Minule jsem tajnou větví Via Dolorosy přišel na střechu kaple sv. Heleny. Prohlédl jsem si tam africkou hliněnou vesničku. Ocitl jsem se na vršku nejvýchodnější části Božího hrobu; na západě se boulí dvě šedé kupole tohoto souchrámí. Vzdušnou čarou to mám ke vchodu k tomu pupku světa jen třicet metrů. Když jsem sem náhodně zabloudil poprvé, tedy v roce 2008, tak jsem se vracel zpátky na Khan el-Zeit a obíhal to kolem. Doma jsem si pak hledal vyprávění dřívějších jeruzalémských poutníků - a prý tu je zkratka. Při další návštěvě v roce 2014 jsem ji skutečně našel a teď už ji užívám běžně.

To se musíte dobře rozhlédnout do zdí, které obklopují střešní africký dvorek a v jeho jihozápadním rohu objevit nízké dveře (pozor na hlavu!). To je hledaná černá díra. Tři schůdky vás snesou na odpočivadlo u protější zdi, odkud můžete nahlédnout okénkem do jednolodního etiopského kostelíka. Pak odbočíte vpravo v bok a objeví se před vámi úzká škvíra o hltnosti jednoho turisty (80 cm), kterou mezi dvěma vysokými stěnami vedou sešlapané schody o patro níže. Zleva vás svírá zeď toho kostelíka, zprava pak obvodová zeď Chrámu Božího hrobu.

Sejdete dolů, přejdete vlevo ke vstupu do etiopského nábožného prostoru a vpravo se vám objeví další obdélník dveří, který bývá ozářen bílým světlem venkovního slunce. Vyjdete ven z kostelního příšeří a musíte zaklonit hlavu, abyste mohli obsáhnout vysokou věž, která se tyčí proti vám. Takhle vpravo pak v šedě nažloutlé zdi zaregistrujete dvojitý portál, jehož pravá část je zazděná. V levé se otvírají dveře do temného příšeří. Vypadli jste právě z kosmické bílé díry, která vás vyvrhla na dvorek před Chrámem Božího hrobu. Prošli jste skutečnou červí děrou!

Prošel jsem jí potřetí, ale dnes poprvé mám tolik fištrónu, že se otočím a zdokumentuji, odkud jsem vlastně vypadl - dříve než se za mnou ona singularita zavře. Tak nachází se hned vedle venkovního schodiště, kterými by se vcházelo do kaple Franků, kdyby nebyl tento vchod zazděn. Na těchro schodech je umístěno zastavení číslo X. Zde římští legionáři Ježíše svlékli, načež o jeho oděv metali los.

Mám málo času, přesto se vrhnu dovnitř, abych nasál atmosféru a objevil novinky. Vyběhnu po jednosměrných točitých schodech do prvního patra a ocitnu se na vrcholu skály, zvané Golgota. Tedy na vrcholu... Bývala tady skála, ale byla většinově odtěžena, když tu v letech 326-335 císař Konstantin nechal na přání své matky sv. Heleny postavit první baziliku. Takže stojím na podlaze na úrovni onoho vrcholu. Od stropu visí kadidelnice a stovky ortodoxních cingrlátek. K místu, kde stával kříž pro odsouzence, vede ze schodů dlouhá fronta, jejíž konec jsem minul o patro níže. Před ním je oltář, který nutí zájemce o dotek na svatou skálu pokleknout a došoupat se k ní po kolenou. Oltář, jenž z předního pohledu poněkud připomíná otvor do krbu, je zastavením XI. Zde byl Ježíš přibit na kříž (vlastně na břevno). Za ním se tyčí krucifix s vyobrazením zdejší nejslavnější oběti (zastavení XII). Když si uvědomíte, že v místech dnešního uměleckého zobrazení Ježíše se chvěla skutečná mučená těla, může se vám udělat trochu nevolno. Ale dnes je tu opět narváno, lidé, stojící frontu jsou někteří nábožně vytrženi, jiní zase znudění a na tento biometrický fakt zde málokdo pomyslí.

Zdejší svaté prostranství obestavuje kamenný suk, který z celé Golgoty zbyl. Ohraničuje ho zábradlíčko, odkud můžete shůry sledovat hemžení a poklekání kolem podlouhlé kamenné desky na podlaze chrámu. Vypadá trochu jako matrace. Jde o zastavení XIII. Podle tradice zde leželo Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže. Kde ho matka Marie a (nejspíš sestra) Maří z Magdaly pomazaly olejem a mastmi, načež zabalily do plátna.

