Toto je můj zatím nejzbytečnější článek.

Pokud chcete i tak pokračovat v četbě, děkuji! Neobyčejně!

Nejsem novinář. Nemám na to příslušné vzdělání. Píšu pro vás svoje zkazky, protože mě k tomu dokázal přesvědčit jeden skvělý člověk a odměnou za to jsou mi vaše občasné reakce, že se vám moje články líbí, že je rádi čtete. Občas se vašim komentářům zasměji, a rád! Pobaví mě. A myslím si, že tímto právě je náš svět hezčí.

Ani nemáte zdání, jaké je to pohlazení a popud k vytvoření dalšího povídání. Už se jedná o jistý závazek. A jen proto píšu, nemám za to ani korunu! Možná se to bude někomu zdát divné, že kuře hrabe i zadarmo...

I tak jsem byl jedním člověkem zařazen mezi presstituty! Pobavilo mě to. Jsem tím vlastně poctěn!

Ocitl jsem se tak, já nesmělý, mezi ostatními, smělými, novináři! Dokonce ten člověk zmínil, že už proto tyto noviny nečte. Jak se to tedy o mně dověděl, když je nečte? A proč reaguje v diskusi? To neva, já proti němu nemám vůbec nic! Protože ho neznám, a tudíž, na rozdíl od něho, nemám důvod ho řešit.

Naopak jsem si vzpomněl na hru Švestka od mých oblíbených Cimrmanů: Sufražetka Jenny Suk (Petr Bruckner) tam, kdesi na železniční zastávce Středoplky, sešlou společností mužů opovrhuje:

„Vy poživační samci!“ a Blažej Motyčka (Jaroslav Weigel blahých let) si jen sladce povzdechne:

„Poživační samci...to už mi dlouho nikdo neřekl!“

Jsme dnes ve volném prostoru. (Mnohdy jako urvaní z řetězu.) Různými sítěmi jsme propojení. Jaký je rozdíl mezi mnou - presstitutem-amatérem a tím, kdo využije tento prostor a veřejně mě tak označí? A je třeba ten, kdo zveřejní na Instagramu fotku svého talíře s obědem, také presstitut? Jenom proto, že on má na talíři flambovanou panenku s batátovým pyré a hodnotitel jen guláš se šesti?

Člověk se nemůže zavděčit všem. To prostě nejde! I to je průvodní znak demokracie. Jsem rád i za reakce, které se mnou nesouhlasí. Je to v naprostém pořádku a má šanci mě to někam posunout. Když bych ovšem chtěl!

Mrzí mě jen to, a vidím to i na ostatních diskusích u rozličných článků na všemožných webech, že komentáře se mnohdy týkají něčeho, co v textu ani není. Jednou mi dokonce kdosi napsal: ‚A sundejte ten žlutomodrý hadr!‘ Nepíšu o politice a téma bylo zcela jiné, tak nevím, čeho se měla tato poznámka týkat. Dokonce mě to dovedlo k tomu, abych se raději podíval na svoji profilovou fotku, jestli nemá nějaké žluté a modré stíny, které by v pánovi mohly evokovat nějaké pohnutky. Nemá. Možná se ten člověk doma u compu nudí a chtěl jen vyvolat hádku. Nebo je to práce pro psychiatra.

Abyste měli představu: pokud něco píšu, není to ani vestoje, jako Honoré de Balzac, ani na růžový papír, ani nemusím mít nohy v lavóru s vodou, já jen potřebuji čas. Čas, po který se k článku vracím, opravuji, upravuji, aby mi každé slovo dávalo smysl a sedělo na svém místě. Tedy - snažím se. Protože nejsem ten novinář! A nejsem hnán šéfredaktorem k žádným termínům. Naopak! Proto mě zaráží, když někdo reaguje na něco, čeho se článek vůbec netýká. Znamenalo by to, že si ho nepřečetl celý a poctivě, pak ale nevím, proč ho komentuje. Až to bude k věci a k tématu, přijímám oprávněnou kritiku.

Články také píšu pouze a jen za sebe! Nehájím žádnou zájmovou skupinu, třeba v mém případě taxikáře. A pokud bych chtěl za nějakou skupinu mluvit, rozhodně bych se o tom zmínil. Pokud by mi to za to stálo. Hlavu mám jen svoji, sociální sítě nám mozky, zatím, sláva!, nepropojují. Ačkoliv... jak komu...

Jestli jste vnímaví, a já věřím že jste, a pokud se mi podařilo vám to správně vysvětlit, jsme pak na podobné vlně a tento článek je, jak jsem zpočátku napsal, zbytečný.

Děkuji vám za vaši přízeň!

A mějte hezké dny!