20.6.2024 | Svátek má Květa


TAXIZKAZKY: Dědek

16.5.2024

V nedávném čase jsme oslavili konec druhé světové války.

No, oslavili je asi silné slovo. Spíše jsme možná vzdali úctu. Těžko se totiž slaví něco, na čehož místo se mezitím cpe něco dalšího, co se snaží tu původní úctu tvrdě přebít. To lze jen někde. Někde, kde vládne jakýsi Vovka a ostatní jsou ochotni mu jeho zdůvodnění sežrat přímo z ruky.

To nic, historické momenty přenechám historikům. Mrzí mě jen to, že ač je spousta věcí historicky zjištěna, doložena a ověřena, je spousta jedinců, kteří budou tvrdit, že tak to nebylo, protože souška učitelka to tehdá říkala jinak! A teď, kdy onen jistý Vovka říká, že historie je to, co řekne on a vydá o tom dekret a kdosi jiný mu to opět věří, je zbytečné to dál rozvádět. Stále jsou určité věci tabu, o kterých se nesmí mluvit. Čeká se ještě na to, až se otevřou ruské/sovětské archivy a ty se nikdy, jak to tak vypadá, neotevřou. Pro někoho dobře, pro většinu špatně. Je zvláštní, když minulost nám má být předem určena... A tak nám zůstávají jen ty vzpomínky, které neoblafnem.

Narodil jsem se 20 let po této okupaci, ale zase přesně na den tři roky před okupací další. Zatímco z té další si pamatuji „bratrsko-ochranářské“ tanky v Praze na Lenince, na tu předchozí jsem musel mít někoho, kdo mi vyprávěl o tom, co sám zažil.

A takového jsem měl! Jednoho člověka, se kterým jsem v blízkosti pracoval a na něhož stále rád vzpomínám.

Říkali jsme mu prostě „dědek“. V té době, krátce po revoluci, mu bylo 74 let. Jezdil s námi v Řeporyjích na mašince, vykládal s námi vagóny stavebnin a ve volném čase, občas,.... proháněl ženské. Klidně se dal do řeči s nějakou v tramvaji a měl, věřte nebo ne, úspěch! (Toho jsem byl přímým svědkem!) Jeho průpovídky typu: „Bylo před Vánocemi, ona byla jen v zástěře, pekla cukroví, a jak tak byla rozpálená od té trouby, tak jsme se......pomilovali!“ jsem měl rád a věřil jsem mu. Nebyl totiž vejtaha, on byl ta tichá voda, co břehy mele.....

Pak odešel, protože ho už prý bolí nohy. A kam? No s těma bolavýma nohama ještě jezdil chvíli na posunu s mašinkou v bývalé ŽOSce v Bubnech. Nezmar!

Měl jsem rád jeho vyprávění. Je úžasné, když máte před sebou živoucí dějiny:

Narukoval prý do Maďarské armády. Pocházel totiž z toho jihovýchodního rohu Slovenska, tam, kde Tisa jen tak lízne okraj země, bývalého Československa.

Jmenoval se Zoltán. Ještě s kamarádem prý vlekli své kufry ze svojí vesnice hlubokým sněhem směrem k útvaru, ke kterému byli přiděleni. Jen prý narukoval, táhli na Rusa. Říkal:

„Leželi jsme, zakopáni, na jednom kopci, na protějším byli Rusové. Ani jsme po sobě nestříleli. V údolí mezi námi byla vesnice, kam jsme si chodili pro zásoby. Všichni, obě dvě strany. S těmi Rusy jsme se už od pohledu znali, ale udržovali jsme si samozřejmě odstup. (Aby bylo jasno, jde o všeobecné, jím použité, oslovení. Nezabýval se všemi národy onoho impéria, jak je tomu dnes, ve snaze někoho omluvit a jinému přitížit! K vyjádření myšlenek ještě nebyl používán „whataboutismus“. Nakonec, vždyť i ten malý skřet jinými národy opovrhuje, respektive tvrdí, že ty, které se devótně nepodvolí, ani neexistují.) Pak těm Rusům vyměnili velitele, nějakého zpoza Kavkazu. Horká krev. Jednou ráno se můj velitel zvedl v okopu a kned ji koupil! Zhroutil se vedle mně mrtvý. Tak jsme se stáhli.“

Moc se omlouvám všem, kdybych věděl, že mi záznam jeho vyprávění bude k něčemu dobrý, zapsal bych to všechno! Takhle jsem to jen se zatajeným dechem vyslechl u mé kávy a jeho čaje...

„Ustoupili jsme a skryli se do lesa na nocleh. Ráno přišli Rusi s bílým praporem, že jsme prý obklíčeni, ať složíme zbraně a můžeme jít! A dovezli sud vodky.“

Jak to bylo dál, si už přesně z jeho vyprávění nepamatuji. (Nedělám si tedy ambice o historickém výkladu věcí, jen vzpomínám na jeho zážitky.) Jen to, že je pak odchytili s tím, že by se jednalo o dezerci a naverbovali je do Svobodova armádního sboru. (Teď jsem někde četl, že určité vojáky po odzbrojení poslali domů, tak to asi může být pravda.) Dědek se tak dostal zpět k vojsku, k horskému dělostřelectvu.

„Pět mul neslo jeden rozebraný kanón. Leželi jsme v lese. Nejhorší bylo uhlídat muly potichu! Když by jedna z nich začala hýkat, to pak by začaly všechny! A byli bychom prozrazeni!“

A šli přes dukelský průsmyk...

Moc si z toho opět nepamatuji, jen, že

„To byl průser, rusové to do nás začali pálit!“

Je známo, že naše, Svobodovy jednotky šly v předvoji a Sověti při kobercových střelbách stříleli do „vlastních“.

Zbytek už zase musím nechat na historicích, kteří mají další informace a orientují se.

A dědek? Ten od roku 1962 jezdil s „párou“ v depu v Ústí nad Labem.

„Všichni si nosili do práce kastrůlky s obědem, já jsem jedl vždycky salám...“

Vymykal se prostě všem zásadám zdravé životosprávy. Když jsem ho poznal, kupoval si stále salám a bílé víno. Říkal, že si pak večer dá půllitr mléka a jde spát.

„Na víkend jsem si upekl kuře. Pěkně jsem pod něj dal klobásku, aby to mělo vůni! Jenže jsem ho sežral už v sobotu. Tak jsem si šel na neděli koupit druhé...“ A pak byl zbytek týdne zase jen o salámu a tlačence s chlebem.

Dědku, jestli pořád žijete, budou vás asi už muset odstřelit! Protože vám musí být už dobře přes 100! Jakkoliv bych mu to přál, pro jeho životnost, nevím už o něm nic. Prostě jsme se potkali, byl chvíli součástí mého života a zase zmizel. Rád jsem ale poslouchal jeho historky. Promlouvaly na mě totiž dějiny a neměl jsem jediný důvod mu nevěřit. Nebyl to totiž žádný „lidový vypravěč“. Pořád mluvil více slovensky, respektive československy.

Měli jsme takový rituál: On bydlel v Nuslích v Kloboučnické. Z práce jsme jeli spolu a stavili se na Náměstí Bratří Synků v Delikatesu, kde jsme si dali dva výtečné bramboráky a dvě deci, já červeného, on bílého. Pak jsme se rozešli po svých domovech. Já tehdy k manželce, on k láhvi bílého vína…

Dědku, děkuji! Byl jsem tenkrát také mladší…