Vrátím se teď zpět o pár týdnů k jedné malé události. Proč? Protože nelibost některých sobeckých lidí ve veřejném prostoru k těmto věcem mě k tomu přesvědčila:
Tak jsme se opět s dcerkou vypravili do Kutné Hory... No jo, no. Už zase!

Je zajímavé, že pokud jde o toto město, bývá to její nápad, zatímco moje podněty k jiným místům jsou komentovány:
„Tam už jsme, tati, byli!“

Mně to ale vůbec nevadí, to město máme oba moc rádi. A tu prvotní poznámku „Už zase!“ berte jako „lekraci“.

Kráčíme uličkou, kde na nás padají domy (To je samozřejmě přehnané, ale u těch křivých zdí mě vždycky napadne, jestli se stěny pohnuly staletími, nebo byly takto postavené nahonem, v euforii nálezu stříbrných rud a zisku horního práva.) pro kalíšek domácí horké čokolády v muzeu Lidky, které se snaží této značce aspoň trochu vrátit zapomenutou tradici (Při pohledu na dobové obaly si říkám „Ano, pamatuji, tu jsem určitě jedl!“), sáček „tajemství“ v prodejně minerálů, kde je potřeba pytlíček pořádně prohmatat a odhadovat co je uvnitř, aby to bylo nakonec něco úplně jiného, nebo báječnou zmrzlinu... Okusil jsem vanilkovou se slivovicí, když jsem se předtím samozřejmě optal, jestli budu moci řídit.
„Za jak dlouho?“ zajímá se zmrzlinář.
„Tak za půl hodiny.“
„Jo, to by už mohlo jít!“ odhaduje...

Bože, jak já miluji tenhle typ humoru a hovorů! Když se k nim najde protějšek...

(Pro dokreslení: kupujeme dcerce v místním Decathlonu nový batoh na tábory a slečna pokladní říká
„Máte naši kartu?“
„Nemáme!“
„A chcete založit?“
„Vy byste nám opravdu půjčila? Tak jo!“
Takže nějak tak.... :-))

A jak tak lížeme zmrzlinu, já se po té své vanilkové zatím ještě nemotám, slyšíme zpod hradeb hudbu a zpěv nějakého pána. Hudba je reprodukovaná, ale zpěv zní živě! Stojíme na terase, shlížíme z hradeb dolů do parku, do Breüerových sadů, na jakési setkání. Je tam spousta lidí, někteří jsou v různých krojích, vyšívané košile a snažíme se přijít na to, jakou řečí ten pán dole na pódiu zpívá. Asie? Říká dcerka. Já bych řekl podle melodie Izrael. Nebo Rumunsko? Moldavsko? Normálně bych řekl, že je to jako lákání hada z koše, ale nemyslím to vážně. Jsem jen ze srdce Evropy a zvyklý na ‚Mou vlast‘ od Bedřicha Smetany a ‚Dole v dole‘ od Kabátů. Jsem, jak se teď říká, široce rozkročen. Až mě třísla bolí! :-D Na hudbu „všech azimutů“ tedy ale nejsem nachystán... :-P

Doteď nevím, odkud byl ten interpret. Také se dohadujeme nad vlajkami, které zdobí stánky. I Google jsme požádali o pomoc. Proč je na jedné koule na petanque? Strýček Google mi sdělil, že střed kyrgyzstánské vlajky představuje strop jurty. Kdo to má vědět? ;-) Vypadá to jako....

Rozhodneme se tedy, že než hádat, bude lepší to prozkoumat zblízka, a tak sestupujeme dolů.

Poznáváme, že v parku se koná setkání různých národů, které s námi v současné době sdílí naše prostředí. Proto ty kroje! A až teprve tady vidíme, že tu má svůj stánek Čína, Ukrajina, Mongolsko, Romale, Kazachstán a Kyrgyzstán, Filipíny a samozřejmě Česko a Slovensko.

Každá z těch zemí tu má kousíček své domoviny, ve kterém nabízí vlastní pochutiny, na pódiu se střídají zástupci těchto národů, zpěv jim obdivuhodně ladí a tance nám přibližují jejich kulturu.

