Dnes je 50. výročí vydání alba Abbey Road

„Šedesátý léta se v rokenrolu vzhlídla, auta měla ploutve a všechny písně křídla.“
Petr Spálený

Dnes už můžeme asi s jistotou říct, že šedesátá léta dvacátého století byla nepochybně obdobím největšího rozvoje rockové hudby. Zvláštní kouzelná atmosféra byla patrná třeba i v československých nahrávkách té doby, řeklo by se skoro, že lidstvu se dostalo tehdy přechodného hudebního osvícení, jehož odlesk nám zůstal už jen v gramofonových drážkách. A málokdo též pochybuje o tom, že v čele tohoto požehnaného hnutí byli a navždy už zůstali Beatles.

Zanechali po sobě dvanáct řadových desek a zejména ta druhá polovina z nich tvoří naprostou špičku i v rámci těchto hudebně osvícených „sweet sixties“. Dnes je tomu přesně padesát let, co v domovské Anglii vyšlo poslední album, které nahráli – jmenovalo se Abbey Road.

Come Together

Společná práce byla jejich nejsilnější stránkou, ne nadarmo bývali také nazývání čtyřhlavou příšerou. Nyní už tomu bylo naopak a ačkoli to jistě mělo důvodů více, ten hlavní asi byl, že i u Beatles platilo pořekadlo „za vším hledej ženu“ (a jak kdysi poznamenal Ringo, byla to nejen Yoko, ale i Linda). Takže když se tady chlapi znovu výjimečně ve studiu všichni sešli, každému bylo jasné, že už je to opravdu naposledy.

Ringo Starr se tak naposledy vrátil k osvědčenému mořskému tématu ze Žluté ponorky, aby posluchače pozval do zahrady chobotnic (Octopus´s Garden), milý a vlídný jako vždy. Inspirací mu byla dovolená v Řecku a skupina tu svůj rejstřík nebývalých (ne)hudebních nápadů obohatila i o foukání slámkou do vody.

George Harrison naposledy zazářil stejně intenzivně jako hlavní skladatelská dvojice. V Here Comes The Sun znovu udělal to, co už dříve v If I Needed Someone, totiž napsal píseň tak, že vzal akord a chytře ho rozvinul do rozložených variací – tady se mu to povedlo ještě lépe a kytarový amatér může už dnes jen při lámání si prstů žasnout, jak na tohle mohl někdo přijít. A ještě větší pecka je něžná balada Something, asi jeho největší hit a zároveň Georgeovo první (i poslední) singlové áčko v diskografii skupiny.

John Lennon naposledy překonal sám sebe, aby ještě nahrával s touto skupinou, které už měl plné zuby. Už úvodní Come Together úspornými prostředky dosvědčuje, že „méně znamená více“ a zašumlovaný slogan „shoot me“ (zastřel mě) zpětně vzbuzuje u Lennona mrazivé asociace. První stranu desky uzavírá jeho osudově patetická, vpravdě těžkotonážní I Want You. Balada Because je jedním z nejlahodnějších spojení beatlovských vícehlasů. Snová Sun King se prý Johnovi opravdu zdála. Vnímám ji jako předehru k rozmarné říkačce Mean Mr. Mustard, („ubohý pan Hořčice“, co „spí v díře na silnici“ a má sestru jménem „igelitová Pam“ - Polythene Pam, která „vypadá tak dobře, ale vypadá jak chlap“).

