Omarova mešita na náměstí Jesliček
______________________________

Město Betlém je město povýtce arabské. Arabské křesťanské a arabské muslimské. Dnes tedy spíše muslimské a křesťanské, protože muslimové křesťany z Betléma poznenáhlu, avšak trvale vytěsňují. A to za absolutního nezájmu papežů, hlavně těch posledních pokrokářských papežů. Betlém má sice předepsaného křesťanského starostu, ale doby kdy zde byla převážná většina křesťanů už pominuly. Teď je jich jen asi 30 %. Betlém je tedy hlavně dvojí. Což si turista uvědomí až posléze.

Po které sléze? Když jede autobusem z betlémského hotelu arabských křesťanů k blízkému nejsvětějšímu místu všech křesťanů, k místu Narození. Avšak Betlém je místem, které je pod plnou správou Palestinců (už od roku 1995). Což se pozná podle toho, že skoro všechna auta a úplně všechny žluté taxíky mají zelenou, palestinskou espézenku. A taky podle toho, že všude vládnou toliko arabské nápisy, doprovázené většinou ještě mezinárodní angličtinou (zejména reklamy). Ne, že by nám něco hrozilo - jako turistům, kteří tomuto svatému městu přinášejí šekely, dolary a eura. To není důvod, proč nejdeme pěšky. Ale i ty necelé tři kilometry cesty z kopce do kopce by ubíralo ze vzácného turistického času. Máme toho dnes před sebou ještě spoustu.

Až k samotné bazilice Narození Páně autobusy nesmějí, nevešly by se na náměstí Jesliček, i když to tvoří čtverec padesát na padesát metrů. Kamal nás vysadí na jedné křižovatce několik set metrů před cílem. Je to jediný flek, kde může zastavit. „Jedná se vždy o takový rychlovýsadek na blikačkách“, poznamenává Radek. Autobus pak odfrčí do blízkého centrálního autobusovém nádraží, kde může zaparkovat za pouhých sto šekelů. Pokuta za vjetí autobusu k Jesličkám by byla mastnější. A nemuselo by zůstat jen u pokuty. Palestinští policajti by mohli řidiče zatknout, sebrat mu řidičák a zabavit autobus. Tak pozor!

Šlapeme do biblického kopce, na jehož stráních vyrůstal král David. A jsme skutečně na palestinském území, jak dosvědčuje letmý pohled do otevřených dveřích návštěvnického centra, kde se na velkém fotografickém obraze vedle sebe tlemí soudruzi Jásir Arafat a Mahmúd Abbás - s pozadím místní baziliky, jejíž dvě věže korunují kříže.

Naše výprava jde za jiným králem. Na ještě prázdné náměstí Jesliček (Manger Square, „Náměstí žlabu na krmení dobytka“) dorážíme před půl devátou. Na západní straně ho uzavírá vysoká Omarova mešita, na jejíž zdi maluje nízké slunce stíny palem (máme už po slunovratu), východní stranu ohraničuje plochá zeď arménského kláštera Svaté Trojice, skrývající se za řádkou stromů s obílenými kmeny. Tady slunce prosvěcuje otvor mezi sloupky její zvonice.

Chrám Arménské apoštolské církve je všemi mými bedekry (včetně Map i Wiki) zarputile zamlčován, řeknu o něm tedy jen to, že se před dávnými časy zasunul před chrám Narození Páně, čímž původní náměstí zúžil. Na severu zůstala asi 15 metrů široká Poutní cesta (či Cesta poutníků, Pilgrimage Route) na jihu jenom súk - a ten navštívíme nejdříve. Skrývá se tu mnoho obchůdků, my jsme očekáváni v tom, který vyvěsil českou, slovenskou (a italskou) vlajku. Vida, tady je třetí Betlém! Krámek má dvě patra, obě jsou zaplněna mnoha užitečnými předměty, jako jsou jesličky z olivového dřeva, růžence či cínové talíře k rituální pesachové večeři - z podobného jistě jedl Ježíš při své Poslední večeři.

Bohu žel pro místní obchodní přátele mám už nakoupíno, že ani nevím, jak se mi to všechno do letadla vejde. Nakonec koupím aspoň lahev vychlazené vody, abych neurazil majitele tohoto skvělého krámku. Který v patře skrývá pro mne aktuálně skvost nejvzácnější - totiž záchod, ozdobený umělým, leč voňavým rostlinstvem.

Vracíme se zpátky na náměstí kolem krámů, které mají ještě stažené rolety. Podivuhodné, vždyť už je po deváté hodině!, hm, a tady se ještě spí? Avšak hle - tamo se rozevírá vchod do krámku, zdobený portréty několika posledních papežů, kteří navštívili Betlém. Nad The Nativity Store vlaje polská vlajka. A lze zde, ve čtvrtém Betlémě, nakoupit pamiątki z Betlejema - złoto i srebro.

