20.4.2024 | Svátek má Marcela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Sestup na dno údolí Jóšáfat

24.2.2024

Uličkou Jad Avšalom scházíme z vyhlídky na Olivové hoře. Z levé strany je ohraničena židovským hřbitovem, do jehož ohrazení se otvírá branka. Protože není žádný svátek, který by nám to zakazoval, navštívíme hřbitov, alespoň na krajíček. A je to velký hřbitov, hrobů je zde nepočítaně. Už se je kdosi snažil spočítat. Někomu vyšlo přesně 150 tisíc, jinému přesně 200 až 300 tisíc. A je to starý hřbitov. Řeknu málo - tři tisíce let. Prý se v něm někde pohřbívá dodnes.
Až teprv tady, v bezprostřední blízkosti hrobů, si uvědomuji, že to vlastně hroby nejsou, ale jakési malé hrobky. Kutat ve zdejší skále bylo vždy obtížné a tak se nekutalo. Na povrchu se postavila základní kamenná deska, po stranách vztyčily čtyři stěny a ostatky byly přikryty další deskou. Zjevně kvůli ekologickým dopadům bylo ve stavbičce ponecháno malé okénko, do kterého si nedávno kdosi uschoval krabičku zápalek i vypálené svíčky. Ze hřbitova by se totiž nemělo nic odnášet. Vnášejí se hlavně kamínky i kameny, pokládané na tyto pomníky paměti. Přestože by se tak mělo činit jen jednou za rok, jsou na hrobech kamenů celé závěje, inu, tisíce let, jsou tisíce let. Jenže těch kamenů je, čím jsou hroby dál od vchodu méně a méně. Přinášejí je sem totiž zejména turisté, pro něž by delší zacházky znamenaly ztrátu času. Tak i my se jen krátce pokocháme dalšími výhledy, které zde, pod vyhlídkovými místy nabízejí nečekanou perspektivu Jeruzaléma. Vyklouzneme ze hřbitova a hned naproti vklouzneme na plošinku, na které stojí kaple Dominus Flevit.


Je ráno, naštěstí ještě zdaleka není 11:45, protože polední přestávka trvá až do 14:30 (a zavírá se v pět), a tak mají otevřeno. Naneštěstí je tu plno, zejména v oné kapli, kde probíhá jakási mše. Před proslulým vyhlídkovým oknem ji koná příslušný kněz, takže nemohu dosvědčit kvalitu zdejšího výhledu. Naštěstí okolí kaple tvoří vydlážděná plošinka, na které je dost místa hned pro několik turistických výprav. Za plotem a podpůrnými zdmi se propadá stavba ruského pravoslavného chrámu Maří Magdaleny, na jehož střechu se zlatými báněmi shlížíme svrchu.



Na tomto vyhlídkovém místě stával v 5. století byzantský chrámek, po kterém zde zůstaly některé jeho sloupy. Právě na tomto místě prý rabi Jošua zaplakal - nikoli snad dojetím nad krásou pohledu, ale uzřením toho, co všechno budoucnost tomuto městu chystá. Latinské sousloví „Dominus Flevi“ značí skutečně „Pán zaplakal“. My nevidíme, co nejbližší dny Izraeli a jeho hlavnímu městu přinesou, proto nepláčeme, ale obdivujeme nádhernou secesoidní stavbu, které dal v roce 1955 tvar slzy italský architekt Antonio Barluzzi. Hlavně se kocháme nezvyklými výhledy, leč minuty, přisouzené zdejšímu místu rychle minuly, a tak se vydáváme dále a níže. Svou ladnou chůzí na přilehlé zídce nás doprovází kočka. Kočky, psi (ani jiná zvířata) na protější hřbitovy nesmějí vstoupit. Zřejmě do dobře vědí a tak tam nechodí. Všímám si, že pod zídkou je další plošinka, ozdobená lavicemi pro vícečlenné skupiny, jež by zde chtěly složit své údy. A dokonce jsou tam záchodky, které oproti obvyklým sociálním židovským zvyklostem požadují po návštěvnících platbu. Výstražný nápis upozorňuje, že tady to není zadarmo. Vstup stojí dva šekely, ale neplaťte dvěma šekelovými mincemi, leč přímo dvoušekelem. Anebo půldollarem neb půl€urovkou. Křesťanský automat zjevně umí jen jednu minci.


Nezdrželi jsme se tu. Čekají nás jiné záchodky a jiná místa. Od olivetské vyhlídkové plošiny jsme zatím klesli jen o třicet metrů a poodešli asi čtvrt kilometru. Teď scházíme na dno údolí, které je ještě o šedesát metrů níže a půl kilometru dále. Cestou míjíme vrata k ruskému pravoslaví. Takhle vpravo ve zdi. Mají opět zavříno, jak jinak! Ti mají poledne od deseti do dvanácti. Je sice teprve půl desáté, ale středa. Jenže návštěvní dny jsou jen úterky a čtvrtky. Alespoň se nezdržíme a rychle splujeme peřeje turistických davů uličkou Jad Avšalom, zkanalizované po obou stranách svírajícími zdmi až k zahradě Getsemany. Jde se do ní brankou ve zdi dole takhle vlevo. Dodnes zde stojí asi deset prastarých olivovníků. Ale nejsou to „ty“ olivovníky, i když tak tisícovku let by mít mohly. Devět set určitě. (Podle radioizotopové metody.) I tak patří k nejstarším stromům na světě! Je tu i jeden jejich mladší brtar a o tom se ví přesně, jak je starý. V roce 1964 ho vlastnoručně zasadil papež Pavel VI. Avšak stromy, které by mohly sledovat, jak zde Ježíš potí krev, padly vplen plánovitému řádění římských pil v roce 0070. Byl to další trest pro ubohý Jeruzalém, ničený po nezdařeném židovském povstání.


