(z volného cyklu Slova o pivu, díl 2.)

Tento text není vhodný pro odnaučené alkoholiky, abstinenty, milovníky vína a pivaře skálopevně přesvědčené, že existuje jedno jediné nejlepší pivo, které se vaří u právě u nich nebo v Plzni. A kdo mě chce posílat do horoucích pekel, do kuchyně nebo do vinného sklepa, kde jsem ochutnávala alkohol dřív, nechť tak prosím činí zdvořile a se soustředěným sebeovládáním.

První pivo jsem vypila po maturitě. Vsadila jsem se s kamarádkami, že když ji zvládneme, dáme každá jedno pivo na ex. Podobně jako mnohé jiné sázky, i ta naše byla neuvážená. Odmaturovala jsem, splnila sázku, čímž jsem si pivo okamžitě znechutila a na mnoho let na ně zanevřela. Našlo si mě až loni na podzim a od té doby se vzájemně ochutnáváme, hodnotíme a pozorujeme.

Prožijete-li bez piva několik desetiletí, přistupujete k novým zkušenostem plni ostražitosti. Máte totiž co dohánět, současně si však uvědomujete, že každé pivo může být posledním nápojem, který vůbec vypijete. Na druhé straně byste rádi vyzkoušeli všeho co nejvíc - pivovarů, pivních stylů, způsobů kvašení, množství alkoholu, příchutí, setkání i konverzací. Jenomže kolik piv denně dokáže ochutnat pracující žena, jež se každý den ku Praze přibližuje autem? Teoreticky jedno k obědu (dopouští-li se takové ztráty času, a pokud vůbec někdy přes poledne jí) a jedno večer, než docela zemdlí. Začne si tedy vybírat, kam jít, co kupovat, kde jíst, a hlavně co pít. Z některých piv ovšem těžknou nohy, u jiných jsou stupně alkoholu matoucí a zavádějící. A to se začátečnice pochopitelně vyhýbají pivním vyhláškám a podivné dani zvané DPH. Stejně nepochopí, proč by těch daní z piva mělo být víc. Jako by vše kolem něho už tak nebylo složité a k nezapamatování.

Život je ovšem plný překvapení. A tak chodím po Praze, po Plzni nebo jiným městem a ze všech stran mě z různých podniků volá a láká pivo. Vejdu dovnitř a podle času zkusím vstoje jedno, anebo sednu za stůl a navazuji sociální kontakt s těmi, co to místo zjevně dobře znají. Na sobě mám kostým a lodičky, notebook v tašce a mobil v ruce a na štamgasta jednoznačně nevypadám. Nedokážu se ztratit v davu, tím spíš nezapadnu mezi milovníky piva. Nakonec se mi nejvíce osvědčilo kajícné doznání: “Dobrý den. Jsem pivní začátečník. Co byste mi dnes doporučili, abych vyzkoušela?“ S údivem pozoruji, že pivo spojuje jednotlivce o něco lépe než víno, které ve větších městech kupodivu pije kdekdo radši sám. O pivu a nad ním si lidé rádi povídají. Není vyloučeno, že se jim jenom líbí poučovat začátečnici, ale i kdyby – není podstatou pohostinství, piva i civilizace lidská pospolitost? Nejlepší odpovědi dostávám v podnicích, do kterých dodávají malé pivovary. Někde mi dokonce natočí poloviční dávku a pak mi s trpělivostí učitelů popisují, jak má v mé puse pivo chutnat a po čem vlastně voní.

Chuť a vůně je pro začátečníka další komplikace. Uchopím sklenici a nakloním ji k sobě. Pivo je ledové a moje pusa plná pěny. Zkouším čichat, ale studené pivo je pro mě zavřenou knihou a teprve časem si mě jeho vůně najde. Proč jenom paní sládková v Postřižinách trvala na tom, že by se pivo mělo vychladit? Konečně začínám rozlišovat konzistenci pěny. Někdy je hutná jako smetana, co drží ušlehaná v hrnci obráceném k zemi a skoro vyžaduje, abych se k tekutině prokousala. Jindy je plná vzduchových bublin a v ústech se rozplyne, než si ji stačím vychutnat a uvědomit. Mezitím pivo zteplá a mohu tipovat, po čem voní. V tu chvíli závidím svému muži jeho jemné čichové buňky, které mu třeba v tramvaji otravují život. Mám dozajista spoustu jiných talentů, ale rozpoznat citron od limetky či pomeranč od mandarinky je pro mě mnohem složitější, než by se vnějšímu pozorovateli s lepším čichem mohlo zdá. Ještě že zákal a zabarvení jsou na první pohled viditelné.

Koupit si v obchodě pivo domů s sebou nese docela jiné komplikace. Žijeme v době spotřebitelského ráje, pročež si, milý nákupčí kvalitnějších piv, vezmi lupu, usedni na basu obyčejných piv, opři se o plechovky a hodiny studuj, jaké to podrobnosti výrobci umístili na své etikety. Ještě že existují pivotéky, kde začátečnicím dobré duše poradí, co se dá přehlédnout a co naopak stojí za ochutnání. Škoda jen, že se pivo neprodává po dvou deckách. Čas běží a život se krátí i nám, postarším začátečníkům. Největší komplikací se vedle jeho uhánění ukazuje můj nejmilejší manžel, který mě o víkendech vrací k vínu. A potom přátelé - vyznavači ležáků, co nechápou, proč vůbec zkoušet jiné pivní styly.

A nakonec má slabá odolnost vůči alkoholu. Ale já se nevzdám. Na všech nedostatcích se určitě dá zapracovat. Na druhé straně – jsem už velká holka, a tak vím, že nemusím dopít žádné pivo do dna. Zejména pokud zjistím, že mi nechutná. Zatím.

(Díl 1. nazvaný Pivo pro blondýny zde)