Obejdeme anonymní arménský klášter, kolem jeho severní, až pevnostně členěné zdi dojdeme k nenápadné kamenné západní zdi baziliky Narození Páně. Vchází se do ní asi 140 cm nízkými dveřmi, které zbyly po zazdění křižáckého vchodu s hrotitým obloukem, který už sám nejspíš vyplnil původní obdélníkový vchod. Těm dveřím se říká „Dveře Pokory“ - podle toho, že se zde každý poutník musí pokorně poklonit. Mělo by se jim říkat spíš „Dveře zastavující koně“. Jejich smyslem bylo totiž zabránit muslimům v jejich zábavě. Místním zvykem totiž bylo vjíždět do křesťanských kostelů na koních, aby je tak znesvětili. My koně neměli, leč i tak jsme se sklonili, mnozí jistě se skutečnou pokorou. Dnes naši pokoru, zvěstovanou dlouhými kalhotami a sukněmi pod kolena ostražitě hlídá palestinský policajt.

Vstupujeme na nejdéle uctívané křesťanské místo. Nad proslulou jeskyní byl zhotoven první přístřešek už brzy po Ježíšově smrti. Určitě ještě před rokem 135, kdy císaři Hadriánovi I. křesťané i jejich náboženství tuze vadili, a proto zde v tom roce naschvál nechal postavit svatyni bohu Adonisovi. Jenže císaři i králové odcházejí, jiní nastupují. A tak přišel další římský císař, konkrétně císař Konstantin, který zde, společně s matinkou svatou Helenou, postavil první kamenný kostel. A ví se přesně, že to bylo a) v roce 326, b)vystavěli ho v letech v letech 327-332 a c) dokončili ho roku 339. Vyberte si. I tak je bazilika „nejdéle nepřetržitě fungujícím křesťanským kostelem na světě“.

Nepřetržitost byla přetržena při některém ze samaritánských povstání (484-572), kdy začátkem šestého století kostel vyhořel. Obnovil ho a) už v roce 530 císař Justinián I, který b) tak učinil v roce 565. Rozšířil přitom i kaple, objevily se rozmanité přístavky a vznikl ambit (4. až 6. století). Peršané (614-629) šli naštěstí jen kolem. Interiér rozšířili křižáci (11.-12. století). Osmané potřebovali v 16. století olovo na výrobu dělových koulí, a tak si ho vzali ze střechy.

Nová historie baziliky nastala roku 1852, kdy sultán Abdülmecid svým firmanem potvrdil starší firman Statu quo, jímž upravil vlastnická a přístupová práva křesťanských církví ve třech kostelech Svaté země. Do té doby sem například měli katolíci zakázaný přístup! Ale Statu quo to rozdělil spravedlivěji, a to mezi římskokatolickou církev (potažmo její františkánskou kustodii), arménskou církev a ortodoxní církev řeckou, přičemž Řekové pečují o samotnou jeskyni Narození. Tři křesťanské církve tak tvoří další tři rozměry Betléma.

I namířili jsme si to k ní, k její řeckopravoslavné cingrlátkové podobě. Bylo nám nejdříve vejíti do střední lodě trojlodního kostela. Jeho střechu nese44 polychromovaných sloupů z leštěného růžového vápence. Ty sloupy pocházejí valnou většinou ještě z Justiniánovy stavby, křižáci je pak ozdobili svými malbami. Střecha je však až z 15. století, což nekoresponduje s jejím výšeuvedeným zničením. Řekněme, že se všechny ty události staly přesně v té době, jak je psáno v různých bedekrech - anebo „kousek jindy“. Důležité je, že se staly, a že bylo v 19. století na střeše co opravovat. Poslední opravy proběhly (a to už vím snad přesně) v letech 2009–2020. Jenže stále se tu ještě něco dodělává. Prostě - práce, jak na kostele.

Cestou jsme obdivovali zrestaurované zbytky mozaik na stěnách hlavní lodi. V 60. letech 12. století zdobily celý kostel. Zatímco jsme obdivovali mozaiky na stěnách, mohli jsme šlapat i po mozaikách na podlaze.

Velkolepý oltář nás nezlákal ke klanění. Mezi sloupy jsme takhle doleva vešli do vedlejší lodi, odkud se otevírá vstup pod podlahu před oltářem. Z ní se schází po pěti stupních polokruhových schodů k samotné jeskyni Narození, která je schována za úzkým vchodem. Schází se po nich, nebo se na nich jen sedí v tom případě, jaký se stal nám, že uvnitř probíhá mše a už bychom se nevešli.

I půjdeme tedy do jiné sousední jeskyně, která se skrývá v jiném, sousedním, kostele. Až teď si při prohlížení stovek snímků uvědomím, že onen policajt od vchodu doprovází ostražitě naši grupu po celou dobu našeho pobytu v kostele. Kouká se na nás podezřívavě, jako kdybychom měli v kapse autobus...

I vyšli jsme z baziliky ne rovně k východu, který je na západě, ale východem k severu, který vede do křížové chodby kostela sv. Kateřiny. Uprostřed ambitů tu stojí socha sv. Jeronýma (Hieronyma), který v jedné ze zdejších jeskyní překládat bibli do (vulgární, tedy lidové) latiny (to je ona Vulgata). A právě Jeroným, jenž v Betlémě pobýval v letech 386-420, zde založil klášter a konvent. Jeroným přitom ve svých spisech zmiňuje tehdejší, zde již stojící, kostelík.

