14.4.2024 | Svátek má Vincenc


TAXIZKAZKY: O autech a lidech

7.3.2024

Často se, když se někde na internetu objeví články o motorových vozidlech minulých let, dívám do diskusí. Baví mě je číst. Doplňují mi historii, protože i když si už mnohé pamatuji, nejsem zase tak stár, abych obsáhl všechno, a potom - mám rád to porovnávání si vzpomínek mezi diskutujícími. (Ano, jasně, tohle také znám!)

Nezajímá mě ukazování si pindíků, jak to mnozí pánové rádi předvádí. (Dámy ne, ony vesměs nemají...pin... potřebu.)
„Já mám X5!“
„A já X6!“
„Jenže já mám dvě!“
„A já tři! A k tomu ještě Trabanta!“

V tuto chvíli četbu diskuse opouštím, protože pak vesměs následují Škůdky, Hnůjdaje, Dálchčije a zajisté i francouzská auta s .... kosočtvercem. Neberou mě totiž urážky, poslední záchvěv emoce, kdy už nejsou věcné argumenty.

Když jsem tuhle čekal na dcerku, až si užije to své vytoužené setkání s Michalem Nesvadbou (byl o tom jeden z mých minulých článků), procházel jsem se muzeem mladoboleslavské Škodovky. V přilehlém konferenčním sále se Michalovo představení konalo. Musel jsem být fascinován lidskými výrobky, které člověk vytvořil, aby jinému člověku zpříjemnil bytí na tomto světě. Ty skvosty na hlavní ploše mám na mysli, ty nejstarší, ne ty v regálech nad nimi! Tam je to sice také historie, ale už ta socialistická, ovlivněná nařízeními z Moskvy a Stranou. Kde nás bral, bohužel, svět ještě trochu vážně, byla Octavia, Spartak a Felicia. No a pak kultovní „eRko“.

Chodím pomalu, mám na to věru spoustu času.

Obcházím několikrát Škodu Superb, tu původní. Třílitr, možná čtyřlitr, už nevím, byl jsem zahleděn do vozu, ne do tabulky s technickými daty. A musel jsem uznat, že můj Klučík stejného obchodního jména, byť z roku 2012, ač jsem ho miloval a vzpomínám na něho s láskou, byl jen slabý odvar tohoto přenádherného veledíla. A teď si vemte: málem kovářská práce, karosář byl vlastně klempíř, žádná lisovna plastů. Ve voze je absence asistentů, žádná elektronika, prostě od vypínače k žárovce (Od pantáty vedou dráty...- promiňte, asociace.), jen funkčnost. A nevídaný luxus! A oddělená kabina od místa řidiče! To by byl taxík! Mí zákazníci by si z něho určitě sedli na....měkoučké čalounění!

Řidič musel být Pan řidič, ne jen cvičená...osoba, využívající technické elektronické pomůcky.

Mohu vás ale ubezpečit, že bych se mohl procházet po kterémkoliv jiném muzeu automobilů, pocit bych měl všude stejný. Co se třeba týká taxíků, zrovna včera jsem na ulici v Praze potkal londýnský Black Cab Austin FX. Pochopitelně nebyl „ve službě“. Ti, kdo s ním v Londýně jeli, mi tedy říkali, že je to pěkný kostitřas. Nevím, nemám zkušenost...

Tady se jednalo o řemeslnou práci, a ta je znát na každé součástce, na každém kousku leštěné výdřevy, na švu čalounění, na všem!

Jde mi teď o vzpomínky. Třeba jak naši střádali stokoruny z výplaty, ukládali si je do plechové krabice od mýdla Elida, možná Šeřík, aby je, až jich bude dostatek, mohli při troše štěstí proměnit za Škodu 100, jedné z prvních sérií. Tomu, že pak hnila málem před očima, se fakt věnovat nechci!

Lid byl u nás zvyklý na dodo - dodělej doma. Vzpomenu na vyprávění jednoho mi milého člověka, tátu mého kamaráda z vojny, který prý, když se jemu a jeho kolegům podařilo sehnat nové Škody 100, svá auta zcela odstrojili, to znamená, že i třeba sejmuli blatníky a všechny styčné plochy opatřili nátěrem, který z výroby nebyl. Autům tím prodloužili život.

K nám když měla ze Skotska přijet slečna Anne Clark na návštěvu za mou sestrou v rámci výměnné korespondence, takové vymoženosti tu byly (ona mohla, našinec těžko), můj táta se překonal a vylaminoval nejvíce shnilé části karoserie, aby nás „kapitalisté“ nepomluvili. Jakým způsobem to provedl psát nebudu, poprskali byste si klávesnici, které vlhkost škodí! Anebo jste to prováděli stejně! Nevyzvídám.

Byla to škodovka, měla své chyby, ale byla naše a byla přeci jen nejdostupnější. Každý neměl přístup k bonům, tuzexovým poukázkám, aby si mohl pořídit něco lepšího ze Západu. Dnes to právě vede k onomu porovnávání si pindíků s těmi, kteří tu možnost měli.

Vzpomínám také rád na to, jak táta, cestou z chalupy, přišlápl plyn k podlaze a se slovy „Vzhůru Šemíku, jsou tady koňský handlíři!“ rozjel naši „Hundertku“ silou jejích asi 37kW směrem k domovu. Akcelerace sice nebyla znatelná, ale dojeli jsme! I pak do toho Bulharska!

„A vo tom to je!“

A tak teď sedím ve své Octavii Okince a říkám si, jak by se asi líbila mému tátovi. Myslím, že by byl nadšený. Protože nejde o to, že má výkon „jen“ 85kW, ale hlavně, že v tom voze je pohoda. A troufám si říct, že dál už je to na člověku a ne na výrobní lince. Ty auta jsou kus našeho já. A je to na první pohled znát!

Stejně je to zvláštní, že autům, tomu vlastně fetiši, věnujeme všechno. Hodiny trávíme na myčkách, ale ne na kartáčích, hezky na těch ručních, aby se náhodou autíčka nepoškrábala! Odřený nárazník je málem infarktová záležitost. No, když chceme...

Mám rád věci. Ale ne proto, abych hromadil stále nové a měnil je jako ponožky. Ty které mám, beru jako parťáky. Za to, co jsi k sobě připoutal, jsi zodpovědný! Že? Ať už to jsou lidé nebo věci. Hodnotím je za jejich službu a chci jim dopřát dlouhý život. Vážím si jejich funkčnosti, ať už je to auto, nebo tyčový mixér. Vím, na mně konzum moc nevydělá. A je mi to fuk!

Klidně si soutěžte, klidně se porovnávejte, mého pindíka si už nechám jen pro sebe... A jsem rád, že jsem už po letech konečně sám sebou, bez rozličných ohledů na cokoliv. Nemusím si už honit triko, abych si něco dokázal.

Tak pojď Okino, pojeďme, lidi na nás čekají! Bude zas hezký den! Jen ty a já...a...

Vítejte! Pojďte dál, nezouvejte se! Vyhlížím vás od Kbelnice a vy jste přišli od Kopidlna!