správu Chrámové hory do rukou muslimské rady Waqf, jejíž oficiální hlavou je jordánský král. Tohoto rozhodnutí tehdejší vlády premiéra Levi Eškola dnes mnozí Izraelci litují, leč zdejší status quo bylo nastaveno. Jenže po roce 2000, během druhé intifády, se situace změnila. Původně Stát Izrael zaručil v Jeruzalémě suverenitu všem náboženským směrům. Waqf měl dále spravovat Chrámovou horu a zaručit na ni všem vstup a volný pohyb. Jenže teď je z bezpečnostních důvodů na samotné Chrámové hoře zakázáno modlit se vyznavačům nemuslimských náboženství. A to i potichu. Občas zde bloudí skupinky zdivočelých muslimských dam, které úpěnlivě pozorují rty návštěvníků, jestli náhodou neševelí, a mohli by tak páchat náboženský hřích. Kdyby se to stalo, napráskají vás a z prostranství vás vyvede policie. Ne islámská náboženská, světská izraelská...

Nehodlali jsme nesnášenlivým muslimům dávat záminky, aniž působit potíže policajtům. Nemodlili jsme se. Jestli někdo v duchu, pak Alláh pomoz. Ale přesto jsme jeden zákaz přestoupili a stálo nás to naši krásnou českou vlaječku. Radek ji držíval nad hlavou a vždy tak byl pro nás, jeho ovečky, zdaleka viditelný. Ale u vstupu nám ji izraelská hlídka zabavila. Ne kvůli malé žerdi jako možné zbrani. Pamatujte si to - na Chrámovou horu se nesmí vnášet žádné symboly! Ani jinonáboženské (schovejte si křížky na krku a zahalte tetování), ani státní.

Chvilku jsme si postáli ve frontě, protože před nás se natlačili mladíci ze skupiny, která už byla nahoře. Jelikož byli opejzovaní, pochopili jsme že jde o židovské věřící, kteří zřejmě chtějí část sukotových oslav strávit co nejblíže posvátných míst židovské historie i židovského náboženství. Akorát se nebudou smět modlit. No ale nemohli zase být nějak super ortodoxní, protože ti mají úplný zákaz vstupu na Horu. Ne od muslimů nebo izraelské vlády. Od svých rabínů! Neb se neví, kde přesně stával Chrám, a mohli by nad jeho pohřbenými troskami náhodně projít. A to by byl průšvih, protože na ta místa smí vstoupit jen velekněz, přece...

Vyčkávali jsme nakonec celkem asi čtvrthodinu. Zato jsme se mohli občerstvit připravenými drobnými sladkostmi a oříšky. Anebo si také prohlédnout Chrám jak vypadal za Oněch časů - tedy jeho model, krytý sklem. A pak už nás čekal postup k samotné bráně. Procházeli jsme tou krytou dřevěnou lávkou jako tunelem. Ten je po levé straně doprovázen lavičkami pro unavené poutníky. Byl čtvrtek a prázdno. Zato byly svátky sukot, takže dole pod námi vřel dav před kameny Západní zdi. Na konci té chodby dřevěné se její prostor rozšiřoval. Na lavicích zde seděla asi desítka vojáků IDF, kteří si krátili čas prohlížením svých mobilů. Další práci za ně dělali hlídky Waqf.

Ne, opravdu se nehodí mít holá ramena. Takto provinivším se ženám však nebyla uťata hlava, byly jim zapůjčeny přehozy. Ne, opravdu se nehodí mít holá kolena. Pánům byly zapůjčeny suknice. A pak už jsme se vyvalili na to svaté nádvoří - které bylo nepatřičně pusté! Až se člověk bál. No, Chrámovou horu jsem už v rámci téhle návštěvy popisoval v článku Olivové pohledy, teď si ji chci zavnímat.

A tak vnímán a fotím. Nejdříve plac padesát na padesát vpravo od vstupního portálu do mešity Al Aksá. Kříží ho jen dvě muslimky s kočárky, doprovázené kočkou. Toť veškerý zdejší život. Snažím se proti slunci vyfotit si minaret mešity. Pak přecházím před její portál. Fotím ho z dálky. Přicházím blíže a snažím se přitáhnout si foťáčkem červeně a zlatě zářící vnitřní prostor. Nevnímám nábožné starce, sedící na lavicích a židličkách před portálem, jejichž prsty se probírají růženci. Zato mne si všimne jeden tělnatý Arab typu, jejž nekorektně nazývám „muslimský gestapák“. Přichází ke mně a pokynem ruky mě zve, abych šel za ním. Bere mi foťák. Říkám si, jestli mě nevede za nějakým policajtem kvůli nepatřičnému focení. Ale ne. Zahýbáme za levý roh mešity a ocitáme se na absolutně prázdné ploše tentokrát stopadesát na padesát. Zprava ji ohraničuje zeď Al Aksá. Docházíme až do její půlky. Začínám se bát. Můj průvodce zamíří objektiv skrz okno do mešity. Konečně chápu: Je to dobrodinec, jenž neznalému neznabožskému turistovi pomůže s košer focením. Já nesmím, on může.

