Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996BEATLES: Yoko Ono jubilující
„Ona není děvče, kterému by něco ušlo.
Dobře ví, co je to dotek sametovou rukou.
Jako ještěrka na okenním skle.“
Beatles – Happiness Is A Warm Gun
Málokterá světově známá ženská osobnost sklidila asi za svůj život tolik plivanců a opovržení. Yoko Ono (*18.2.1933) si jistě mnohé z toho zavinila sama, avšak byla taková, jaká byla a John Lennon si ji vybral sám. Ten – ač na rozdíl od některých svých hudebních souputníků zemřít mlád neusiloval – se stáří nedožil; jí je nyní devadesát let.
Dlouho už nejsou žádné její aktuální fotky k dispozici, v ústraní dožívá stále v oné budově Dakota, kde s Johnem bydleli a kde byl také v průčelí v roce 1980 zavražděn. Oporou je jí syn Sean. Jak byla tělesně i duševně zchátralá už před lety je vidět kupříkladu na tomto záznamu z roku 2017, kde si obdrženou cenu opakovaně plete s mikrofonem:
Její tvorba
Přesto ještě rok poté vydala své poslední album, čtrnácté v pořadí, nepočítáme-li ta, o něž se dělila s Johnem. Podle kritiků nebylo zase až tak špatné – jako celá její tvorba je nicméně zřejmě určeno jen pro specifický okruh posluchačů. Spíše než o zpěv jednalo se vždy o divoké erupce kakofonických výkřiků, zajisté velmi temperamentních, místy až orgastických, na stáří pak už spíš jen o jakási čarodějnická zaříkávadla – coby zpěvačka na tom byla asi jako svého času Markéta Muchová, jak je slyšet například v nástupu do refrénu Johnovy Happy Xmas, kde její falešný zpěv vyčnívá i ze sboru; obzvláště odstrašující bývaly pak koncertní nahrávky. Přesto těmito zvuky vyplnila celkem obsáhlou vlastní diskografii.
Vedle toho tu byly desky s Johnem – věnujme jim víc pozornosti, neboť díky manželově spoluúčasti se jim dostalo mnohem širšího poslechu. Tu první „nahráli“ v roce 1968 během své první milostné noci a proslula nejen nahatým obalem, ale zejména coby markantní ukázka, co vinylové drážky snesou – hudba to ale nebyla… Tou nebyla koneckonců ani „píseň“ Revolution Nr.9 z Bílého dvojalba, jež Beatles vytvořili a vydali téhož roku pod svým jménem, avšak měla to být spíš sólová nahrávka zamilované dvojice s namanuvším se k tomu Georgem Harrisonem, který v té době také soudností zrovna neoplýval. A když už jsme u této desky, Yoko je tam slyšet ještě jednou, to když v písní Bungallow Bill odpovídá na otázku dětí, zdali zabíjet není hřích, slovy „not when he looked so fierce“.
Pouze pro milovníky extravagancí byly i další dvě řadové desky dvojice John & Yoko, vyšedší o rok později. Následovala konečně nějaká hudba, záznam koncertu z Toronta, velmi syrový (vůbec prý neměli čas zkoušet), kde vedle Johna samozřejmě došlo i na hlasové ekvilibristiky jeho ženy. V letech 1970 a 1971 vydal Lennon dvě alba sám a za rok následovalo další společné dvojalbum, tentokrát již cíleně písničkové – toto je typická jedna z nich, co vyšla také na jedné její sólové desce (podle Lennona „jeden ze sakra nejlepších rock´n´ rollů, co kdy byly udělány“):
Yoko Ono 1973 – Don´t Worry Kyoko
Na rozdíl od něj však nadšením nad takovou tvorbou neoplývali ani posluchači, ani kritici, a co víc, po pěti letech to začalo skřípat i mezi dvěma zamilovanými. John od Yoko utekl do Los Angeles a následovalo téměř dvouleté odloučení, než se roku 1975 zase dali dohromady, zplodili syna Seana a hudebně se odmlčeli. Veliký comeback, symbolizovaný dalším společným albem, nastal v roce 1980 – jak známo, vzápětí byl Lennon zavražděn. Vedlo to ke všeobecnému znovuoživení mýtu Beatles a deska sama se vyšvihla na první místa hitparád, kdy tedy poprvé a přirozeně že i naposled „zpěv“ Yoko Ono kraloval žebříčkům.
Už za rok vydává vdova další sólové album (s poněkud morbidním obalem), jichž pak během let následovalo více, včetně ještě jednoho „posmrtného“ s Johnem. V devadesátých letech poskytla přeživším členům Beatles několik Johnových demonahrávek, z čehož vznikly v rámci jejich Antologie dvě“nové“ písně skupiny. K těm, co si myslí, že John se přitom musel v hrobě obrátit, patří i autor těchto řádků. Bylo to v době přechodného snížení napětí mezi zúčastněnými protagonisty, které se ale brzy zase vrátilo do starých kolejí. Stárnoucí vdova po čtyři desetiletí nesla odkaz manžela, po boku se synem, který zároveň vedl i její doprovodnou kapelu.