Rovné schodiště mne snese ke Kameni pomazání, ale než se vydám ke čtrnáctému zastavení, odbočím chodbou na východ. Ze zdi tu do chodby vyhřezává rostlá skála Golgoty, obklopená ochranným sklem. Cítím kameny a vím, že mají paměť, proto zde je to místo, na kterém vím, že „tady to je“. Chci se vydat dál po schodech, které by mne snesly do kaple sv. Heleny, již vystavěli křižáci (1174) na základech původní byzantské baziliky (335), ale přístup je uzavřen. Stále se tam cosi kutí, i když jsem si myslel, že rekonstrukcí tmavého středověkého prostoru v roce 2017 na novodobě světlý rozzářený kostel se už skončilo. Vracím se k západu. Eviduji lešení pod obrovskou malbou Ježíše, vyplňující menší kopuli zevnitř a kolem Kamene pomazání se dostávám pod největší báň chrámu, který skrývá samotný nejsvětější pupek křesťanského světa.

Jsem v rotundě Anastasis, aneb Zmrtvýchvstání. Její klenbu tvoří kvalitní antický beton ze 4. století. Jak jsem psával. Hm, jenže jestliže byla bazilika v roce 1009 muslimy „do základu zničena“, pak jde asi o její křižáckou rekonstrukci z roku 1141. Jde o kopii kupole Pantheonu v Římě z roku 123 v měřítku 1:2, má tedy průměr 22 metrů. Dovnitř dopadá sloup světla kruhovým otvorem v jejím středu. Díky tomuto „okulu“ se tíha klenby přenáší do pevných stěn. Dlouhá staletí tudy do rotundy pršelo, občas i sněžilo, ale teď vidím, že okulum je kryto skleněnou vížkou.

Přímo pod okulem se skrývá malá svatyně, zvaná edikula. Obsahuje předsíňku a pak samotný Ježíšův hrob, finální zastavení většiny křížových cest, tedy čtrnáctku. Když jsem edikulu v roce 2014 viděl poprvé, připomínala mi nástavbu ponorky. Hlavně kvůli traverzovému zajištění, které zabraňovalo jejímu zřícení. Ale při minulé návštěvě roku 2017 došlo po dlouhých letech konečně ke změně. Černá kovová konstrukce zmizela a růžově mramorovaná (protože mramorová) ponorka teď pluje volně v moři návštěvníků, jejichž fronta ji obkružuje. Nikdy jsem kvůli ní nebyl uvnitř, a asi nikdy nebudu. Nakonec nedaleko jsou v rostlé skále vyhloubeny skutečné hroby rodiny Josefa z Arimatie. Ty jsem navštívil posledně. Tenkrát byly turistoprázdné, ale dnes se houfy návštěvníků tlačí i zde. Ale pamatuji se na ten pocit tady to je, protože je to jen „kousek vedle“ od turistického běsnění u „pravého místa“ - kde nakonec Ježíšovo tělo leželo prakticky jen dva dny. Ale u Arimatiů jde o tu vskutku autentické uprostřed té skály. Protože zde skutečně někdo ležel.

Ta „původní“ jeskyně prakticky už neexistuje. Podobně jako Golgota. Skála, v níž se nacházela ona hrobová jeskyně byla při stavbě chrámu odtěžena, aby se kolem jeskyně mohla postavit svatyně. A po jeskyni zůstala vlastně jen - ta díra ve skále, obestavěná svatyní...

Ještě zmíním důvod, proč to tak dlouho trvalo, že se málem nejsvětější flek křesťanství (ono edikulum) zřítil, a byl dlouho obestavěn ochrannou konstrukcí. Mohou za to křesťani! Přesněji pět místních církví. Každá z nich má ve složité a složené architektuře Chrámu vykolíkováno své území. Existuje jisté pravidlo, podle něhož má každá z té pětice právo sloužit svou liturgii i v těch prostorách, jež jsou „majetkem“ jiné církve. O klíče k baráku se pro sichr stará muslimská rodina, které svěřil klíče do péče už sultán Saladín v roce 1178. To pravidlo se zove „Status quo“ a nechal je sepsat turecký sultán roku 1757. Platí dodnes a jeho výklad a rozhodování o něm patří do pravomoci izraelského občanského soudu. Jediné místo, které je společné všem církvím, je právě edikulum a na jeho opravě se musí dohodnout celé církevní esvéjéčko!

