Nebo po dvousté? Nedopočítali bychom se, kdybychom se pokusili zjistit, kolikrát se v médiích objevil obrat „stát zaspal‟. Aktuálně se toto dvousloví promrskává v souvislosti s katastrofální situací ve školství, kdy by bylo třeba někam naskládat děti ze silného období kolem roku 2008.

Je to kupodivu. Když v roce 2020 vypukla pandemie čínského viru, nebyly roušky. Samozřejmě se kvůli tomu nadávalo na stát, ale ten v tom byl nevinně. Koho by tenkrát napadlo nosit náhubek v tramvaji nebo v krámě, zkrátka, roušky nebyly součástí naší životní praxe. Nebyl důvod proč mít zásoby roušek.

S těmi dětmi je to jiné. Počet narozených dětí nepatří do tajných údajů. Od roku 2008 jsme měli vlády Topolánkovu, Fischerovu, Nečasovu, Rusnokovu, Sobotkovu, dvě Babišovy a teď Fialovu. Která z nich může za to, že si dnes rodiče dětí zralých pro střední školu zoufají? Ta otázka nemá odpověď. Jen naznačuje, že problém není v tom, kdo je zrovna v čele toho, čemu ze setrvačnosti říkáme stát. Poslední velká krize komunistického režimu se týkala toaletního papíru. Plánovitě řízený stát nebyl schopen spočíst počet řitních otvorů a vynásobit ho typickým počtem denní defekace krát počet dnů v roce… ano, jako všechno, je i toto složitější, nicméně je to příklad situace, kdy vstupní hodnota je mimořádně přehledná. Jde o jednoduchý údaj, jako je počet dětí jednoduchý údaj.

Berte moji glosu jako rezignovaný povzdech. Kromě rčení „vláda zaspala‟ se taky říká, že jí „ujel vlak‟. Jsou to falešná slůvka, jak praví klasik. Předpokládají totiž, že státní stroj (nemluvme jen o vládě) má cosi jako rytmus, bdění a spánek. Nebo že se snaží doběhnout na nádraží včas a ouvej, ujel mu vlak. Skutečnost je jiná. Státní stroj je v jakémsi vegetativním stavu. Bez ohledu na to, kdo takzvaně drží otěže moci, jenom neúčelně plyne v čase a jeho instituce se drží setrvačností v chodu za stále se zvyšujících nákladů a počtů obslužného personálu. Toť vše. Nebdí ani nespí, prostě existuje.

Co s těmi dětmi prahnoucími po středoškolském vzdělání?

Jsem ročník 1945 a to byl populačně hodně silný ročník. Tak holt nás v padesátých létech sedělo ve třídě hodně, vždycky nad čtyřicet. Na střední jsme byli ve čtyřech třídách, A,B,C a D. Jak si s tím tenkrát poradil CERMAT?

Prosím vás, co vás to napadá, o nějakém centru pro zjišťování výsledků vzdělávání se nikomu nezdálo ani v nejděsivějších snech! Tak moc jsme pod knutou bolševikovou trpěli!