Sečteno a podtrženo, sama o sobě, bez Johna za zády, těžko by asi její hudební tvorba obstála, vlastně by nikdy nejspíš nevznikla. Co se týká té nehudební – konceptuálního umění (avantgardy typu „běžím s hovnem proti plátnu“), i o tom by se široká veřejnost stěží dozvěděla. Jako se však v předních chrámech dodnes uctívají ostatky svatých, tak se obecně zbožňuje cokoli, co nějak souvisí s Beatles – a tak je slavná i Yoko…
Co na to John
Zcela jiného názoru byl ovšem John, který ji považoval za velikou umělkyni a velmi ho mrzelo, když ji lidé za její tvorbu osočovali nebo když říkali, že je ošklivá. Jak to shrnul anglický písničkář Jonathan King: „To, co jsem měl na Lennonovi nejradši, bylo jeho odhodlání stát za svými city. To, že když kdekdo pomlouval Yoko, která nebyla světovým ideálem prsaté blondýny, on se do ní prostě zamiloval a hotovo!“
Yoko Ono byla všeobecně zavrhována ne ani tak pro svoji podivnou hudbu jako spíš za to, že stála za rozpadem Beatles. Máme-li ale být spravedliví, nebylo by namístě hněvat se spíš na Johna? Byl to on, kdo ji k nevoli ostatních začal vodit na do té doby uzavřené zkoušky skupiny, kdo se od svých kolegů postupně odvrátil a od základů změnil život svůj i sebe sama – bohužel ne k tomu, co by posluchači chtěli. Stal se z něj propagátor míru, avšak lidé ho – nevídáno - nechtěli jako kazatele, nýbrž jako Johna z Perného dne nebo jako Mrože, jakkoli on tím už opovrhoval. Tyto jeho bohulibé snahy – jak se dalo očekávat – se velkých úspěchů nedočkaly (v knize Skywriting By Word of Mouth, česky Nanebepění, marnost takového počínání tak trochu sebekriticky uznal), avšak co je smutnější a podstatnější, s koncem Beatles hudebně takříkajíc vyschnul – a za to Yoko jistě nemohla…
Položme si otázku: je Imagine opravdu to nejlepší, co napsal? Není to jen komerční píseň, která se spíš než hudební kvalitou prosadila coby mírové poselství, jako jakási jeho sólová značka? Mám zato, že v repertoáru Beatles by představovala podprůměr. V době, kdy hudebně exceloval ještě na Bílém dvojalbu a posléze na Abbey Road, souběžně již zároveň degeneroval nejprve do pazvukových počinů s Yoko a posléze do – mnohými přesto vysoce ceněného – prvního alba s Plastic Ono Bandem, kde někdejší své kreativní psychedelické minisymfonie nahradil jednoduchými, chtělo by se říci agitačními popěvky, tu o matce, tu o Bohu, tu o dělnické třídě, jen v základním nástrojovém obsazení (kytara, basa, bicí, klavír), žádné smyčce, žádné dechy – to že má být Seržant Lennon? Občas se pak ještě někdejší jeho hudební génius ojediněle někde projevil (písně Love, How Do You Sleep?, Mind Games, Aisumasen, 9 Dream, …), avšak když se v roce 1975 odebral do ústraní domácnosti, bylo už po genialitě. Bohužel…
Jeden z nejexcelentnějších muzikantů všech dob vyrostl do nebe se skupinou Beatles, jež ho udělala, a s ní také padl – vytvořil kus toho nejlepšího, co zlatá léta šedesátá dala, ale tím se jeho vývoj úplně zastavil. V jakémsi rozhovoru nedlouho před smrtí se pohoršoval nad hudebním vkusem svého syna Juliana, jenž prý poslouchá „takové ty divné skupiny jako Led Zeppelin nebo Rush“ – z nových trendů si oblíbil jen reggae (což je slyšet i na jeho poslední desce), ale ani to vlastně nic nového nebylo. Chtělo by se s lítostí říci, že ho múzy líbaly jen tehdy, když trpěl osaměním. Jakmile našel svoji životní lásku, inspirace vyprchala.
Tak tomu někdy u umělců bývá. On si však vybral sám - mohla za to ona? Poslouchat její hudbu nemusíme a líbit se nám nemusí – on to však viděl jinak, miloval ji, a to je třeba respektovat. „Nejsem tady pro vás. Jsem tady pro sebe a svoje dítě,“ jasně řekl v roce 1980.
Z úcty k němu proto: Happy birthday, Yoko!
S tématem souvisí:
Kterak se Beatles sešli naposledy
Kterak dva z Beatles málem k osvícení přišli
Kterak Beatles tvůrčího vrcholu došli
SEN POTÉ a jiné příběhy
Po bezmála dvou desetiletích publikování na Neviditelném psu mi v nakladatelství NAVA vyšel výběr dvanácti nejlepších povídek různých žánrů, sdružených do útlé knížky (76 stran, 148,- Kč).
Jsem toho nemoderního názoru, že povídka by vždy měla mít pointu. Dobré pointy se ale - jak známo - u stolu vysedět nedají (múza musí přiletět sama a nedělá to často), a tak jsem materiál pro tuto knihu sbíral velice dlouho, mnohdy ze snů.
Můžete si ji objednat na této adrese.