Zato zde stojí Chrám národů. „Národů“ proto, neb jeho stavbu zaplatilo hnedle dvanáct států. Proto má taky dvanáct kupolí, aby se do nich mohlo vejít dvanáct symbolů, státních znaků a vlajek, ukrytých ve zdobné secesi. Tentokrát autentické secesi z roku 1925, která zde vyrostla podle výkresů nám již dobře známého architekta Svaté země Antonio Barluzziho.


Nechtěl jsem se zase tlačit v chrámu. Jen jsem krátce shlédl nádherné mozaiky, zlatě zářící v jinak sešeřelém prostředí, které zobrazují známý evangelický příběh. Ten se zde (nebo kousek vedle) odehrával. Možná „kousek vedle“, na druhé straně, než je umístěna historická Zahrada, tedy vpravo od vstupu do kostela. Tam voní skutečností syrovost základů křižáckého kostela. A jako tomu je v Izraeli vždy a všude:

Základy křižáckého kostela


Památka na něj zanikla po roce 1345. Zničen byl roku 1219, dostavěn r. 1170. Před ním tu stával kostel byzantský. Zničili ho roku 614 Peršané. Postaven byl nejpozději ve 4. století. „Zde byla víra obvykle vyznávána,“ napsal ve svém spisku anonymní Poutník z Bordeaux roku 333. Jenže dnes je přístup ke křižáckým základům ohraničen bílou páskou. Třeba za ní ještě něco nového, vlastně prastarého, vykopají.

Řecký ortodoxní kostelík nad grottou



Slovo Getsemany pochází z aramejštiny a znamená „olivový lis“. Zatímco původní olivovníky zavál prach dějin, přesných míst Ježíšovy trpké modlitby večer před zatčením a následnou popravou je hned několik, ten lis, tedy lisovna oleje z doby Ježíšovy se zachoval. Přesněji místo, kde stával. Nebo kde byl ponořen. Žádné trosky. Originál jeskyně, místo, kde Jidáš zradil Ježíše, místo, kde prý ostatní apoštolové zradili svého učitele sobeckým spánkem. Alespoň podle tradice řeckých ortodoxů. Kteří ji převzali od Byzantinců. V roce 2017 jsem popisoval řecký ortodoxní kostelík jako přízemní stavbu se zábradlím na ploché střeše. Z té trčí vížka, či spíše zeď s velkým otvorem, v němž jsou umístěny čtyři předimenzované zvony. A stěžoval jsem si, že to tady mají zavřené natrvalo. Můj bedekr mi neukázal to, co nám ukázal Radek:
Musíte nejen přejít silničku takhle doprava, ale potom je třeba ještě sestoupit asi dvě patra po schodech na úroveň nádvoříčka, kde se nachází portál se vchodem do jednoho z několika tradicí certifikovaných hrobů Panny Marie. Nádvoříčko je ohrazeno zdí, aby se do něj nezřítil svah od Chrámové hory, všiml jsem si už tehdy. Čeho jsem si nevšiml bylo, že mezi Hrobkou Panny Marie a tou zdí se v rohu nachází uzounký chodník, spíše škvíra, kterou se lze proškvířiti až ke vstupu do té jeskyně. (Pocit škvírovosti je ovšem dán pouze tři a půl metru vysokými obvodovými zdmi, protože fotky ukazují že se do této otevřené chodby vejdou i tři turisté vedle sebe.)


Sama jeskyně je samozřejmě ještě o asi deset schodů níže. A vypadá hodně přírodně, tedy co se samotné skály týče, zejména jejího stropu. Ten je nízký, někde jen na vztyčenou postavu, dalo se na něj tedy malovat bez žebříku. Jak dosvědčují černé kresby osmicípých hvězd, jimiž je hrbolatý strop pokryt. Pravda, místy dosahuje výšky až 3,5 metru. Zato podlaha je vydlážděná a stojí na ní řady židliček před klasickým oltářem. Kaple zde vznikla někdy ve 4. století. Místa je v ní dost, jeskyně má rozlohu téměř 200 metrů čtverečních a poskytuje tak prostor i pro dva oltáře vedlejší. Zdi za všemi oltáři jsou ozdobeny obrazy. Ten nad hlavním oltářem ukazuje Ježíše modlícího se mezi apoštoly, ty další zobrazují Nanebevzetí Panny Marie a proslulý Jidášův polibek.


V jednom rohu kryje kovová zábrany otvor do ještě nižšího levlu. Bývala tam cisterna na vodu. V době byzantinské a později za křižáků sloužila jako podzemní ženská hrobka, což považuji za tuze nevhodné. Ne tedy kvůli křesťanské legendě, ale kvůli tomu, že uchování pitné vody je snad důležitější než ukládání těl. To měli židé vyřešeno už od starozákonních dob.


A na ty jejich hroby na dně údolí Kidron, které odděluje pohřební svah Olivové hory od východních hradeb Jeruzaléma se ještě půjdeme podívat. Čeká nás pak putování přes staré město až do parku Sacher a další pochodování Jeruzalémem, ale o tom až příště. Prožito v Izraeli ve středu 4. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 23. února 2024
Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.Deset let staré povídání o zdejší lokalitě viz zde: Mír olivové horyZdejší zážitky z roku 2017 jsou popsány v článku Rychlý otec nášZe stejného roku je i podrobnější popis Getseman v následujícím článku Lis Boží