Paul McCartney dal naposledy svojí pílí dobrý příklad ostatním. Co je třeba zvláště ocenit, je jeho sofistikovaná basa, vedle rytmické funkce i sólující, co dala albu punc nazývaný později slovem Art. Konečně, jako vždy tu přispěl hromadou kvalitních písní: na jedné straně jsou to ty „klasické“, jako kabaretní Maxwell´s Silver Hammer, monumentální pěvecký výkon Oh! Darling, sžíravá You Never Give Me Your Money a She Came In Through The Bathroom Window o holkách, co mu vlezly do domu, když byl pryč. Nejlepší je však jeho příspěvek na závěr, spojená trojice Golden Slumbers, Carry That Weight a The End. První je vlastně ukolébavkou, jejíž titul si Paul vypůjčil od anglického spisovatele Thomase Dekkera z roku 1603, po svém ji zhudebnil a v refrénu svým býčím hlasem náležitě zdrsnil. Druhá je silným refrénovým povzdechem nad údělem nesení kříže, vtipně doplněná návratem k hudebnímu i textovému obsahu You Never Give Me Your Money, avšak už v jiné tónině. Třetí je důkazem, že i členové Beatles dospěli nakonec ve zručné instrumentalisty – začíná Ringovým bubnovým sólem (jediným v jejich diskografii), pokračuje sólovými kytarovými orgiemi ostatních a končí monumentálním hymnickým vyjevením celého tajemství úspěchu skupiny, totiž že „láska, kterou si bereš, je adekvátní té, kterou dáváš“. Tento trojpísňový závěr Abbey Road tvořívá dnes vrchol McCartneyových koncertů. Nakonec pak dozní kratičká akustická hříčka Her Majesty o tom, jak je Její Veličenstvo moc hezká holka a jednou jistě bude jeho.

Beatles - Something

Boy, You Gotta Carry That Weight

Album se stalo kultovním, sotva vyšlo – ihned se rozebíralo, proč je na obalu Paul bos a jaké poselství skrývá espézetka v pozadí stojícího bílého Volkswagenu Brouka. Notoricky známý motiv čtyř postav na přechodu je vlastně zcela triviální; v roce 1967 hýřil obal Seržanta barvami, Bílé dvojalbum o rok později bylo naopak čistě bílé – co vymyslet dál? Asi to chtělo zase něco výrazného: původně se deska měla jmenovat Everest a na obalu měla být skupina vyfocena s Himálajemi v pozadí. Nápad to byl určitě dobrý, ale nakonec se nikomu nechtělo trmácet tak daleko, a tak jednoho slunečného dne (8. srpna 1969, mimochodem týden před Woodstockem), v přestávce mezi nahráváním, prostě jen vyšli ze studia ven na ulici a tam se nechali několikrát vyfotit na přechodu. Ten už je dnes chráněný anglickým památkovým úřadem.

Jde tu však přece hlavně o hudbu – na albu je ta, kterou Beatles vytvořili na svém samotném vrcholu. Celá jejich – nijak dlouhá – kariéra se vyznačovala prudkým nárůstem kvality, každá další deska vždycky byla lepší než ta předchozí. Z hudebních forem, na nichž vyrůstali, se vymanili v roce 1966 albem Rubber Soul, kde něco ještě bylo „postaru“, něco už „ponovu“. Zcela ponovu už zněl Revolver z téhož roku – tehdy se od skupiny začaly odvracet ječící holčičky a naopak zbystřili fajnšmekři. V následujícím roce už přišla opravdová revoluce: album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band je dodnes považováno za nejprogresivnější počin v dějinách rocku (a ač to jistě není podstatné, je to také nejen nejprodávanější album skupiny, ale stojí i na prvním místě v anketě časopisu Rolling Stone z roku 2003 zvané „500 nejlepších alb všech dob“ – Abbey Road je tam „až“ na 14. místě). A také tehdejší Magical Mystery Tour, v diskografické posloupnosti stojící trochu asymetricky stranou (původně „jen“ filmová hudba na dvou EP), marnotratně hýřilo nápady - oč méně ceněné, o to bylo avantgardnější.

Když pak v roce 1968 vyšlo White Double, byl jasné, že růst už není kam – klenba geniálních beatlesáckých melodií rozkošatěla se pod stropem hudebních možností hojně do všech stran. Loni, když bylo 50. výročí jeho vydání, jsem mu tu věnoval článek Kterak Beatles tvůrčího vrcholu došli. Spekuloval jsem v něm nad zábavnou myšlenkou, jak to mohlo vypadat, kdyby tehdy namísto dvojalba vydali jen jedno Bílé album sestavené z toho lepšího z obou desek, a vyslovil jsem kacířskou myšlenku: „Nebylo by takové album nakonec ještě silnější než pozdější Abbey Road? Co na to čtenář?“

