Již dávno jsem psal, že mě baví urbex. To poznávání opuštěných míst. Občas to sleduji, ale jen pasivně! Tomu, kdy jsem někam sám lezl, je už velmi, ale velmi dávno! To se tomu ještě neříkalo urbex, ale možná tak klukovina. Ale s nádechem dobrodružství!

Teď jsem ovšem narazil na jedno video. Upoutalo mě na první pohled v seznamu záznamů svým zeleným obrazem, z důvodu natáčení noktovizorem. Bylo totiž na zapřenou. Do prostoru se sice dá vlézt, ale ten je střežen. To je ovšem problém urbexerů, ne můj. Já jsem u displeje vcelku v pohodě! V jedné ruce sklenku červeného, v druhé brambůrky... ;-P

Košice, kasárny Malinovského. Bože, vždyť tady jsem v letech 84-86 sloužil! I v těch zelených záběrech poznávám ubikace, zamřížovaný sklad zbraní (ne, opravdu to není vězení, jak se domnívají urbexeři), chodby, umývárky, vše je ale prázdné. Bez železných kavalců, bez skříní a skříněk. Bez života. Bez rezignovaných a sloužících „prvoročáků, bažantů, zobáků, vrabců, holubů“, bez uřvaných a mindrák si hojících „mazáků, supráků“, bez velících „lampasáků, gum“, kteří to chtějí mít už „za sebou“ a jít domů.

Výhled z okna přímo na hlavní poštu na Moyzesovej, který představoval vidinu spojení s blízkými. Volat domů, byť „na účet volaného“, který je 700 kilometrů daleko, byla taková pupeční šňůra k nenahraditelným. Dřevěná kabinka je teď můj vzdálený domov. A vážím si těch chvil, protože ani tenkrát to nebyla levná záležitost a naši to platili.

Prostory kuchyně, kde se dřely služby, aby bylo vojsko nakrmeno, jsou teď rovněž prázdné.

Když jsem tenkrát třeba nad ránem přišel na směnu, abych v hnusné mastné vodě myl nádobí (baví mě ta reklama, že jedna kapka Jaru stačí na horu talířů...), kuchař si už mezitím dával teplou ranní koupel v takové veliké elektrické litinové pánvi, spíše bych řekl ve vaně. Pak z ní mělo vojsko k obědu špenát...

„Ono to přeci jenom ochutí, že to má potom takovej jinej šmak!“ by řekl Luděk Sobota, který právě zašívá ponožku s pomocí hříbku.

Nechci už psát o vojně. To už jsem kdysi slíbil. Vytanula mi v té souvislosti jiná vzpomínka. V tom roce vybuchl plyn v depozitáři místní galerie. My, ze všech blízkých kasáren, jsme byli v noci povoláni k tomu, abychom vyklízeli spáleniště. Snad bych si to i dodnes představil vždy při tom specifickém zápachu po požáru.

Vybavuji si silné ocelové okenice, které byly neuvěřitelnou silou výbuchu vyhnuté vně do oblouku jako staniol a vysklené protější výlohy provozoven v úzké uličce. A víte, co nás tehdy napadlo? Ne rabovat obchod, ale že tím telefonem, který je tam na stole a díky roztříštěným oknům přístupným, by se dalo dovolat domů, protože má určitě státní linku! Nebo kamkoliv. Ale nevlezli jsme tam! Fakt!

Probírali jsme se spáleništěm, ze kterého ještě stoupal dým, nebo možná spíš pára po hašení vodou, krátce poté, co prostor opustili hasiči. Jsme jako mátohy. Za úkol máme selektovat obrazy a odklízet ruiny. První jsou obrazy. Je to těžké, všechno vypadá při umělém nouzovém osvětlení pro nás - rozespalé laiky stejně. Opálené zbytky rámů, pláten, trosky, hromady popela, kouř, smrad. Chodí mezi námi zoufalé pracovnice depozitáře muzea jako těla bez duše a dodnes vidím jejich slzy, které jim stékají po tvářích, když jen podle opáleného růžku plátna poznávají konkrétní díla, která jsou zničena a navždy ztracena. Je to jejich práce, rodina, jejich život, srdeční záležitost.

