Víte, co by nejvíc naštvalo Paula McCartneyho? Řeč o jeho tantiémách – „Takže si myslím, že sakra brzo bude Yoko vlastnit víc z Yesterday než já,“ ulevil si v roce 1987. A víte, čím rozzuřit Johna Lennona? Ve filmu Two Of Us, který fiktivně mapuje jejich setkání dávno po rozpadu skupiny, se to dokonale povedlo jednomu postaršímu pánovi, jenž ho v restauraci uctivě požádal, nezapěl-li by kousek oné písně jeho paní. Skutečný autor poťouchle se zatím v přestrojení poškleboval vedle…

Ano, Yesterday je čistě Paulovým dítětem, největší hit nejen jeho, nejen Beatles, ale v hudební historii vůbec. Co je však vlastně Johnovou stěžejní písní? Nejspíš Imagine, idealistická agitka ze sólového období, jež však pohříchu za hudební hodnotou Paulovy písně zaostává o mnoho řádů… a ani jiné Johnovy notoricky známé tituly, jako Help!, A Hard Day´s Night nebo hojně hraná Woman z poslední jeho desky, to všechno jistě žádné symfonie nejsou…

Určitě se však nikdo nedomnívá, že by první půlka autorské dvojice Lennon-McCartney za géniem svého kolegy nějak zaostávala; spíš je to tak, jak jednou říkal John: „Když má rádio víkend s Beatles, tak obvykle hrají stejnejch deset písniček. A Hard Day´s Night, Yesterday, Something, Let It Be – je tady hora věcí, ale slyšíte jenom těch deset skladeb.“ Takže škoda, že paní nechtěla slyšet třeba I Am The Walrus…

1. Help – I need somebody!

Reportér: „Nyní hledíte do tváří miliónům diváků. Co si právě myslíte?“

John: „Chcete to opravdu vědět?“

Než však napsal John svého Mrože, čekala ho ještě dlouhá cesta - tak jako každý novátor musí nejprve obsáhnout, co bylo vymyšleno před ním, lze i Beatles asi do roku 1965 poslouchat „jen“ jako učenlivé žáky roztodivných muzikantů z obou břehů Atlantiku: frčel tehdy Bing Crosby, Frank Sinatra, Bill Haley, Buddy Holly, Sonny Terry, Cliff Richard i mnozí další, k Johnovým největším oblíbencům patřili ale zejména Elvis Presley, Lonnie Donegan a Fats Domino.

Na prvních pěti deskách Beatles je tak Johnův talent k mání v mnoha variacích: je ho libo drsně rockového? – Twist And Shout, Money, Rock And Roll Music či Dizzy Miss Lizzy; takové kousky nechával si obvykle až na konec nahrávání, neboť potom už jen sípal. Nebo raději hladivě baladického? - Baby It´s You, You Really Got A Hold On Me, If I Fell. Či snad snivě rozjímavého? – It´s Only Love. Zoufalého? – Help! nebo I´m Loser. Novátorského? – Ticket To Ride, You´ve Got To Hide Your Love Away. A zřídka, přece však někdy i nudného? – You Can´t Do That, I Don´t Want To Spoil The Party či I´ll Cry Instead. Holčičky si v pláči rvaly kadeře, mládenci nadšeně podupávali do taktu - nejen že byli Beatles výborní zpěváci, ale kombinace jejich hlasů krásný sound ještě umocňovala. V projevu skupiny bylo cosi magického, dosud neslyšeného. „Dá se říct,“ říká John, „že Paul tomu dával světlo a optimismus, kdežto já měl spíš smutek, spory a takovou melancholickou příchuť.“

Právě písní Yesterday na předposledním místě alba Help! jako by však skončila tato první etapa, kdy se rukopisy obou protagonistů křížily natolik, že nebylo kolikrát zřejmé, kdo z nich je pravým otcem skladby. Od šesté desky Rubber Soul se Beatles zřetelně začali profilovat jako samostatné, umělecky vyzrálé osobnosti. Přišlo nejlepší období Johnovy hudební tvorby, vedle singlů zarámované alby Revolver, Sgt. Pepper, Magical Mystery Tour, White Double, Abbey Road a Let It Be. Patří sem desítky vynikajících skladeb, o nichž nemá běžný posluchač rádia obvykle ani tušení. John jako umělec přinášel v těch šťastných letech druhé půlky šesté dekády svoje nejlepší plody. Katalyzátorem mu k tomuto uměleckému vzepětí byly především – ženy…

