V období Vánoc má každý určitě nějaký rituál. Někdo rád stále něco shání a zařizuje, aby pak znaven a vysílen upadl pod stromeček, hlavně má ale 25 druhů cukroví, 10kg řízků a 6 kaprů (nesměji se, jen tomu nerozumím, moje chyba!), někdo naopak vypíná zvonek i telefon a nechce mít s nikým nic společného, chce mít jen ten svůj pravý čas na rozjímání (tam bych se možná našel...). Moje mamka s mojí sestrou třeba rok co rok jezdí na Křivoklát, kde se konají tradiční trhy s přehlídkou řemesel.

Prostě to k tomu času patří, že ho chceme prožít a nejlépe stále stejně. Se svými blízkými. Vnímat atmosféru. Tradice. Naše. Soukromá.

Já se snažím zavést tradici, přes mírné výhrady dcerky (“Tam už jsme tati byli!“ „Je spousta míst, kde už jsme byli!“), jezdit do skanzenu v Přerově nad Labem.

Mám rád tu vánoční atmosféru tam. Chaloupky, které jsou sem přesunuty z blízkého okolí Středních Čech, a tím zachráněny, jsou vždy skvěle připraveny na období Vánoc. Každá seknice je mimo svůj zjevný účel navíc ozdobena stromečkem, někdy správně dobově pověšeným naruby od stropu, starobylými vánočními dekoracemi, pečivem, a co víc, všude je plno lidí! Umělých. Lidé, kteří se starají o skanzen, oživili chalupy množstvím dokonalých figurín. Švec sedí u stolu s paní ševcovou, oba v jedné ruce drží hrnek (rozhodně s meltou), v druhé třímají kus vánočky, Lucky jen jen začít ometat síň husím brkem, nechybí Mikuláš s rohatými (naštěstí chybí Santa Mráz, ti jsou z jiného skanzenu). Jako živí jsou!

Z jedné chalupy mi i běhá mráz po zádech. Světnice je zde plná „lidí“. Všichni v místnosti poslouchají příchozí koledníky. Ti stojí téměř ve vstupních dveřích, zády ke skutečnému návštěvníkovi, není jim tedy vidět do tváří. Zabedněné okenice, umělé osvětlení, zvláštní, až pochmurná atmosféra. Vzhledem k tomu, že se svítilo svícemi a loučemi, je naprosto autentická. Jestli se teď ale ti koledníci jen trochu pohnou, neuchovám si asi čistý textil!

Podezřelé je jen to, že všichni mají stejnou barvu vlasů. Holt koudel je jen jedna. Nebo že by to byli všichni příbuzní?

Mám to tam rád! Procházím chaloupkami, nahlížím do místností, prohlížím si exponáty denní potřeby a zjišťuji, že spoustu z těch věcí jsme měli doma k běžnému použití! I když jsem „v nejlepších létech“, patrně již prostě skanzenovatím... Ty předměty mě usvědčují! Jsem tak trochu doma. O to víc je mi to tam blízké.

Je tam ale ještě jedna věc, která mně zaujímá: ty světničky jsou tak titěrné a představme si - stačilo to! Jak málo požadoval hospodář k životu! V jeho chalupě si mnohdy ponechal stejný prostor, jako dopřál jím opečovávanému dobytku. Rovný s rovným. Já vím, dneska stačí dojít pro mléko do Lidlu a o to větší můžu mít pokoj, nemusím držet kravku.

Vždyť oni museli být proti nám úplní Hobiti! Když projíždím určitými nejmenovanými vesnicemi sousedícími s Prahou, před obrovskými paláci stojí X7, Q8, obrovské Mercedesy, kdy větší je už jen kozlík kamionu, říkám si - je to potřeba? Je to póza? Znamení postavení? Ale co, ať si každý pořizuje to, na co má, co mu vyhovuje a co mu vnucuje trh. Před časem jsme se s dcerkou ocitli blízko autíčka Renault 4 CV. Veterána. Nádherného. Říkal jsem jí:

„Tak si představ, že tohle byla normální velikost aut! Tímhle se běžně jezdilo. Jako malé auto byl brán jen tak Fiat 500.“

Svět nám tak nějak bobtná. Bobtnají nám domy, byty, bobtnají nám auta, bobtná nám ego, úvěry... Důvod, proč nad tím teď přemýšlím je asi ten, že v tuto chvíli bych byl rád, kdybychom s dcerkou měli alespoň jednu tu malou chaloupku. Čili jde jen o můj pohled. Víc k tomu teď říkat nechci.

Letos jsme v Přerově nad Labem zatím ještě nebyli, tak pojďte, pojeďme tam, dejme si svařák a palačinku nebo klobásku, vzpomeňme na minulo, život našich předků a společně se krásně bojme, že se koledníci pohnou a otočí! Jo a náhradní spodní prádlo raději s sebou! Co kdyby přeci jen...

A hezký Nový rok vám všem!