Při obhajobě historického práva Židů (Judejců, Izraelců) na Jeruzalém jako jejich právoplatné duchovní a politické metropole poukazují někteří oponenti na příklad Istanbulu (Cařihradu, Konstantinopole).

Nejnověji (29/7) tak učinil v diskusi na Neviditelném psu, když můj článek o objevení asi 2700 let starých jeruzalémských hradeb vybudovaných Židy v době existence jejich nezávislého starověkého Judského království, jehož hlavním městem (sídlo panovníka) a duchovním centrem (sídlo Prvního chrámu) byl Jeruzalém, glosoval slovy:

A Konstantinopol je řecká a nikoli turecká. Přes tisíc let byla centrem Byzantské říše a Turci ji okupují pouhých asi 550 let.

I kdybychom pro zjednodušení – a účel tohoto článku – připustili, že mezi Byzantskou říši a Řecko můžeme vložit rovnítko a přiznali tak Řekům nárok na historickou Konstantinopol, k tomu, aby se toto velkoměsto stalo součástí moderního řeckého státu chybí jeden klíčový krok. Řekové by si Konstantinopol museli vybojovat ve vítězném vojenském střetnutí (např. v řecko-turecké válce 1919-1922) a následně ji udržet. K tomu nedošlo, proto (kromě jiných důvodů) patří Konstantinopol Turecku.

S Jeruzalémem je to podobné. Jelikož se Izraeli nepodařilo ve válce s Araby 1948-1949 získat východní část své dávné metropole včetně Starého města, součástí jeho hlavního města se reálně východní část nestala; obsadilo ji a drželo Zajordánsko (později přejmenované na Jordánsko). Aby se celý Jeruzalém mohl stát izraelským hlavním městem, musel Izrael část v držení Jordánska získat. Stalo se tak ve válce v červnu 1967.

Lze jistě namítnout, že existuje teze o nepřípustnosti získání území silou. Jistěže. Je ale rozdíl, pokud někdo dobude cizí území jako agresor a kdo vybojuje teritorium v obranné válce, nota bene jde-li o část jeho historické metropole.

To už nemluvím o Konstantinopoli a Řecku, nýbrž o Jeruzalému a Izraeli.