Na nich byl John celoživotně závislý. Podobně jako Paul, přišel i on o matku záhy v mládí, kteréžto trauma vyzpíval ze sebe později v písni Mother. Pod výchovou přísné tetičky budoval si citlivý chlapec neprůstřelné image drsného extroverta, o to víc tíhnul však podvědomě do bezpečí ženského náručí. Oženil se záhy zamlada, což souviselo i s narozením syna. Jak vzpomínala sestra Julia, dlouhovlasá blondýna Cynthia připomínala Johnovi jeho idol Brigitte Bardotovou. Když jej ale bouřlivý vír beatlemánie vynesl do sladkých výšin popularity, nezralý otec rodiny stěží mohl odolávat pokušením – z davů dívek, dychtivých se svého idolu byť jen dotknout, to stovkám bylo (na oplátku) umožněno: „Jednou jsem měl jedno děvče, nebo mohu říct, ona jednou měla mě.“ (Norwegian Wood).

Cynthia se tomuto tématu ve svých pamětech pokud možno vyhýbá; na vzácné společné chvíle, kdy byl muž zrovna doma, vzpomíná s rozpaky. Ač už v té době „slavnější než Kristus“, nevěděl John nejspíš co sám se sebou – mučily ho deprese, nevyzpytatelně střídané extatickými stavy hojně živenými alkoholem a (tehdy zatím ještě jen) marihuanou. Typickým obrazem sebedestrukce autorovy jsou písně Nowhere Man či I´m Only Sleeping. Zároveň ale z toho bláta vyrostly i něžně melodické růže jako Girl se sexuálním podtextem nebo autobiografická In My Life. John rockových koulí zdaleka sice tenkrát ještě nepozbyl, jaksi ale zjemněl – slyšme jen skladby Doctor Robert, She Said She Said či And You´r Bird Can Sing. Jak vyspělá je elektricky kytarová zpěvnost poslední jmenované ve srovnání s jejich jen pár let tehdy starými deskami!

Vznikla ale i nová hudební kategorie, John podivný, kontemplativní, psychedelický – písně jako Tomorrow Never Knows, Lucy In The Sky With Diamonds, Strawberry Fields Forever nebo A Day In The Life byly svojí textovou a leckdy i hudební nesmyslností historickou novotou. Jejich snový svět evokoval posluchači průhledně halucinogenní atmosféru, jež se kolem skupiny vznášela jak barevná mlha. V té se koneckonců vznášeli sami – marihuana už nestačila, v oblibě měl John zejména LSD.

Ad absurdum dotáhl Lennon tento bláznivý trend v písni I Am The Walrus – variace na ďábelské středověké stupnice, užívané v kostelní hudbě po staletí, ohromují posluchače zvláštní asymetrickou strukturou, hypnoticky se vracející jakoby stále k jednomu a témuž jednoduchému nápadu, jak to později dělali hudební minimalisté. Text je jakousi abstraktní koláží, na hony již vzdálenou někdejší touze držet pouze někoho za ruku – „Já jsem on jako ty jsi on jako ty jsi já a my jsme všichni dohromady.“ John to později komentoval: „I Am The Walrus, všichni byli poťouchlí, no přece se nezblázním jenom z toho, že jiní lidi v tom vidí jakousi hloubku.“

Na tato slovní extempore navazuje i vedlejší Johnova umělecká tvorba, která by jinak zůstala asi nepovšimnuta – i u nás vyšla pod názvem Písání útlá knížka povídek, básniček a divadelních kousků. Je plná slovních hříček: „Jednou z víťaných objetí těchto klevetivých jazyků byl často Víťa Stěží, neškodný hroch, kerým nikdy nikomu neuškolil.“ Místy poněkud morbidní textíky jsou doplněny vtipnými Johnovými kresbami, jež svědčí o nejen hudební bohaté autorově fantazii.

2. She´s not a girl who misses much…

„Moje manželství s Cyn nebylo nešťastné. Byl to ale normální manželský stav, kde se nic nedělo a kde to tak zůstávalo. To pokračuje až do té doby, než potkáte někoho, kdo vás náhle osvítí.“

A tak přišla Johnova osudová žena. Cynthia vzpomínala, jak kolem něj už předtím kroužila jakási podivná Japonka. Jednou se jim prý i vnutila do Rolls Royce, za Johnova alibistického krčení rameny. Nemilosrdný odchod manžela nenechal na sebe dlouho čekat – v Yoko Ono našel John nejen vhodnou partnerku pro svoje podivuhodné kousky, ale především opravdovou, celoživotní lásku, k níž jim fandil málokdo. Co nicméně bylo pro zamilovanou dvojici požehnáním, vedlo později nemalou měrou k rozpadu Beatles. Ambivalentní vliv Yoko na Johnovu hudbu se stal patrným hned na dalším hudebním opusu Beatles, Bílém dvojalbu.

