28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


FEJETON: Pivo pro matky

9.3.2020

Z volného cyklu Slova o pivu, díl 4.

Každý člověk miluje svou matku, tím spíš, je-li tím člověkem žena. Matky bývají různého druhu, ke svým dcerám jsou často však povětšinou nesmlouvavé. Kdo nezažil, možná nepochopí. Však taky nikoliv náhodou Sněhurce podala otrávené jablko její matka, a jen děti pohádce uvěří, že nebyla vlastní.

V reálném životě se matkám chtějí zavděčit i blondýny, co se zaučují na pivaře. Pivo jim totiž stále více chutná, o pivu mluví, ba dokonce si je i kupují domů. Je proto přirozené, že touží ukázat nový a vzrušující svět svým matkám. Všechny dcery se totiž chtějí zavděčit a své kritické matky uspokojit. A stejně jako v jiných oblastech (výběru manželů či výchovy dětí) i s pivem nakonec u matek narazí. Ta moje odmítne hned první pozvání. „Na pivo? Co to máš za nápady? To jsem přece nikdy nepila!“ Nastane ticho plné vzpomínek a témat, o nichž se doma nehovoří. Babičky z obou stran provozovaly pohostinství a ten hrozný nápoj čepovaly, dědečkové pili přes míru, stejně jako můj otec a strýc. Alkohol je prostě metla lidstva, a pokud to přesvědčení sdílí matky, je jasné, že přes ně nikdy nepřejede vlak.

„Tak spolu půjdeme na oběd a já ti k jídlu objednám takové, co ti bude chutnat,“ prohlásím unáhleně, protože v otázkách piva ani náhodou nejsem dost vzdělaná. A jak ví většina žen, dost dobré pro své matky nebudeme nikdy. Jak jen to bylo s tím obsahem cukru, napadne mě, když dosedneme a já objednám první pivo, na které dopadne můj pohled: polotmavou 12 Gambrinus se zajímavou barvou skoro do červena. Máti se napije, zašklebí se a rezolutně postaví sklenici vedl tácku. „Nechutná mi to,“ řekne větu, jež je tak rezolutní jako byvší první dojem z mého muže. Upiju ze své sklenice a v duchu přiznám, že jsem čekala, že bude sladší. Polknu hořkost v krku a pdotknu, že pivo má méně kalorií než džusy či limonády, aby řeč nestála, byť ihned pochopím, že jí jen prospěje, postojí-li. „To bych si spíš dala tonik,“ řekne vzdorovitě matka, aby naznačila, že jí na rozdíl ode mě na nějaké kostce cukru nezáleží a hořkost v puse jde vytvořit i jinak. Nadechnu se, abych jí vysvětlila, že tmavou barvu má první pivo po karamelovém sladu, ale podobně jako v dětství nakonec větu spolknu a učiním další pokus. Teď už jdu skoro na jistotu a objednám mé oblíbené pivo – stout z náchodského Primátora. Než ho přinesou, snažím se máti vysvětlit rozdíl mezi spodním a svrchním kvašením, aby mohla vychutnat rozdíl. Matka mlčí a tváří se nesmlouvavě. Dojde mi, že jsem ji nikdy nezažila alkoholově omámenou, ba dokonce ani lehkým pitím rozvernou a rozveselenou. Ženy, které se za všech okolností kontrolují, aby vždy byly dokonalé, to prostě mají v životě těžké. To nám blondýnám s tóny povrchnosti se žije lehkovážněji.

Napadne mě udělat úkrok v bok a objednat jídlo. Čerstvý chléb s domácí paštikou zdobený kroužky pórku. Máti se do něj s radostí zakousne a svaly v obličeji konečně trochu povolí. Vypráví mi o své matce, mé italské babičce, co za války šmelila s masem a prodávala ho střídavě brněnským občanům, Němcům i partyzánům. Já mezitím marně z paměti lovím údaje o hořkosti piva. Bože, musím se toho ještě tolik učit! Jak to bylo s těmi všemi IBU?

Kdo neví, ten se má zeptat, řeknu si nakonec a vyrazím k výčepu, abych se poradila. Naštěstí sedíme ve slušné pivotéce a během chvíle před námi stojí pardubický Porter. Temný nápoj výrazně voní po karamelu, oříškách a po hrozinkách. Vím, že máti nemá ráda pěnu. Ochutnám a pusou se mi rozlije gejzír chutí. Taková dobrota! Zatajím máti obsah alkoholu, vždyť z každé sklenice stejně jen ochutnáme. „Zavři oči a s důvěrou se napij,“ říkám ne jako dcera, ale tónem přítelkyně. Koneckonců už dávno mi moje máti nic nenařizuje. Poslechne hned. Zavře oči a pomalu přiblíží sklenici k ústům. Pozorně hledím do její tváře a vím, že za každou vrásku může jedna bolest. Většina jejích blízkých se s námi už nikdy nenapije. Rodiče. Sourozenci. Manžel. Moje sestra…

Máti polkne a otevře oči. A já vím, že jsem to dokázala. „Je to moc dobré,“ usměje se a stiskne mi ruku. A tu sklenici mi odmítne vrátit.

(Díl 1. nazvaný Pivo pro blondýny zde)
(Díl 2. nazvaný Pivo pro začátečníky zde)
(Díl 3. nazvaný Pivo pro vinaře zde)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.