aneb Jak John Lennon zavzpomínal na dětství a bylo z toho květinové léto

Je to jako v pohádce o dvanácti měsíčkách, nebo též v Schelingerových Jahodách mražených: 17. února 1967 vyšel v Británii (v USA o čtyři dny dříve) čtrnáctý singl Beatles – Strawberry Fields Forever / Penny Lane. Strana A je často označována za jednu z nejlepších písní skupiny - řekněme, že z nejprogresivnějších určitě. Co víc, vzklíčila tu kvalitativně nová hudba, jež předznamenala ono památné, květinové léto roku 1967.

Prodejní výsledky singlu nebyly již takové jako předtím, ale hudebně poctivým Beatles už o to ani nešlo. Dlouhá řada jedniček, čtyři roky předtím započatá tím už třetím v pořadí (From Me To You), spadla na druhé místo a předznamenala následný posun obliby kapely od ječících holčiček ke znalým fajnšmekrům. Několik příštích, komerčnějších singlů vrátilo sice skupinu ještě na první místo žebříčků, ale v Lennonově hlavě zůstala už zaseta psychedelická semínka, jež pak vyrostla do takových úžasných podivností, jako jsou písně I Am The Walrus, Happiness Is A Warm Gun či Across The Universe - vícevrstevných, blankytně rozepjatých sond do kosmického nekonečna, stejně jako vědomí jejich autora v té době.

Jelikož byla píseň zařazena i do filmu Magical Mystery Tour, existuje z ní dnes na webu krátká sekvence ve formě jednoho z prvních „videoklipů“:

Strawberry field byla monumentální viktoriánská budova nedaleko Johnova dětského bydliště v Liverpoolu, obklopená obrovskou zahradou, kam se uchyloval, když chtěl být sám: „Lidi jako já si jsou vědomi svého takzvaného génia, když je jim deset, osm, devět ... - vždycky jsem dumal, jak to, že nikdo neobjevil mě? To neviděli ve škole, že jsem chytřejší než všichni ostatní?“

Vzpomínka Johna k písni inspirovala, když se na podzim 1966 zúčastnil ve Španělsku natáčení filmu Jak jsem vyhrál válku (podle pacifistické Ryanovy klasiky z roku 1963). Pro roli seržanta Gripweeda musel se nechat ostříhat a osobnost vůbec mu tehdy procházela bouřlivými proměnami - Beatles už nekoncertovali a John, rodinným životem v luxusním domě znuděn, brzy měl již odejít od manželky, syna a nakonec také od kamarádů z kapely. Že si našel ženu, jež mu byla zároveň nejlepším přítelem, mají dodnes jemu i jí za zlé všichni; tehdy to zatím ještě ale byl stejný zoufalec jako ten Nowhere Man, v němž o sobě skepticky filosofoval už na albu Rubber Soul.

Bláznivě zamyšlený text písně je kongeniální s hudbou: „Let me take you down ́cos I ́m going to Strawberry Fields...“. Už obvyklá struktura sloka-refrén je tu naruby. Začátek v dur se přehoupne do rozpačité mollové septimy, kde se pak od druhého refrénu-sloky objevuje ten známý, jakoby duhový přechod. Nahrávka zpočátku působí, jako by si snad muzikanti dělali z posluchače legraci: mellotron jak od slepého flašinetáře na ulici, do toho jako by někdo zkoušel, zdali má na kytaře ještě všechny struny. Melodie-nemelodie, zpěvák jako by nevěděl, jak bude pokračovat, a přece suverénně posluchači tvrdí, že takhle to je – nech mě, ať tě vezmu s sebou tam, kde nic není skutečné.

Snový dojem pak Ringovy sofistikované bicí hodí do mohutných dechů a smyčců, pokroucených záludnými studiovými efekty (např. činely vmíchané pozpátku), přidávají se další stěny dojmů, obrazy připlouvají a mizí – monotónní Lennonův hlas graduje o level výš v temné naléhavosti nápěvu, triviálního jen zdánlivě, jak se čím dál víc ukazuje. Z jakési jakoby jen hříčky prosvítá najednou monumentální, rozkošatělá symfonie.

Neskutečný zvuk písně vznikl díky šťastné náhodě: jak už bylo dobrým zvykem, Beatles každou píseň pilovali v mnoha verzích, ba i tóninách. Vznikly tak dvě použitelné nahrávky, pomalejší a potom rychlejší, o půl tónu však posunuté. Píseň, jak ji známe ze singlu, je z první půlky tou zrychlenou první, pomalou verzí, a ve druhé zpomalenou tou rychlou - to od místa, kde John zpívá, že život se zavřenýma očima je easy. Rozdíly v ladění se sešly vyrovnáním tempa obou verzí – z experimentu (k nimž se potom uchylovali často) vzniklo šťastné spojení, zvukový efekt, jaký nikdo nemohl naplánovat...

Je-li pro čtenáře tato hudba také srdeční záležitostí, najde základy obou verzí tady:

a tady:

Ve finální podobě vyšla píseň jak na singlu, tak i jako otvírák tzv. Modrého dvojalba (Beatles 1967 – 1970), jež přináší výběr stěžejních (byť ne vždy nejlepších - jako zrovna konzervativní béčko tohoto singlu) písní z osvíceného období skupiny před rozchodem; je příznačné, že Strawberry fields tuto sérii zahajují.

Nezapomenutelná jahodová pole vyšla právě před padesáti lety a spustila krátkou sezónu, kdy se zdálo, že svět je konečně spasen - hudbou, jež se v té době hromadně rodila v nebývalé kvalitě (vzpomeňme jen, jaké písně tehdy vznikaly i u nás...). To už nelze zopakovat – jen znovu a znovu poslouchat.