V poslední době se hodně a někdy bezstarostně hovoří o problémech se vzděláváním romských dětí. Velký rozhovor v Českém rozhlase 15.3, názory Apoleny Rychlíkové opět v Českém rozhlase 24.3 , velký článek v Respektu a v Advokátním deníku. A konečně zpráva, kterou zveřejnil ombudsman o svých poznatcích a doporučeních týkajících se segregace romských dětí. Všechny tyto činy jsou užitečné a mohou vést k nápravě problému, který skutečně je ostudou České republiky. Obávám se však, že pokud se nebudeme konečně zabývat skutečnými příčinami této situace, půjde jen o malý a sotva zcela efektivní krok. Navíc v některých z těchto úvah spatřuji jistou snahu o vytvoření dojmu o rasismu českého národa. A s tím se nechci smířit.

Měli bychom si především povšimnout co to je „romské dítě“. U nás při sčítání lidu v r. 2021 se přihlásilo k romské národnosti 4458 osob ( v r. 2011 jich bylo 9128) Zdá se tedy, při přibližně 200000 Romů u nás, že příslušnost ke společenství je u Romů větší než příslušnost k jejich národu. Pokud tedy hovoříme o romských dětech, jistě se to netýká jen dětí těch rodičů, kteří se k romské národnosti přihlásili. Nebo děti těch, kteří hovoří romštinou. I když pro mnoho dětí je handicapem právě to, že se doma hovoří jen romsky. Zdá se mi proto praktičtější , zejména zbaveno rasistických konsekvencí , hovořit o obtížně, nebo těžko vzdělatelných dětech, bez ohledu na to k jaké národnosti se hlásí jejich rodiče. To se však neděje.

Rád bych také, aby bylo pochopeno, že segregace není diskriminace a nemyslím si že by slovo „segregace“ mělo mít již předem negativní podtext, jak se běžně v této souvislosti děje. Pokud by někde u nás došlo v navýšení počtu dětí na př. ukrajinské nebo vietnamské národnosti, nikdo by o žádné sekreci negativně nehovořil. V souvislosti s romskými dětmi se tak tomuto, možná přirozenému jevu dává, jak jsem se již o tom zmínil, zbytečně rasistický podtext . Jde přece o kvalitu vzdělávání všech dětí.

V souvislosti s projednáváním návrhu definice anticikánismu ve Sněmovně řekla poslankyně Decroix, že „, chceme, aby i s příslušníky této etnické menšiny bylo nakládáno jako s námi rovnými a aby oni se necítili jako lidé druhé kategorie“, Tak to jistě má být.“ Ale pak ovšem, klademe-li při vzdělávání dětí důraz na prostředí ve kterém děti vyrůstají a na odpovědnost rodičů za vzdělávaní svých dětí, není žádný důvod k tomu, abychom takto nepostupovali i u všech dětí, i těch které někteří nazývají „romské“.

Jsem přesvědčen o tom, že celý problém, o kterém se zde hovoří, je v něčem zcela jiném . Nikoliv v tom jak se zachází s dětmi, které přicházejí do školy (a že je zde co zlepšovat), ale v tom z jakých sociálních podmínek svého dosavadního života sem přicházejí . A o tom, v jakých sociálních podmínkách žijí jakékoliv děti ve vyloučených lokalitách, proč tyto lokality vůbec existují a proč děti v polorozbořených, neuklízených bytech a domech vůbec musí žít, proč stále klesá počet romských dětí navštěvujících předškolní vzdělávání a mateřské školky a o tom jaký mají příklad života rodičů na sociálních dávkách, a práce „na černo“, které je jistě nemotivuje ke snaze o vzdělání, o tom se nám mluvit nechce. A řešit to nechceme nebo to spíše neumíme. Každá zmínka o tomto problému není považována za snahu řešení situace, ale za rasistickou a diskriminační. Je to jistě ostuda Česka, je to bezpochyby selhání elit. A to včetně elit romských, které by měli mít prioritní zájem na vzdělanosti svého národa. Ale není tomu tak ...Romové, ať již se za ně považuje kdokoliv, mohou žít jak chtějí, nikdo jim v tom nebrání, ale také nikdo za to nenese žádnou odpovědnost.

Právo 5.4