Ondřej Neff se v pátečním úvodníku okrajově také zmínil o nedostatku toaletního papíru za socialismu. V diskusi k úvodníku se pak okolo tohoto konstatování rozběhla poměrně čilá diskuse. Protože jsem v té době žil a mám z té doby několik vzpomínek, dovoluji si teď se o ně se čtenáři podělit.

Vzpomínka prvá: Bylo to asi v roce 1965. Tenkrát letěly pláště zvané „šusťáky“. Snad měly být původně na Západě, odkud k nám přišly, považovány jako pláště do deště, ale u nás se nosily i když nepršelo a kdo je neměl, jako by nebyl. Samozřejmě jsem také šusťák chtěl a ptal se těch, kteří ho měli, jak k němu přišli. Většinou říkali, že ho koupili v Tuzexu (říká to něco mladým?) nebo jim ho poslali příbuzní z ciziny. Kolega z práce se nabídl, že má bony (říká to něco mladým?) a že se mnou půjde v sobotu do Tuzexu a já si ho koupím a bony mu pak zaplatím. Ale ouha, v Tuzexu zrovna moji velikost neměli (jsem menší postavy) a tak jsme se rozloučili a já šel naštvaný domů. Cestou jsem se stavil v Bílé Labuti a v tom slyším rozhlas. „Do oddělení konfekce právě dovezli zásilku šusťáků“. Bral jsem schody po dvou a tak jsem měl nakonec vysněný šusťák i bez bonů.

Vzpomínka druhá: V roce 1977 jsem se manželkou přistěhoval do menšího městečka u hranic v západních Čechách. Podepsal jsem s místní strojírenskou továrnou smlouvu na 10 let a ihned dostal byt v právě dostavěném panelovém domě. V šestitisícovém městečku se jich zrovna v té době dostavělo více, dohromady asi se šestisty byty.

Neměli jsme skoro nic a tak jsme se začali postupně zařizovat. Bylo třeba koupit ledničku. Slýchal jsem hororové zvěsti, že je to nedostatkové zboží a že kolikrát na ně stojí zájemci frontu přes celou noc. Vydal jsem se do místní prodejny Elektro a jaké bylo moje překvapení, že tam stály tři ledničky Calex, tehdy zcela nový typ se samostatně otevíraným mrazákem. Hned jsem ji koupil a s kolegou na vozíku dovezl domů. Večer jsem ji zapojil a šli jsme spát. Ráno koukám, lednička běží, ale vevnitř teplo jako v kuchyni. Jsem takový smolař? S kolegou jsem ji zase odvezl zpět do krámu a ejhle. Zbylé dvě ledničky tam ještě stály. Hned jsem ledničku vyměnil a ta druhá nám pak řadu let sloužila.

Vzpomínka třetí: Do našeho městečka přiváželi do Masny maso jednou týdně vždy ve čtvrtek. Byla tam fronta, a kdo chtěl kotlety nebo řízky ji musel vystát. V pátek už měli jen bůček a běžné uzeniny. Někdy v tu dobu, asi tak v roce 1980, jsem na víkend jel k rodičům do Prahy. V sobotu, kolem jedenácté hodiny brouzdám Prahou a blízko Staroměstského náměstí jsem v menším řeznictví viděl za výlohou vyštafírováno spoustu kotlet a dalšího masa, na které se u nás stály fronty. A v krámě sotva dva zákazníci.

Vzpomínka čtvrtá: V roce 1984, začátkem ledna jsem jel přebírat výrobní dokumentaci a přípravky do sesterského závodu v Šuranech na Slovensku. Pobyli jsme tam asi 3 dny a cestou zpět jsme se stavili v Nitře a zašli se šoférem do řeznictví. V krámě byla jediná zákaznice, které právě prodavač ukazoval několik asi půlkilových kusů svíčkové, u nás naprosto podpultového zboží. Zákaznice dlouho vybírala, až se jí konečně jeden kus líbil. To bylo první překvapení. To druhé, snad ještě větší bylo, že na hácích bylo rozvěšeno snad padesát loveckých salámů a čabajek. Bylo to v dobách, kdy když k nám náhodou jednou za dlouhý čas přivezli do Masny lovečák, tak se kanceláře v továrně vylidnily a šťastlivci si lovečák přinášeli jako trofej. O čabajkách ani nemluvě.

Co si z těchto letitých vzpomínek vzít za poučení o zásobování za socialismu? Z té první, že člověk musí mít trochu štěstí a být v pravý čas na pravém místě. Z té druhé, že jednak to se zásobováním průmyslovým zbožím nebylo tak katastrofální, katastrofální to bylo spíš s jeho kvalitou. A také, že byty v novostavbách byly celkem lehce k získání, ovšem člověk se nesměl vázat na Prahu nebo větší města a nesměl se bát jít bydlet na kraj světa. Bonusem mě pak byl pobyt v krásné krajině mezi kopci. Třetí a čtvrtá vzpomínka pak dávají nahlédnout do socialistické distribuce. Některé regiony (Praha, některá města na Slovensku) byly zásobeny i jinde nedostatkovými (z tehdejšího hlediska luxusnějšími) potravinami a některé regiony byly zanedbávány.