Celou událost spolupořádá organizace Dítě a kůň. A to je pro nás opět bomba! Zase mi to ukazuje, že svět je malý, protože u tohoto uskupení dcerka trávila v Miskovicích před lety nejeden prázdninový tábor s jízdou na koních. Dokonce i s paní Ivanou Hudcovou, majitelkou, která tomu všemu velí, jsme měli možnost se tu setkat a mile mě překvapilo, že kromě hypo školy a letních táborů mají už také v ranku sociální služby a začleňování menšin. Je prima, když lidé vytváří něco užitečného a potřebného a ne jen sedí na zadku, všechno kritizují, nejlépe ještě na komentářích, schovaní za klávesnicí.

A zatímco dcerka ochutnala ukrajinské holubky a ještě si byla přidat (přišli jsme docela pozdě, ostatní stánky už byly vcelku vyjedené), já jsem při pohledu na tanec kyrgyzstánských dívek a zpěv děvčete z Kazachstánu uvažoval nad tím, jaké to vlastně bylo Stalinovo zvěrstvo kvůli rozšiřování impéria soustředit i zakavkazské národy a naprosto odlišné kultury do jednoho „sovětského svazu“. A záměrně je promíchat stěhováním národů. Následky si nesou všichni dodnes a těžko se jim bude dařit se z nich vymanit. U některých - pokud ovšem budou chtít...

Mezi vystoupeními byla i pohádka o řepě. Děti, nevím kterých všech národností, asi všech, sehráli scénku, jak všichni tahali řepu. (“Táchli, táchli, ale nevytáchli!“ děla malá vypravěčka. Bylo to roztomilé!) Tam mi, pravda, trochu zatrnulo, protože řepu neúspěšně tahali chlapec, pejsek, kočička, myška, až nakonec zavolali....... medvěda! Ale dopadlo to dobře. Extrahování řepy nebylo doprovázeno zároveň vděkem medvědovi za ochranu všehomíra. Asi jsem zvyklý na jiné podání pohádky, kde myška má rozhodující vliv na finální překonání síly řepotažné. Ale u medvěda mě to dnes bohužel nutí k ostražitosti...

Miskovičtí koníci vozili dětské zájemce, fronta vypadala nekončící, až paní Hudcová zpovídala koňáka Martina (který už patří málem k inventáři a my jsme byli rádi, že jsme se i s ním po letech mohli setkat), který jízdám asistoval, jestli si je odškrtává.

„Já jsem někde nechal tužku!“
„Prosimtě, já někde seženu jinou!“ pravila vrchní organizátorka.
A tak, jestli tu tužku nesehnala, jezdí tam, milé děti, dětští zájemci dodnes! :-)

A víte co? Bylo to hezké odpoledne! Pro nás nečekané. A neplánované. Potkali jsme se s našimi dávnými známými, zhlédli to, co jiné národy mají za svoje, zatímco pro nás je to exotika, bylo co ochutnat a pár lidí těchto národů nám mělo možnost předvést svoje zvyky. Nejsou to jenom pobírači dávek, jak si někteří myslí. Tito, věřím, chtějí být přínosem i pro naši společnost. Jsou tu teď s námi a ukazují nám svůj způsob života a zábavy, který z rozličných důvodů opustili ze svého domácího prostředí. Nenosí na hlavách utěrky a nechtějí stavět mešity.

A napřesrok se bude akce opakovat!

A pokud byste chtěli pro svá děcka nebo vnoučata ještě program na léto, třeba s koníkama, klidně na netu hledejte Dítě a kůň, Miskovice u Kutné Hory. Nemám z toho žádnou provizi, jde mi to od srdce! Znám to tam a je mi to blízké.

Teď už se zdá, že rok 2024 je již zcela obsazen. Zkuste se ještě optat, v opačném případě si včas rezervujte rok 2025. Koníci jsou holt koníci! A tábor v podsadových stanech uprostřed třešňového sadu je pro děcka úžasný.