To jsem měl ale hezký nedělní večer! Jsem zase najednou malý a pozoruji černý kotouč, jak se snaží utéct ostře nabroušené jehle. Marně. A zatímco deska stále ubíhá, jehla zaznamenává a sděluje to, co je na desce vyryto. Něčemu z toho, co tam říkají, ještě úplně nerozumím, ale hezky se mi to poslouchá. Řeč má rytmus, melodie jsou chytlavé, je tam vtip.

Abyste tomu rozuměli:

Na ČT art šla vzpomínková repríza pořadu „S úsměvem idiota“. Bylo to u příležitosti 30. výročí uvedení této hry. Premiéra byla v roce 1969 a hra se hrála do roku 1974, než se soudruhům znelíbila, včetně interpretů. A famózní Jan Vodňanský, společně s úžasným Petrem Skoumalem, mě vrátili do doby, kdy jsem seděl u gramofonu a poslouchal desky mojí ségry. S úsměvem idiota, S úsměvem Donkichota, Hurá na Bastilu!, aj. Dodnes si z těch desek pamatuji úryvky. Už jen mnou volený nadpis, kdo to znáte, je z jejich ikonické písničky.

Sice opět vzpomínám na dětství, ale texty a průpovídky Jana Vodňanského, toho kouzelníka slov, jsou i v mojí dospělosti pro mně pohlazením a mám pocit, že dostávám křeč do mimických svalů od trvalého úsměvu.

„Na opeře v LaScala-a,
místo abys tleskala-a,
do židlí jsi třískala-a
Madonna Mia!“

Kdo tyto pořady znáte, pojďte, vzpomeňme na ty dávné doby, kdy jsme ještě za každou narážkou hledali jinotaj a potutelně jsme se usmívali, když jsme ho našli!

„Jsem hvězda salónu,
já jezdím na slonu,
jsem Mauglí.
Ó kniha džunglí.“

----------

„Vojín Mauglí, vojín Mauglí, má na bráně návštěvu!“

Myslím, že tato skupinka dala lidem tolik radosti, že si ji mnozí uzavřeli ve svém srdci na horší časy, aby je mělo co hřát. Tak, jako já!

„Pověz miláčku
to, co chceš od života.
S úsměvem idiota
ti svoji lásku dám.“

„Pojďte, něco vám povím,
ale neohlížejte se!
Což abychom zmizli?
Pojďte, něco vám povím,
ale nebojte se!
Za náma jde grizzly!“

Vždycky se mi líbil ten zvuk slov. Význam byl až za tím...

„Máme jistotu možnost
jít přes most,
dáme jí přednost,
dámě.

I když je to jen pontón,
tak nám velí bontón
a na břehu pak nabídnout jí rámě.“

Je mi moc líto, že ani jeden z těch pánů už nás neobdaří živým vystoupením. Ani ti, kteří jim tehdy sekundovali - Milo Štibich a Leoš Suchařípa. Je to ale uchováno na deskách a v archivu ČT.

Asi si ráno sednu do auta a cestou do Prahy si budu broukat:

„Tak se řítím ve svém Chevroletu
šerou města končinou,
myšlenky si v hlavě pletu,
co je toho příčinou?“, protože

„Žádná dáma neodolá vozu značky Chevrolet! Je to spolehlivý osmiválec, téměř výkonný jako traktor, ale mnohem pohodlnější!“

Ale teď už konečně...

„Vcházejí maršálové, maršálové, maršálové.
Přicházejí maršálové, jdou dámy k tanci zvát.“

Fakt je mi hezky! Opravdu!