Může? Nevím, je to jeho náboženský problém. No a teprve teď mi dojde, že bude potřeba vysolit nějaký bakšiš. Uprostřed pustiny, kam je vidět jen z Olivové hory - a z nebe - vytahuji peněženku a vybírám desetišekel (x 6,50 Kč asi). Že prej to je málo. A kolika by chtěl? Padesát! Mluvíme lámanou angličtinou, ale já přejdu do plynné pražštiny, kterou zde zcela přesně nemohu reprodukovat. Něco jako: „To sise zbláznil, vole.“ A: „Dám dvacet, to ti musí stačit. Dvacet, nebo nic!“

Tak vzal dvacet. Neodnesl si foťák, nepráskl s ním o zem, nechytil mě pod krkem. Uzavřeli jsme vzájemný kšeft: Chrámohorácký muslim a sionistický Čech. Ani jsem tu fotku nejdřív nechtěl zveřejňovat, protože byla pořízena podloudně. Ale ne mnou. Tak ji tu máte. Když už jsem si ji koupil za ty nekřesťanský peníze...

Na samotnou Chrámovou horu jsme vstoupili deset minut před druhou, v půl třetí už musíme být pryč. Začínám pospíchat, ale chci si ještě pořídit pár fotek ze střílen osmanských hradeb. Jsou široké tak akorát na hlaveň ručnice, nebo ruku, držící malý foťák, kterým snímám naslepo. Nejdříve archeologický park Ofel pod jižními hradbami, pak muslimský hřbitov pod hradbami východními. Teprve teď si všímám, že tohle prostranství není úplně prázdné, ve výklencích pod střílnami sedí nějaké muslimské holky a kecají spolu.

Pospíchám kolem východních hradeb k severu. Tady tvoří zároveň obranné hradby celého starého města. A rozléhají se odtud nečekané pohledy přes údolí Jóšáfat/ Kidron na protější svahy Olivové hory. Odtud jsou asi nejlépe vidět ty lány židovských hrobů. Když chci zahlédnout ruský chrám Máří Magdaleny anebo kapli Dominus Flevit, musím vyšplhat na jeden ze dvou malých kopců uprostřed divoce rostoucího olivového hájku. Nečekaný vpád přírody do jinak přísně geometrické plochy Hory mě zaujme až po focení. Ty hliněné kopečky, prorostlé troskami - to jsou vlastně malé tely, archeologická nevykopaná naleziště! Ke kterým židovské archeology Waqf nepustí a nepustí. Muslimové při svých stavebních aktivitách nalézají židovské památky, které pak s velikou pečlivostí likvidují. „Vykopávky“ provádějí bagrem, a to za účelem zničení veškerých důkazů o nezpochybnitelné židovské přítomnosti. Vytěženou zeminu vozí na venkovní skládky, kde ji pak prosívají normální archeologové. Nacházejí zde mnohé poklady, ale bez návazné stratigrafie a místa určení nálezu je většinou nedokážou správně zařadit...

Ale to už běžím ke Skalnímu dómu, protože tam Radek tradičně organizuje naši skupinu ku společnému fotu. O zdejším místě informují desítky hesel na Wikipedii a tisíce článků, také jsem jich spoustu vyrobil. Zde jen podotknu, že ano, Skalní dóm ukrývá skutečnou skálu; v úrovni podlahy je z ní kousek vidět. Zde Abrahám hodlal obětovat svého syna Izáka. Tady měl Jákob sen o andělském žebříku. Tady nejspíš byla umístěna Archa úmluvy v době Prvního chrámu. Jde o základním kámen Vesmíru, odkud byl celý vystavěn, a je tedy i jeho pravým „pupkem“ či moderně středem. Muslimská legenda praví, že odtud Mohamed vystoupal do sedmého nebe, pročež celý zdejší okršlek - včetně Západní zdi, je podle soudruhů z UNESCO výlučně toliko muslimskou památkou. (O Jeruzalému se přitom Korán jmenovitě nezmiňuje ani jednou!) Tato hora se původně jmenovala Moria a Bůh Izraele si ji vyvolil za své sídlo. Neb se mu - zalíbila! Jenže UNESCO má jako jeden z údů pomalu už darebácké OSN jistě silnější slovo než nějaký sionistický Bůh. A zástupci křesťanských zemí v UNESCO tomu horlivě přikyvují, anebo horlivě mlčí. Aby nepodráždili muslimy. Na blití!

No, turisti dovnitř nesmějí. Ani bychom to už nestihli. Tak jen nahlédneme škvírou v severních dveřích. Druhá hodina se blíží, nechceme být evakuováni s vojenským doprovodem. Pospícháme k jedné ze severních bran - můžeme odejít kteroukoli. Ale tahle je nejblíže našemu dalšímu dnešnímu cíli. Do zavíračky zbývá pár minut, ale můžeme ještě využít jedné zdejší pamětihodnosti, o které se články a knížky moc nezmiňují. U Brány Odpuštění se totiž v ostrém slunci blyští kovový žlab s řadou vodovodních kohoutků. A za ním je pak pár schodů ke vstupu do záchůdků.

Vypadli jsme odtud až dvě minuty po půl třetí, ale nikomu to proalláha neříkejte, aby z toho zase nebyl problém pro Radu bezpečnosti. Ze svatého místa několika náboženství míříme úzkou uličkou k nejsvětějšímu místu náboženství jediného, či spíše pouze jedné její odnože. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 5. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 12. dubna 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.