Dcerka je na táboře, tak jsem v sobotu vyjel do Prahy. Už dlouho to nedělám. Neuvěříte, jaký to mělo stupidní důvod. Chci tomu mému zlatíčku poslat pohlednici, aby měla hezký den. Snažím se vcítit do chvíle, kdy ostatní děcka na táboře dostávají dopisy od rodičů a blízkých a jen jeden človíček stále čeká. Čtou se jména, on doufá, že zazní i to jeho, hromádka dopisů u vedoucího se tenčí, ...a nic. Cítí se zapomenutý. Slzy na krajíčku. Pište dětem!

Chtěl jsem koupit pohled u nás. V mém reálném čase, tedy kdy já můžu. Jenže v Kauflandu v trafice - nevedeme! U nás v Tescu v trafice - nevedeme!

Jedu tedy do Prahy, kde pohled určitě koupím, zajedu si do Kbel, projdu se po leteckém muzeu, a pak zapnu Liftago, třeba vydělám nějakou kačku a odvezu někoho, kdo to potřebuje.

A tak se dostáváme k obrazu 36, kde jsem již po obědě, pohlednice s kouzelným štěňátkem, celý náš nebožtík Žolík, je na poště a já se procházím mezi exponáty ve Kbelích. (Omlouvám se, cimrmanologové ví, vy ostatní se můj posun v čase prosím pokuste pochopit. Je to vtip.)

Hned po této mojí exkurzi po muzeu dostávám, už jako taxi, jízdu. O mé předchozí návštěvě muzea jsem se zmínil. S pánem z manželského páru, který vezu do víru žhavého města, si notujeme, jak jsme stavěli modýlky letadélek od Kovozávodů Prostějov, upravovali „Avii S-199“ tak, aby vypadala jako tehdy u nás nedosažitelný „mezek“ Bf-109 a chodili si sem do muzea prohlédnout skutečné předlohy, aby naše výtvory byly propracované do detailů. Pán měl v tu chvíli rozhodně navrch, dopřál jsem mu tu chvíli a byl jsem za to rád. Báječná chvíle vzpomínek! Myslím, že pán byl ve svém živlu a najednou tak o 50 let mladší. Já ty naše zákazníky prostě miluju! Povídat se dá o všem možném a když mi na konci řeknou, že mi děkují, že to byla příjemná jízda, můj pocit se ani nedá popsat. Pokud se někomu trefím do noty a udělám mu tím hezký den, vím, že jsem tu na správném místě.

Pomalu procházím zdejšími expozicemi a samozřejmě, že mě to nutí si uvědomit prvorepublikové počátky naší konstrukční kanceláře, Aero, Letov, Praga, Beneš-Mráz, nucená výroba komponentů letadel pro „Říši“, třeba v podzemním „Richardu“, a pak následné převzetí licenčních výrob ze Sovětského Svazu a úmorné, a mnohdy marné, prosazování nových vlastních konstrukcí. Nehodlám kritizovat sovětská letadla, to vůbec! Svoji „práci“ odvedla a nebylo vlastně na vybranou. A muzeum by bez nich zůstalo vcelku poloplné. Ale když tu teď vedle sebe stojí Saab J 35 Draken a Saab J 37 Viggen, je to prostě „jiná škola“, která je hned vidět. Švédové se výjimečnosti v konstrukci letadel nebáli. A to ani nemluvím o krásném modrém MDD F-4 Phantom ll, kde si ještě vzpomínám, jak jsem o tomto stroji četl, asi v LaK (Letectví a kosmonautika), že ho sem přímo přelétli piloti z Velké Británie, aby se jejich stroj stal součástí sbírky kbelského muzea, asi z kraje devadesátek.

Já bych si ty všechny stroje nejraději pohladil! Ale to se nesmí! Nedotýkati se!/Do not touch! Respektuji. Chápu, že agresivní lidský pot může na duralu zanechat stopy. Nebo je jiný důvod....

Také jsem navštívil část „Stará Aerovka“, kde jsem zatím ještě nebyl. Další kousky! Aero C-3, což je opět kořistní Siebel, a i jeho rozpracovaný trup (vzpomněl jsem na tátu, který je pamatoval na kbelském letišti, hlavně zničené po náletu spojenců), pár nedávných strojů - Su-22M3 a Su-25K (které zase pamatuji já, když hostovali na letišti v Košicích při mé vojenské službě, snad letěli do pouští na střelby), naše L-159 Alca, dokonce je tu i střela V1, kterými útočilo Německo na Velkou Británii a hrdinní piloti, včetně těch našich, se je naučili křídlem svého stroje vychýlit ze směru, aby nedosáhla cíle. Ale nejvíce mně dostaly repliky bomb Little Boy (svržena na Hirošimu) a Fat man (svržena na Nagasaki). Člověk si musí uvědomit tu sílu, která se ukrývá ve vcelku subtilním těle (délka 3m, průměr asi 70cm, Fat man je větší) a dokáže zničit celé město. Doufám, že se to nezopakuje!

Z produkce firmy Aero jsou tu samozřejmě i vozy, ale když já jsem tu kvůli letadlům...

Sedám do auta, pouštím Liftago a lidé moji milí, jsem tu teď opět pro vás!

Pokud jste ve Kbelích dlouho nebyli, nebo ještě vůbec ne, jeďte tam! Jsou přece prázdniny. Vyprávějte dětem a vnoučatům co a jak, potřebují to vědět! Já to také vyprávěl dcerce, ale ony holky to mívají trochu jinak... :-)

Kamarád se mně snaží neustále přesvědčit k návštěvě muzea v Německu. Vím, že jsou velkolepější letecká muzea po světě, ale i když vidět Concorde je lákavé, já to zatím nepotřebuji. Jsem tu doma.

A jsem tu rád!