Muž prostě není vibrátor, aby ho dotyčná vytáhla ze šuplíku, zapnula čudlík a „udělala si dobře“. A potom zase zmáčkla čudlík a vibrátor (muž) se automaticky vypnul a ona ho uložila „do zásuvky“. Na hodinu, nebo na půl roku. Jak se zrovna ona rozhodne. Co chce „on“, tedy chlap, není zajímavé, ba je to dokonce zločinné. Vyžadování „manželské povinnosti“ (jistě že ne vždy a za všech podmínek) je základem každé kultury a společnosti, najednou je ale sexuálním zločinem. To je novinka. Židovské náboženství (staré cca 4000 let) dokonce vyžaduje, aby i muž plnil „manželské povinnosti“, jak zní ten starý židovský vtip: „To přijde Kohn domů a najde svoji Sáru s posteli v Roubíčkem. A tak nad nima stojí, a povídá: ‚Já jich nechápu Roubíček. Já musím! Ale proč voni?‘“ A muslimové, dnes tak oblíbení na Západě, se s tím vůbec nemazlí. V islámu starém cca 1300 let platí, že žena pokud „neplní své povinnosti“, je „rozvedena“, když muž třikrát před svědky opakuje: „Zapuzuji tě, zapuzuji tě, zapuzuji tě!“ No a u katolíků (2000 let) neplnění manželského slibu (a tím žádaného otěhotnění), viz např. kanadský televizní seriál: „Případy detektiva Mudrocha“, bylo důvodem k anulování sňatku. O tom se moc nemluví. Práva a povinnosti jsou vždy oboustranné. A všechny tyhle společnosti přežily staletí a tisíciletí, aniž by vymřely, takže to nebylo tak blbé pravidlo.

Tak jak si to moderní woke ženy představují, tak to ale v reálném světě nefunguje. Ačkoliv podle hlasité propagandy celé hromady feministických a genderistických aktivistek to tak fungovat musí. A také podle zákona zvaného: „Ne znamená ne“, který schválil český parlament. Podle tohoto zákona dokonce to, co se nazývá tisíciletí (např. Epos o Gilgamešovi, Homérova Odyssea, anebo Bible – Starý zákon), tedy „namlouvání“, což provozují i některé ryby, pavouci anebo ptáci, se stává v případě lidí vlastně trestným činem.

Jakékoliv předem údajně „neschválené“ dotýkání se, dokonce dívání se na nějakou ženu je údajně sexistický zločin – sexuální útok, jehož obětí je podle některých aktivistek, jak jsem slyšel v ČRO od jedné aktivistky, devět z deseti žen. Ostatně tyhle spolky bez jakýchkoliv důkazů vykládají, že u nás bylo údajně znásilněno pět z deseti žen. Takže, co se týče „koukání“ v autobusu anebo v tramvaji bude muset mít muž připravený lísteček a na něm napsáno: „V souladu se zákonem ‚NE znamená NE‘, mohu se dívat vaším směrem?“ A ona by mu písemně potvrdila, že ano. A když ne, co by dělal? Dal si pásku na oči anebo se upřeně díval jen na zem? To by ovšem zase koukal na její nohy. Další trestný čin „sexuálního obtěžování“?

No, a to jsme už úplně nezblbli jako Španělsko, kde vyplodili „zákon“, který zakotvuje trestní postih toho „kdo si aktivně předem nezjišťoval postoj oběti k sexuálnímu jednání“.

Ostatně předpokládám, že tato parta sexuálně nenormálních osob, co to prosazuje, bude co nejdříve vyžadovat, aby byly oddělené dopravní prostředky pro muže a ženy. A ženám bude doporučováno, aby v rámci svého osvobození od mužského sexuálního útoku chodily v hidžábu, burce, nikábu, čádoru či abáji.

V normální evropské i anglosaské společnosti začíná rituál namlouvání, který předchází „páření“, které je možno nazývat latinsky „koitus“ a slouží k fyzickému zachování lidstva, právě těmi pohledy. Potom přijde fyzické přibližování. V klasických filmech si dotyční dva sednou vedle sebe a pak se nenápadně začnou dotýkat jedna ruka druhé, aby se pak dlaně sevřely. To uznával i socialistický film (tam v sovětské verzi laškovným útěkem děvušky před ruským junákem v sadu mladých břízek) a nedávno jsme to viděli v TV seriálu „Doktor Martin“ ve slavné „vlakové scéně“. Tím dotykem ruky v podstatě dotyčná žena dává souhlas s dalším fyzickým kontaktem. Žádné „ne“ anebo „ano“ v mluvené formě se v reálném kontaktu vůbec nevyskytuje. V životě jsem neslyšel, že by kterýkoli muž řekl: „Slečno, mohu si na vás sáhnout?“ a dotyčná případně odpověděla: „Jistě že ano! Chcete na to písemnou stvrzenku?“ (Pozor na dovolené v případě Španělska – stvrzenka nutná!!!).