Čtenář J.Tichý odpověděl: „Srovnávat alba počínaje Rubber Soul není jednoduché, na všech se dají najít úžasné věci, přestože ten vývoj k dozrávání je zřejmý. Vrcholem bylo bezpochyby jak Bílé dvojalbum, tak Abbey Road. Obojí kladu na stejnou úroveň, ačkoli se ve svém provedení dost podstatně liší. Zatímco Bílé dvojalbum je skvělá směska s velkým žánrovým rozsahem a nejrůznějšími experimenty, kdy se všichni členové vyřádili povětšinou po svém, ačkoli ta soudržnost tam ještě stále byla cítit, Abbey Road je špičkový a kompaktní rozlučkový mejdan The Beatles. Byly chvíle, kdy jsem Abbey Road kladl na samotný vrchol těsně za Bílé dvojalbum, a jindy zase opačně, přičemž třeba Magical Mystery Tour nemá chybu a svým způsobem je též jedním z vrcholů.“

Beatles - Because

The End

Je to tak – a lze už jen dodat, že Abbey Road je vlastně právě takovým výběrem ze dvou desek. Vysvětlím: Následný vývoj po vyjití Bílého dvojalba byl totiž poněkud komplikovaný; sotva dvojalbum vyšlo, Beatles se hned vrhli do další práce. Ukázalo se však, že tlačení na pilu ne vždy vede k nejlepším výsledkům – z trápení ve studiu, které si v zimě začátkem roku 1969 nadělili, vzniklo mnoho hodin nahrané hudby, jaksi však tou tíživou atmosférou poznamenané, takže nikdo z ní nijak nadšen nebyl a pásky založili raději do archivu. Pak se na jaře Paul i John oženili a to byla jakási tlustá čára, za níž se v dubnu znovu sešli ve studiu, aby odpočatí spojili síly tentokrát už lépe a – naposled...

A tak od jara do léta nahráli Abbey Road. Použili na ně dílem skladby, co hráli už v zimě (ty z nich, které považovali za lepší), dílem složili ještě nové. To, co pak v archivech zůstalo, vyšlo na posmrtném Let It Be, které tak – ač vyšlo poslední – bylo vlastně albem předposledním a problematickým nejen proto, že obsahovalo „jen“ zbytky, co pro Abbey Road nebyly dost dobré, ale též že se na jeho smíchání členové skupiny téměř již nepodíleli, bez zájmu už ani na něm, ani na jakémkoli společném pokračování. A tak zůstalo být Let It Be „odpadem“ (při vší úctě ke skupině, jejíž „odpad“ by pro druhé byl kvalitou), takovým, jaký by zbyl z Bílého dvojalba, kdyby z něj bývali byli udělali jen jedno. A naopak, srovnat tak tvorbu skupiny z roku 1969 do jednoho dvojalba, věnovat zase tu péči všem skladbám, mohlo tu místo těch posledních dvou desek být třeba dejme tomu Černé dvojalbum, totiž smuteční, rozlučkové…

A tak je posledním albem skupiny Beatles Abbey Road. Zbývá už jen zamyslet se nad tím, jak to, že ta deska dodnes zní tak dobře – je to její dramaturgií: Beatles vzali ty lepší ze starších skladeb, doplnili je novými a celek citlivě pospojovali. Na první straně je šest výborných písní, každá úplně jiná, její kolovrátkový závěr je hypnotický, člověk jen dychtí, co že bude dál. Na druhé straně (co začíná východem slunce) je těch písní už sedmnáct, většinou velmi krátkých (maně vytane jistá podobnost s operou Tommy od Who z téhož roku) a posléze už dokonce slitých do jednoho rozmanitého celku - v kontextu alba to má za následek, že posluchač je do hudby zcela vtažen, přestane vnímat čas, je omráčen závěrečnými instrumentálními orgiemi, dojat klenutým patosem láskyplného textového poselství nakonec a procitne až překvapením, že už to všechno skončilo; oddělená závěrečná hříčka jako by ho vlídně jen chtěla vrátit zpět do reality. Magické, vznešené, geniální, ideální spojení líbivosti s kvalitou.

Jedno je jisté: odešli přesně v ten okamžik, kdy už těžko mohli nést svůj vysoký standard dál. I v tom je jejich síla. Jak se říká, v nejlepším přestat – Beatles přestali přesně před padesáti lety, když vydali toto album. A tím skončila i zlatá léta šedesátá…

Beatles – The End

 .