Z volného cyklu Slova o pivu, díl 6.

Pivo se dá zabít na sto způsobů. Tuhle mi někdo řekl, že špatný sládek zkoní pivo hnedle při výrobě, ale kdo čte mé pivní fejetony, dobře ví, že jsem pivní blondýna a začátečník. Tisíckrát můžu číst o rmutovací pánvi, ale dokud vaření piva neuvidím na vlastní oči, technologický proces mi bude připadat jako alchymie, při které za úplňku hážete vonné byliny do kotlíku, mumláte čarovná zaklínadla, a jen pokud kouzlo vyjde, držíte v ruce nápoj lásky. Jako advokát taky dobře vím, že přiznání je polehčující okolnost, a tak se radši honem přiznám k vlastním mordům v naivní víře, že budou promlčeny, než proti mně První pivní extraliga vznese obvinění.

Hned první svoje pivo jsem zabila pýchou, co jako vždycky předchází pád. Mně bylo osmnáct, pivo bylo hořké a já ho zavrhla, aniž bych mu dala čas, aby se předvedlo, přesvědčilo mě a zachutnalo. Druhé pivo jsem před nedávnem umordovala špatnou teplotou. Na vině byla jako vždycky moje nedočkavost. Přinesla jsem si domů teplou láhev a těšila se, jak ji co nejdříve ochutnám. Položila jsem ji na led a ve stejném okamžiku na ni zapomněla, protože mysl blondýn ustavičně těká. Po hodině byla tekutina tak studená, že mi na jazyku vyrostla jinovatka a pivo mrazem přišlo o vůni i chuť.

Potřetí jsem schopna zabít pivo suchou sklenicí a zkázu dokonat špatným naléváním, kvůli čemuž mi pivo vypění přes okraj, uteče na stůl, ze stolu na zem a rozlije se po krajině. Jindy otevřenou láhev špatně zazátkuju, a marně pak v té nevýrazné kapalině hledám oxid uhličitý, co původně měl lechtat na jazyku a mezitím už kdesi nad mou hlavou přiživuje skleníkový efekt. Bezpečným zabijákem piva je hrubá manipulace. To jednou nešikovně trhnu pivem v pivotéce, korunka zavadí o kraj šuplíku, zazvoní o sousední lahve a pivo pak další hodinu utírám po zdech a po dalších dosud nevybuchlých pivech. Od těch dob si dobře pamatuju, že s lahvemi je třeba jednat jako s nemluvňaty. Laskavě a něžně. Ustavičně taky ničím pivo vlastní neopatrností. Stačí malé drcnutí, a pivní kuželka se kácí k zemi, zpěněná peřej se rozlije do mého klína a já ji neúspěšně chytám sukní jako do sítě, než ji obětuju zemi.

Zbytečným vrahem piva jsou moje předsudky, i když, vážený soude, na svou obhajobu říkám, že mě k činu svedly pivní etikety, které by měly dostat minimálně stejný, ne-li větší trest. Když totiž láhev tvrdí, že v sobě skrývá pšeničné pivo, pusa se připraví na chuť, kterou si tolik oblíbila v Tyrolských Alpách. Pak bývá zklamaná ovocnou kyselostí, protože neví, že ta bavorská je jenom jednou z mnoha pšeničných variant. Pivo zabíjí i moje nepochopení. K některým pivním stylům se prostě musí dozrát, k některým pivům se budu muset propít. Netrpělivost je, milá poroto, můj další pivní zločin.

Nejhorším vrahem piva je však špatná společnost. To jsem šla jednou na pivo s otravou ukecaným, co mě pořád přesvědčoval, že střídat pivní styly se podle jeho zákoníku rovná sebevraždě. Naopak dobré pivo se dá vychutnat i s abstinentem. Od těch dob si nejen místo, čas a pivo, ale i parťáka k němu dobře vybírám. Blbé komentáře a příval nesnášenlivosti dovedou jednoho přivést nejen k zuřivosti, ale není vyloučeno, že i k vraždě.

(Díl 1. nazvaný Pivo pro blondýny)
(Díl 2. nazvaný Pivo pro začátečníky)
(Díl 3. nazvaný Pivo pro vinaře)
(Díl 4. nazvaný Pivo pro matky)
(Díl 5. nazvaný Pivo pro nouzový stav)