Hudebními nápady jen přetékalo – skupina byla na absolutním vrcholu, muzikanti tu tvořili s uvolněným nadhledem, což dobře bylo znát. Vznikaly věci nebývalé; jednou z nejzajímavějších bezesporu zůstává vícevrstevná óda na nevyzpytatelnost štěstěny Happines Is A Warm Gun, opět plná abstraktních hříček: „Po celou dobu pracuje na mýdlové soše svojí ženy, kterou snědl a daroval národnímu kartelu.“ Již dříve vznikaly občas některé skladby tak, že muzikanti spojili nezávislé kousky nápadů do jednoho celku, například střední pasáž v A Day In The Life je Paulova, zbytek Johnův. Tady slátal John hned čtyři zcela různorodé motivy dohromady – výsledkem není kupodivu chaos, nýbrž originální, lichými dobami ozvláštněná gradace, umně završená vyzrálým pěveckým výkonem sólisty i sborů na pompézní rockové melodice. Píseň nabyla navíc na mystičnosti poté, co byl John o dvanáct let později zastřelen – slova „vím, nikdo mi nemůže ublížit“ dostala ve spojení s hlavním sloganem osudový význam…

Ale i jiná Johnova dílka jsou tady, jež by po zásluze měla patřit na každou opravdovou Best of - a nejsou tam, byla příliš dokonalá na to, aby se z nich staly superhity. Kdo chce vědět, co je to tzv. lennonovské piano, nechť si poslechne Sexy Sadie, skladbu opět jakoby minimalisticky kolovrátkovou. Cry Baby Cry rozhodně není o dětech, byť se jako ukolébavka tváří. Tajemná Dear Prudence je takovou zejména díky Paulově kráčející base, i I´m So Tired jako by nočního depresionistu zavedla přímo do některého z obrazů Salvadora Dalího. V Glass Onion jsou opět k nepřeslechnutí hluboké beatlesácké smyčce, jež tolik inspirovaly Oasis. Vtipná je i Continuing Story Of Bungalow Bill, kde lze vedle Ringa zaslechnout též Yoko – tehdy to ostatním snad ještě tolik nevadilo, později ale věčné Johnovo tahání ženy do studia přinášelo už jenom problémy …

A to je ta druhá, odvrácená stránka věci - zatímco Revolution 1 je tu milým akustickým ploužákem (rychlá, doslova heavymetalová verze zůstala na singlu ve stínu Paulovy Hey Jude, věnované Johnovu synkovi Julianovi), Revolution 9 je dodnes oprávněným vítězem všech anket o nejhorší píseň Beatles – nekonečná série pazvuků nemá se skupinou nic společného a je to vlastně první „píseň“ Plastic Ono Bandu, vlastní skupiny nerozlučných manželů, jež se zrodila v době, kdy Beatles sami umírali již na úbytě. Dodejme pro zajímavost, že tato „skupina“ existuje dodnes a Johnův druhorozený syn Sean v ní nedávno hostil i zjev zvaný Lady Gaga...

Beatles stihli nicméně udělat ještě před svým rozpadem dvě desky, rozporuplnou Let It Be a obecně milovanou Abbey Road, první a poslední, v níž použili i tehdy nový nástroj syntezátor. Poprvé tu u Johna cítíme i vlivy blues - odmyslíme-li si tedy onen opilý pokus u Bílého dvojalba - (I Want You, Dig A Pony, Don´t Let Me Down), opět slyšíme rock, který byl Johnovi nakonec vždycky nejvlastnější (Come Together, Mean Mr. Mustard, Polythene Pam, The Ballad Of John And Yoko), psychedelie zde nabývá kosmického rozměru (Across The Universe), něha dostupuje vrcholu (Because). Písně jsou to stále velmi kvalitní, vzhledem k předchozí Johnově autorské plodnosti není jich nicméně mnoho – jako by už chtěl jít někam jinam, být s někým jiným, dělat něco jiného.

Na prahu třicítky byl ten starý dobrý John, co do kamer dělal opičky a z kdekoho si utahoval, ten tam – zvážnělý, zarostlý jak pralesní muž, v heroinu jedoucí, zcela se oddal svojí ženě. Bývalí nejlepší kamarádi už ho nezajímali - „Zasraní hajzli, to byli Beatles. Musíte bejt hajzl, abyste to mohl dělat, to je fakt. A Beatles jsou největší hajzlové na světě.“ V roce 1970 se skupina oficiálně rozpadla, nový život Johna Lennona mohl začít…

(dokončení zítra)

Odkazy:
Texty písniček Beatles spolu s videoklipy
Ringo Starr