Křížová chodba kostela sv. Kateřiny obsahuje prvky augustiniánského kláštera z 12. století, jako jsou sloupy a jejich hlavice. Teď, aby se to nepletlo: Sám současný kostel, ležící na základech původních staveb, byl postaven až mezi lety 1874-1882. Přitom byly necitlivě, ba přímo brutálně zničeny původní středověké stavby. Podílel se na tom i opěvovaný italský „architekt Svaté země“ Antonio Barluzzi, který připojil v roce 1874 ke kostelu klášter se třemi křídly, a to v „románsko-gotickém stylu“.

Téměř nic nezůstalo z křižáckého chrámu. Ten byl založen během první křížové výpravy přesně 6. června 1099, a to přesně nad tou pravou Jeronýmovou jeskyní. Později zde sloužili mniši františkáni. A jsou tu dodnes. O třech jeskyních i čtvercovém ambitu píše ve svém cestopise Jan Hasištejnský z Lobkovic. Ten toto místo navštívil v roce 1493. Už tehdy zde existovala tradice, že ty pravé jesle stály „kousek vedle“ od té jeskyně, co jsme právě navštívili. A to zde! Přesně sem se totiž přišli klanět Tři králové! Jak nám vykládá Radek před reliéfem, který onu událost zobrazuje.

Návštěva brutálně pseudogotického kostela by byla zklamáním, kdyby nestál nad těmi třemi jeskyněmi. Poctivě jsem prolezl dvě. A do třetí alespoň nahlédl přes moderně (poslední renovace zde proběhly roku 2000) vyvedenou mříž. To byla asi ta jeskyně, kde se „dle tradice nachází Jeronýmův hrob“. Ale Jeroným zde není, aniž jeho dvě učednice, jimiž byly sv. Paula a sv. Eustochie. Co by to bylo za světce, kdyby leželi ve svých hrobech! V 15. století byly svaté ostatky těchto svatých přeneseny do Říma. Takže zde se nacházejí nikoli hroby, avšak toliko (teď už to musím napsat správně), kenotafy.

V jedné z těch jeskyň (anebo kousek vedle) pracoval na překladu Bible Jeroným, zde (nebo kousek vedle) stávala Ježíškova kolébka, vlastně jesle s krmením pro dobytek - nebo spíš žlab. Legrační je, že to je opravdu doslova „kousek vedle“! Obě jeskyně - tradiční řecká ortodoxní i tradiční augustiniánsko františkánská - jsou součástí jednoho jeskynního komplexu. A jsou pod zemí v místech okrajových zdí obou kostelů (tedy Chrámu narození Páně a kostela sv. Kateřiny) odděleny toliko plechovými dveřmi!

Náš čas vypršel a dereme se ven. Mezitím čas postoupil, blíží se desátá, a Poutnická cesta začíná být plna poutníků, kteří se jen po jednom soukají Dveřmi Pokory do Chrámu Narození. Dobře jsme to stihli. Scházíme k autobusovému nádraží zastíněnou uličkou, tentokráte z kopce. Přes údolí patříme na šestipatrové činžáky, zalté sluncem. V dálce zpoza stromy kadeřavého horizontu vyhlížejí věže moderního Jeruzaléma. Jsou daleko jen pět kilometrů. Kamenitá pláň před nimi je rozdělena stuhou ochranné zdi...

Cestou si všímám, že nejen arabské, anglické a polské nápisy zdobí místní podniky, tady se bezelstně nabízí azbukou „kurica na ugljach“ a „alkogoljnye napitki“. Betlém na entou! Ale krám má zase zataženou roletu!? I v obchodním centru, v jehož suterému se nachází autobusové nádraží, k němuž nás snášejí pojízdné schody, jsou všechny arabské obchody zavřené. Vždyť je už deset hodin, ne? Nákupní příležitosti nabízejí pouze stánky, rozložené u stěn kolem autobusů...

Záhadu jsem (snad) rozluštil až při psaní tohoto textu: V Izraeli až do časných ranních (dvou) hodin neděle 29. října 2023 platí letní čas. Avšak Palestinci ho ignorují jako další vnucený zásah do jejich svobod. Takže zde je teprve devět hodin, což je na kamenné obchody zřejmě cu moc brzy. Alespoň někdo pracuje na výsuvné plošině, jak jsme viděli cestou sem. Asi křesťan...

Kamal couvá svým busíkem od autobusu s indonézskou výpravou. Vydáváme se na další cestu. Podle plánu bychom měli jet do Samaří, jak jsem psal minule, ale nakonec nejedeme. Radek plán pro sichr konzultoval s majitelem cestovky. Ten by se tam možná i vydal, ale nám to nedoporučuje. Kvůli virválům v Náblusu. Pojedeme raději na bezpečnější jih. A to na mořskou pláž pod Ašdodem, která je od klidné Gazy vzdálena nádherných deset kilometrů...

Ale o tom až příště.

Prožito v Betlémě v pátek 6. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 3. května 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.