Vyjmenuji ty církve:
1) Řecká pravoslavná, konkrétně její jeruzalémský patriarchát.
2) Římští katolíci, konkrétně františkánská kustodie Svaté země, jež v Izraeli zastupuje Vatikán
3) Arménská církev apoštolská, konkrétně její jeruzalémský patriarchát.
Tyto tři patriarcháty a kustodie jsou právně majiteli oné nemovitosti.
Právo užívání mají další dvě církve:
4) Koptská a
5)syrská.

Střešní Etiopané jsou šestí, ale v chrámu nemají žádná liturgická práva. A to si pište, že si to ta Velká pětka po staletí bedlivě hlídá! Ukázkou neschopnosti se domluvit je žebřík na římse nad vnější stranou vchodu pod oknem ve druhém podlaží. Stál tam prokazatelně už před rokem 1852, a sloužil (podle jedné z pověsí k němu se vážících) kněžím jedné z církví k tomu, aby tudy mohli procházet do chrámu

bez poplatků. Nikdo už po něm neleze, avšak ani ho nikdo neuklidil. Protože římsa pod tím oknem patří jiné církvi než okno nad ní. Takže se neshodli, kdo by ho měl odstranit. Vlastně shodli: Ten druhý! Ale už je naplánováno, kdy se má sundat. Rozhodl o tom papež Pavel VI. v roce 1964: Žebř tam bude do té doby, než dojde k ekumenickému spojení církve katolické a pravoslavné. Což může trvat třeba až do konce světa...

Jsem napsal minule. Později jsem se dozvěděl, že prý onen originální žebřík se už dávno rozpadl a byl smeten počasím, ale aby bylo zachován nevyřešený problém a Status quo, byl tam opřen žebřík nový!? Tak teď snad pochopíte, jak složité muselo být rozhodování o opravě edikula, a že k němu museli dotlačit křesťany nejspíš Židé - tedy příslušný izraelský soud...

Strávil jsem zde jen čtvrt hodiny. Bude půl dvanácté, v půl jedné máme sraz na náměstí Churvy, a já ještě neobědval. Vyrážím skrz chumel fotících turistů ven, uf, na chrámovém předdvorku se ještě ohlížím - a v masivní kamenné zdi v levém západním objektu, jižně od křižácké věže, mě upoutají otevřené nízké plechové dveře, označené křížem. Nikdy dříve jsem si jich nevšiml. Asi bývají zavřené. Vcházím dovnitř a ocitám se téměř v osamění - oproti venkovnímu ruchu. Nachází se zde malý ortodoxní chrámek, ve kterém planou svíce. Je tu sice málo místa, ale přece jen se nějaké najde na miniaturní zasklené nádvoříčko, uprostřed něhož se vyjímá válcovitá svatyňka. Také zde se rekonstruuje, na lešení leží sejmutý zvon, ve výšce se v zrcadle odráží restaurátor na štaflích. Hledal jsem pak v bedekrech a na internetu - avšak nenašel jsem o tomto kostelíku ničehož. Podle Mapy.cz by mohlo jít o kostel sv. Maří Magdaleny, ale ikony vevnitř mě o tom nepřesvědčují.

Dvojice japonských turistek mě poprosila, abych je vyfotil s místním popem. Já se vyfotit nedal, ale když už zde fotím, chápu gesto popa a házím do místní kasičky drobný obolus, vlastně pár šekelíků. Po deseti minutách vylézám ven a spěchám k Churvě. Prodírám se houfcem Nigerijců, odpočívajících venku na schodech předchrámí. Je 11:38, mám před sebou jen 600 metrů, ale ještě budu muset vystát frontu na oběd. Raději u Churvy, abych se neztratil výpravě.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 5. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 5. dubna 29. března 2024.

V neděli 7. dubna 2024 se půjdu projít centrem Prahy. V 15:00 hodin je sraz u sochy Sv. Václava. Začíná tam vzpomínková akce na oběti teroristického útoku na Izrael, který se stal právě před šesti měsíci, tedy 7. října 2023. Přijďme vyjádřit naši solidaritu s Izraelem a společně vyzvat k propuštění unesených.

Program:
15:00 Pochod směrem k Palladiu, nám. Republiky
16:00 Vyjádření solidarity a společná modlitba
16:15 Vyjádření podpory Izraeli
Izraelské a české vlajky jsou vítány !

V Chrámu Božího hrobu jsem byl počtvrté. V dnešním textu jsem použil úryvky z dřívějších svých článků, které obsahují více informací i více fotografií:

2014: Mír křesťanské čtvrti2016: Svatá Golgota2018: Přežít hrob Boží
(Vyšlo sice na NP, ale dávám odkazy na svůj blog, protože ten má lepší zobrazení fotek než Pes.)