V civilizovaném euroamerickém světě to doposud probíhalo takto: Při procházce parkem se muž – (samec) začne nejprve lehce dotýkat erotogenních zón ženy – (samice), většinou začne rukou, pak pozadím a pak poprsím a pokud jej dotyčná neplácne či se nijak neohradí, znamená to, že muž může zkoušet pokračovat dál.
Jak to funguje, když má dojít ke kontaktu už jaksi „penetračnímu“, napsala známá novinářka paní Radka Kvačková ve svém fejetonu. Po dotazu v rodinné diskusi nejstarší muž v rodinně pravil, že mu nikdy žádná žena neřekla „ano“. Že vždycky každá odpověděla nejprve „ne“ (mám stejnou zkušenost). Z čehož pak v rodinné diskusi, které se zúčastnila „obě pohlaví“ vyplynulo, že někdy znamenalo „ne“ skutečně „ne“ a někdy naopak „ano“. Mladý muž, který se také zúčastnil diskuse pravil, že to tehdy měli lidé skutečně těžké. Nikoliv. Pokud se nejednalo o muže – debila, podle tónu hlasu dotyčné a podle chování včetně výrazu obličeje a těla bylo jasné, které „ne“ znamená ve skutečnosti „ano“. Ale že dotyčná lidská samička si nechává rezervu, aby mohla kontakt kdykoliv ukončit. Žádná slušná ženská neřekne hned „ano“, aby ji neměl partner za „rozhoďnožku“.

Za mého mládí o tom byl takový vtip, jak to často probíhalo, když mladý muž z hlediska fyzického kontaktu naléhal na mladou dámu, často při současném „ručním“ průzkumu. A ona říká: „Ne.…nee... neeee…nechoď ještě pryč!“ Kdyby holka řekla na první pokus že „ano“, jak pravil nejstarší člen rodinné diskuse u Kvačků, tak by ho to zřejmě vyděsilo. A od holky by co nejrychleji zmizel. Protože na tento případ se vztahovalo další přísloví, říkající: „Ona nedá každému, akorát tomu, kdo si řekne“. O dotyčnou pak nebyl mezi solidními mladíky žádný vážný zájem.

Ve filmu, a také v praxi, to bylo vyřešeno často tak, když se po večeři v restauraci, kterou VŽDYCKY platil muž, blížila dvojice po romantické procházce, kde si říkali „plno sladkých nesmyslů“, ke dveřím domu, kde dotyčná bydlela, že se čekalo, zda se po objetí či polibku cudná dívka tiše ztratí za dveřmi anebo špitne nabídku, zda by si u ní ještě nedali jednu skleničku či kávu. Pokud jej pozvala, až donedávna každý filmař i divák věděl, že dotyčná právě mladému zájemci o sex sdělila, že je svolná. Krásně to ukazuje v seriálu: „Teorie velkého třesku“ scénka, kdy jedna půvabná sexy blondýnka (Penny) zve v takové situaci jednoho geniálního (a poněkud sociálně negramotného fyzika) do svého bytu „na kávu“. A když on skutečně začne uvnitř bytu diskutovat, jakou kávu by si dali, blondýnka v úžasu vzdychne: „To je tak roztomilé, on si skutečně myslel, že si dáme kafe.“
V mém věku už mne roztomilá setkání s mladými prsatými blondýnkami zvoucími „na kafe“ rozhodně nečekají. Ale naše generace si v zásadě s těmito věcmi věděla rady. Jak říkala jedna moje kolegyně: „Když si na mě sáhne a nelíbí se mi to, dostane facku. A když se mi to líbí, tak se víc přitisknu.“ Tak jednoduché to bylo. A sáhnutí na ňadro či na zadek se nepovažovalo za téměř hrdelní zločin srovnatelný s vraždou. Jak jsem to nedávno v jedné diskusi slyšel, když zastánce tvrdých trestů za tzv. sexuální obtěžování to horlivě prohlašoval. Zdá se, že podobný názor u nás zvítězil. Stačí aby dotyčná „žalovala“ a máš to spočítaný, chlape nemravná a úchylná!

Zase jsme za Evropou něco pozadu. Stále si bereme příklad z Německa, a tak by asi bylo dobře, aby si ho vzali občas i naši státní zástupci a soudci, když už jsou poslanci taková parta pitomců jako byla v Bundestagu v roce 2016, která tehdy schválila podobný zákonný paskvil.

Celé to spustily silvestrovské útoky (2015) na ženy v Kolíně nad Rýnem a dalších německých městech, ale i případ údajného znásilnění někdejší německé modelky. Tady bych rád upozornil naše novináře, státní zástupce a soudce na jinou praxi v Německu než u nás doposud v kauzách Feri a Cimický.

Co je a není znásilnění (i-rozhlas 7. července 2016). Cituji:

„Debatu, o schválení zákona, rozvířil také případ někdejší modelky Giny-Lisy Lohfinkové, která obvinila ze znásilnění na večírku v roce 2012 dva muže.

Na videozáznamu pohlavního styku, před nímž muži Lohfinkovou údajně omámili drogami, je slyšet jasné ‚Ne!‘ a ‚Přestaň!‘.

