Kterak Beatles před půlstoletím k singlovému osvícení přišli

Právě před padesáti lety vydali Beatles revoluční singl, jenž předznamenal mnohé...

10.6.1966 vyšel ve Velké v Británii dvanáctý singl Beatles, Paperback Writer / Rain. To stále ještě jezdili po koncertech, pokaždé se tam trápili s nesnadnou pěveckou harmonií z titulu aktuálního singlu (viz smutný japonský koncert), ale marno nad marno, dívenky stejně náležitě začínaly ječet, až když spustili She Loves You, Please Please Me či jiné osvědčené kousky z minulosti. Těžko už je mohlo ještě asi něco otrávit víc...

Byl to divný singl; nezpívalo se tu – jak bývalo zvykem - o žádné lásce, problémy teenagerů nahradilo téma literární, potažmo až filosofické. Beatles již dva roky intenzivně jeli na marihuaně, také leccos jiného už vyzkoušeli, mysl se jim rozpínala rychleji, než stíhali, geometrickou řadou otevíraly se v nich nové a nové obzory, jak tomu tak ze začátku bývá. Za těch pár let, co jim drogy fungovaly, vytěžili jejich pomocí ze svých geniálních hudebních vloh maximum.

První takovou vlaštovkou byl právě tento singl. Kdo ctil dosud na Beatles promyšlené harmonie podložené prajednoduchými, ale o to záludnějšími hudebními nápady, měl se teď pro příští tři roky na co těšit. Dívenky už tomu pak sice asi moc nerozuměly, o to víc však zpozorněli opravdoví znalci a fajnšmekři.

K novému zvuku již jistou dobu směřovali: předchozí album Rubber Soul znělo ještě z první půlky postaru, z druhé však jaksi jinak, nebývale. Ve studiu měli už dostatek času, aby nad zvukem bádali, rozšiřovali ho o nové technické možnosti, potažmo nápady. Beatles ve druhé polovině kariéry dosáhli zcela nebývalého, osobitého soundu, velmi barvitého, jakoby triviálního, v detailech o to záludnějšího - dvanáctý singl byl první takový.

Papperback Writer

Rychlá vypalovačka na dva akordy se zpěvy jak u Beach Boys. Kdyby se kytary ještě víc nabudily, oprávněně by na takový kousek jistě byli hrdi třeba i takoví pozdější Deep Purple. A co za novou pěveckou symfonii à la Bohemian Rhapsody či Prophet ́s Song by z tohoto materiálu dokázali sestavit Queen? Jako pak ještě mnohokrát, Beatles tu vytýčili desítky budoucích hudebních rozcestí.

Text je stylizován jako uctivý dopis spisovatele nakladateli; autor Paul McCartney našel prý inspiraci v Ringovi, když ho viděl číst jakousi knihu. Druhým podnětem bylo mu údajně zase psaní kteréhosi začínajícího spisovatele, který u něj hledal zastání. Básník Royston Ellis byl nicméně přesvědčen, že námět vnuknul Paulovi už léta předtím on: „Přestože jsem tehdy psal poezii, tak jsem na jejich otázky, čím bych chtěl být, odpovídal autorem paperbacků, protože přesně tím jste museli být, abyste ovládli trh.“

Textový odkaz na muže jménem Lear se údajně týkal viktoriánského malíře Edwarda Leara, Johnem obdivovaného autora absurdních básniček:

Vážený pane či paní, nepřečetli byste si moji knihu?
Psal jsem ji léta, nechcete se na ni podívat?
Je o muži jménem Lear,
a já nutně potřebuji práci – chci být autorem paperbacků.

Rain

John Lennon byl z Beatles první, kdo se drogám oddal zcela, a na písních mu to bylo znát – zahalený zvuk Rain, jakoby zastřený marihuanovým kouřem, byl ve světové hudbě novinkou, a jako takový přijímán tedy zpočátku s rozpaky. Docílili ho ve studiu experimentováním s rychlostí nahrávky.

Závěrečná, nesrozumitelná slova jako z nějakých simultánních indických nebes jsou ve skutečnosti jen kousek písně puštěný pozpátku. John prý na tuto možnost přišel náhodou, když - zcela zkouřený - pásek omylem zasunul do magnetofonu naopak. Jak se vyjádřil, měla to být píseň „o lidech, co se jim nelíbí počasí“. Ringo Starr v jednom pozdějším rozhovoru ocenil svůj bubenický výkon v této skladbě jako u Beatles vůbec nejlepší.

Když začne pršet,
utíkají a schovávají si hlavy,
zrovna tak jako by byli mrtví,
když začne pršet, když začne pršet.

Singl Paperback Writer / Rain předznamenal zlaté hudební žně Beatles. Ještě téhož roku 1966 vydali revoluční Revolver – začalo období, kdy na desce co píseň, to téměř pokaždé perla. Psychedelická, rocková, zpěvná – jejich génius byl univerzální. A v šedesátém sedmém už to jen letělo: v únoru singl Strawberry Fields Forever / Penny Lane, prvního července nejuznávanější album – precizní, vydřený Seržant, snad i proto dnes už poněkud archaický.

Začátek roku 1968 neblaze poznamenán marnou snahou o studiový návrat ke kořenům, a tak se fanoušci dočkali pouze v březnu výborného singlu Lady Madonna / The Inner Light, ještě lepšího pak v srpnu (Hey Jude / Revolution), avšak o tom, že se skupině nakonec šťastně povedl návrat na její parketu, se posluchači mohli přesvědčit až v listopadu, kdy vyšlo Bílé dvojalbum, o kterém platí totéž, co o Revolveru: co píseň, to téměř pokaždé perla, a ještě suverénnější než kdy dříve; slabších kusů minimum, a když už, tak až na druhé desce – jako celek je nicméně Bílé dvojalbum gigantická epopej o nekonečných možnostech velešťastných muzikantů.

V devětašedesátém vydali v dubnu a květnu dva solidní singly, ale stejně jako předchozího roku, i teď si nechali to hlavní na podzim: album Abbey Road je vrcholem tvorby Beatles, notoricky známá klasika se skupinou na přechodu před londýnským studiem, poslední – a nejvyšší – vzepětí jejich hudebních sil. Album je pro kohokoli, nikoho neurazí a kdo chce, najde v něm desítky dalších a dalších dveří...

Nejvybranější hudební kvalita už se pak bohužel nikdy nezasnoubila s největší světovou popularitou. Ale snad to bylo proto, že She Loves You, Please Please Me a jiné na to posluchače vhodně připravily – kdo to dnes umí, celou planetu chytrými kousky navnadit, a pak jí teprve předložit tu pravou hudební hostinu? Pokud vím, nejen po Beatles, ale ani před nimi se to nikdy nikomu nepovedlo...