Aby z toho vojsko ponocováním nevyšlo tak zkrátka, bylo uvedeno nad ránem do jisté, poměrně významné (“dvojka“ - druhá cenová skupina), restaurace na guláš. To byla tak neuvěřitelná šlichta, že i to si doteď pamatuji. Nevím, jestli to bylo tím, že lepší maso bylo tehdy vzácné, nebo tím, že to bylo „jen“ pro vojsko, tudíž samé odřezky, šlachy a kližky, aby lepší kusy zůstaly pro platící kunčafty, což se nevylučuje. Splnilo to ale svůj úkol. Protože když je hlad, je i kachna dobrá! Větší odměnou nám byl určitě v ten den pozdější „budíček“.

Párkrát se mi pak v Praze podařilo vézt zákazníky z tohoto východního města, metropole, které si při revoluci i pohrávalo s myšlenkou být samostatné. Republika Košice. (Oni byli na tom „Šialenom východe“ mezi ostatními takoví trochu jiní.) Jednou to byli manželé, asi ve stejných letech se mnou. Říkal jsem jim, že jsme tehdy chodili k Jusufimu na zmrzlinu, čučoriedkovú. A pán říkal:

„Áno, poznám, moja sesterníčka tam svojho času predávala!“ A zase jsem tam na chvilku v myšlenkách byl blíž.
Také mi jiný Košičan říkal, že prostor těchto kasáren je dnes něco jako artcentrum.
Asi ne celý, protože teď se tudy v prázdných, byť střežených, prostorách virtuálně procházím a vzpomínám. Díky urbexerům.
A nedá mi to, abych k tomu přeci jen nedal „přílepek“:

Vášně dnes bouří myšlenka znovuzavedení vojenské služby.
Dva roky hraní si na vojáky byly rozhodně kravina. Ale myslím, že muž, a třeba i žena, když chce, má získat dovednost a smysl pro disciplínu, které použije pro chvíle, kdy nebude zemi dobře. Prevence. Jako v jiných zemích.

Vydrželi jsme to my, proč by to neměla vydržet „generace Z“ nebo „sněhové vločky“, či jak si všichni ti říkají. Když to budou chtít řešit jako vojín doktor Macháček (Černí baroni)

„Vždyť bychom se už nějak dohodli!“ (To je ještě pro zasmání.), nebo s bombarďáky u kotníků, je to už jen jejich věc... Možná budou mít nahoře bez... Myslím tím samozřejmě, že budou mávat vítacím šeříkem v ruce vztyčené. Nebo to zkusí způsobem:

„Tady jsem si dovolil,... kdyby jste se neurazil,... pár švestiček z vlastní zahrádky“...pane Putin...
Já jen doufám, že u té ostudy už nebudu...
Ale ne, určitě je podceňuji...!
A ještě jedna věc:

Jsem duší Čechoslovák, i když narozený v Praze a slovenské kořeny opravdu nemám. I proto jsem do nadpisu článku, ne náhodou, napsal na první pohled nesmyslné ‚východ náš/jejich‘. Z toho, co se na východ od nás děje, je mi ale smutno. Není nám tu ovšem do toho nic. My si také volíme to, co si volíme, vyžereme si to pak do posledního drobku sami a někteří Slováci k tomu jen pozvednou obočí. Slovensko je teď už bohužel jiná země a koho si tamní lidé zvolí do vedení, je jen jejich záležitost. Proto zůstávám jen u povzdechu, že je mi prostě smutno.

Vy ale určitě víte, proč a co děláte, bratři Slováci.
Z čeho mám daleko větší hrůzu? Že jsou u nás lidé, kteří podporují stejné myšlenky - tedy chtějí lézt do pozadí agresorovi.

Nějak tomu ale nerozumím. Posuďte:
Anketa na Novinkách (přeneseně):

- Chtěli byste okamžitě ukončit válku s tím, že se napadený stát vzdá svého území? Odpověď: Celkem přesvědčivě:
„Ano!“
- Chtěli byste, abychom postoupili naše území agresorovi v případě napadení jím, kdyby to mělo ukončit válku? Odpověď: Přesvědčivě:
„Ne!“

To není můj výmysl, to je výsledek ankety na internetu. Konkrétní procenta jsou nepodstatná. Mohlo by se leda snad zvažovat to procento těch, kteří souhlasili s odevzdáním části naší republiky nepříteli. Buďto Brňáci chtějí obětovat Prahu, nebo v anketě odpovídali recesisté, případně jiní, duševně nesmělí, anebo si jen sedí na tykvi.

Mějte se krásně a spěte vleže! Věřím vám!