Podle státní zástupkyně se ale slova vztahovala k filmování, nikoli k samotnému aktu. Soud oba muže nakonec zprostil obvinění a Lohfinková dostala pokutu ve výši 24 tisíc eur za údajně křivou výpověď. Proti rozsudku se odvolala. Němečtí „pokrokáři“ a feministky zuřivě protestovali, ale státní zástupkyně a soud, se drželi faktů. Žalobkyně Corinna Goeggeová řekla: „Paní Lohfinková nebyla obětí sexuálního trestného činu. ‚Lhala a záměrně uvedla v omyl vyšetřovatele.‘“

Ono s tím násilím na ženách a znásilněním je to asi tak, jako s bojem za práva proletariátu, který předváděli komunisti. Je to jak opsané z marxistických příruček. Ani teď, ani tehdy nešlo o ty údajně a někdy skutečně týrané a pracovně znásilňované pracující či ženy. Šlo o to, aby někdo jménem někoho jiného získal moc. I s tím, že pokud se dotyčný obviněný brání, je společensky a politicky ještě více dehonestován a předem veřejně označen za zločince. To jde o jen „přebarvený“ inkviziční, komunistický ale i nacistický systém, kde nejde o to, aby se skutečně zjistila a přesně dokázala vina na základě faktů (jako v běžné kriminalistice), ale za každou cenu se prosadila momentálně vládnoucí ideologie.

Zákon je postaven tak, aby se často nebylo možno bránit právě proto, že není určená ani „doba promlčení“. Navíc, jako například v podobných soudních rozhodnutích v USA se nebylo možné až do nedávna prakticky bránit. U nás typicky v případech Feri a Cimický, kde nelze nalézt žádné skutečné důkazy a pokud obžalovaný „je drzý“, jak se vyjádřili představitelé justice a policie, není nutno vlastně ani zkoumat fakta. Například jiný popis údajného místa činu od poškozené a od obžalovaného. Podle informací z tisku se policie a soud ani neobtěžovaly situaci na místě prověřit. Například zda obézní Feri a postižená, by se do údajného sprchového koutu vůbec vešli a zda by tam bylo možno vykonat soulož.

Opravdu silná káva je také kvalifikace osahávání asistentky v kuchyňce Parlamentu – což je nechutné, to jistě – rovnou jako poklus o znásilnění, realistu totiž napadne, zda by to bylo vůbec v onom místě a v onom čase reálně proveditelné.

Každé muchlání kluků a děvčaty v parku by pak mohlo být, až by si do dotyčná za pět let rozmyslela, justicí kvalifikováno jako „pokus o znásilnění“. A jak nás učí i klasici, není nic nebezpečnějšího a zákeřnějšího než „zhrzená“ či „zrazená žena“. Příběh o Salome – či lépe o její matce Herodiadě, králi Herodovi a „hlavě Jana Křtitele na míse“ nás varuje už ve Starém zákoně. No, ale co je dneska bojovnicím za české Mee Too, ale bohužel i Parlamentu a justici do moudrosti předků, že?!?
Musím se přiznat v případě bývalého poslance Dominika Feriho, ač mi není osobně nějak sympatický, kdyby se se mnou sešla v mém mladém věku nějaká dívka, nechala se na večeři nakrmit a napojit vínem, či jiným podobným pitím, a pak jsme šli ke mně domů a ona se šla „vysprchovat“, myslel bych si totéž, co si asi myslel on. A to že z 99procentní pravděpodobností dojde k sexu. Těžko bych za ní lezl do sprchového koutu, jedině kdyby mne pozvala. Dnes ona tvrdí že nepozvala. Ovšem nahatá dívenka v cizím pánském bytě ve sprše… A že prý tím koupáním o půlnoci nic nemyslela… Tomu snad může věřit jen někdo padlý na hlavu. Anebo justice, ovládaná politickým tlakem. A soudci? Jak mi říkával JUDr. Otakar Motej, na „neomylnost a nezaujatost“ soudců, například těch, kteří protiprávně zavřeli mého otce a pak za normalizace zavírali mé kamarády z disentu: „Kdybych měl za každého, kdo je zavřený nevinně stovku, tak do smrti nemusím nic dělat.“

Společnost se skutečně změnila. Být to v době mého mládí a dotyčná by si šla stěžovat, že jsem za ní lezl do sprchy a všichni by věděli, co tomu skutečně dokazatelně předcházelo, tak by si o dotyčné mysleli, že buď je úplně blbá anebo že ta mrcha se mi chce pomstít. Anebo mi prostě nějak ublížit.

A podle mého soukromého názoru, a podle toho, jaké přicházejí o případu informace, které ovšem na internetových sítích sdílí tisíce diskutujících, by pravděpodobně musel náš státní zástupce říci to samé, co žalobkyně Corinna Goeggeová v Německu: „Paní XXX (Lohfinková) nebyla obětí sexuálního trestného činu. Lhala a záměrně uvedla v omyl vyšetřovatele.“

A o to vlastně všem těm „bojovníkům za práva žen“ jde. Získat moc a ubližovat. Ostatně, dle čím dále více ve světě rozšířenějšího názoru, jde vlastně jen o mužský „rasismus“.
A je úplně jedno, jak si dotyční říkají a jaké si na to odhlasují zákony.