24.1.2020 | Svátek má Milena


VZPOMÍNKA: Jak jsme kdysi bádali (2)

11.12.2019

Pokouším se navázat na vzpomínku z laboratoře líčením naší práce. Míněno vědecké. Nejdřív laboratoř – pod střechou chemického ústavu, v šikmém stropě ateliérová okna. Zapomeňte na reklamy dnešních firem, tahle okna měla jednoduché železné rámy, v nichž byla skla jen položena. Žádný kyt, žádné těsnění. Volnější přístup vzduchu, i studeného, takže jsem také občas v zimě zkoušel studenty oblečen ve větrovce.

Po léta jsem seděl u kuchyňského stolu – čtyři nohy, dvě zásuvky, přesněji šuplata. Na nákup psacího stolu nějak nebylo, protože větší suma byla vedena jako „investice“ podléhající jakémusi schvalování. Laboratorní stoly kolem prastaré, takže se v ústavu nejednou točil historický film. Kulisy se nemusely moc upravovat, stačilo zakamuflovat lampy. Všude lahvičky chemikálií, kádinky, stojany zkumavek, a samozřejmě přístroje. Některé měly léta. Když se konečně před několika roky ústav zcela rekonstruoval, část přístrojů vzalo s povděkem Národní technické museum. Na druhou stranu ledacos jsme dokázali opravit. České kutilství. A také jsme občas něco jednoduchého postavili. Na začátku studia jsme totiž měli základy sklářství.

Pokud měl být produkt složitější, takových byla většina, sestupovali jsme do suterénu, kde kraloval pan Škrabálek, mistr sklářský. Píši pravé jméno, tento skutečný mistr už dávno není mezi námi. Zavalitá postava za stolem pokrytým malebnou hromadou skleněných trubek a různých částí toho, co zrovna vytvářel. Nám, kdo jsme zrovna pracovali na diplomové práci, dával přednost. Věděl, že čas tlačí.

Páně mistrovou slabinou bylo, že nezvládal provozovat současně dvě činnosti, takže buď mluvil, nebo „sklil“. Nevím, kolik generací vyslechlo jeho vyprávění, jak se pral v cirkuse s medvědem. Kdysi to bývalo součástí programu malých cirkusů putujících venkovem – principál vyzval dobrovolníka z obecenstva, aby zkusil přeprat medvěda, za patřičnou odměnu. Pan Škrabálek se chtěl blýsknout před slečnou. Výsledek byl očekávaný, odvážný nápadník poškrábaný, ne moc, a slečna v náručí jeho soka. Abychom udrželi pana mistra u práce, sbírali jsme anekdoty a vyprávěli mu je. To měl rád.

Pan mistr nám tehdy připadal starý, ale tak to bývá – dnes bych na něj hleděl jako na mladého. Byl pracovitý, přesluhoval přes tehdejší důchodový věk, a teprve později jsem se dozvěděl, že podporoval vážně nemocného syna. Snažil se vydělávat, takže vedle práce pro ústav dával průchod své zručnosti i jinak. Koncem léta se ve sklářské dílně objevovaly série kvasných uzávěrů, neboť domácí vína se těšila oblibě. Od listopadu se zase hromadily na stolech vánoční ozdoby. Zákazníci nebyli jen zaměstnanci ústavu, ale i přespolní.

Vybaven různorodou sbírkou přístrojů jsem se mohl pustit do bádání v rámci diplomové práce, občas jako opravář. S prvními výsledky nastala potřeba jejich zpracování, tedy výpočtů. Pomůckou bylo logaritmické pravítko, a také logaritmické tabulky, tehdy slavné pětimístné Valouchovy. To pravítko jeden kolega občas ukazoval mladým studentům, kteří obdivovali důmysl předků. O kalkulačkách, aspoň primitivních, jsme si mohli nechat jen zdát.

Už tím byla diplomová práce náročným dílem. Stejně pracné bylo její definitivní sepisování. Představte si psát na obyčejném psacím stroji, doma jsme měli malý kufříkový, desítky stran se třemi průklepy. A nedělat chyby. Oprava na originálu a kopiích nebyla snadná, když bylo chyb více, nezbývalo než založit do stroje novou sadu papírů a psát stránku nanovo. Současná mladá generace si sotva představí stroj, který opravdu jen psal a neopravoval chyby. Útěchou mohlo být, že na rozdíl od vynálezce knihtisku jsme si nemuseli odlévat litery.

Museli jsme ale vyrábět obrázky, což se sice už vzdálilo umělecké činnosti starých mistrů, nelze však říci, že by to bylo snadné. Nejdřív je vytvořit, ve vědě to jsou obvykle grafy, takže na milimetrový papír. Také ho už moc neznáte? Papír, na němž je síť čtverečků o straně jeden milimetr, a do takové sítě se kreslily body, naměřené hodnoty, které bylo třeba spojit souvislou čarou. Bohužel obvykle zakřivenou, tedy křivkou. Přímka byla jedinečná, stačilo pravítko, ale příroda má ráda křivky. Stačí se ostatně rozhlédnout. Tuším, co mnohé napadá, ale ne, tohle byly křivky v rovině, takže se body obtahovaly podle křivítka. Také zmizelo. Dřevěná, později plexisklová destička s okraji všelijak zakřivenými, takže dokázala sledovat všelijak rozházené body. Teď ještě prozradím, že občas, při dostatečném cviku, splnila stejný účel pevná ruka. Také jsem tak vytvořil nejednu křivku.

Tohle byl polotovar, následovalo překreslení na „pauzák“, správně pauzovací papír, matně poloprůsvitný. Dnes je ho velká nabídka na internetu, stejně jako „milimetráku“, a často tam čteme, jak je to výborné pro výtvarníky, dobře se na to tiskne vším možným. My na to rýsovali tuší speciálním perem, opět za přispění křivítka. I to je stále k dostání, ale v laboratorní praxi nakreslí křivky počítač připojený na měřící přístroj. Takže jsme rýsovali, písmena psali neméně speciálním perem přes šablonu. Případná chyba se ale dala odstranit vyškrábáním žiletkou. Jemně. Pauzák je sice pevný, leč vše má své meze.

Zbýval poslední krok – podložit pauzák bílým papírem, obrázek ofotografovat, jak jinak než černobíle, a z negativu okopírovat na fotografický papír. Míchali jsme vývojku, ustalovač, prostě klasika. Produkt tohoto úsilí už jen stačilo nalepit do míst vynechaných v textu právě pro tyto účely, nechat svázat a odnést na děkanát. Herkulovská práce skončila, teď ještě diplomovou práci obhájit.

To všechno se mi vybavuje, když vidím současné vybavení, přístroje, kde počítačový výstup rovnou kreslí křivky, případně je podle potřeby dopočítává, upravuje. Stačí vytisknout, případně rovnou přenést na stránku vznikajícího textu. Navíc se v textu dají dělat úpravy, přehazovat odstavce, a kde co. Je to fascinující. Jsem rád, že vývoj tak pokročil. Na druhé straně naše občasné potíže s přístroji a jejich opravy, pokud jsme to zvládli, měly ve výsledku aspoň jeden dobrý efekt – znali jsme „útroby“ zařízení a později, při přednáškách, jsem věděl, o čem mluvím. Dnes nezbývá než spolehnout na techniku, a bohužel občas slýchám nad výsledky, které poněkud zarážejí, že „to tak vyšlo“. Míněno z počítače. Ovšem chybně postavený pokus vede k problematickým výsledkům. Když jsme měřili postupně, po bodech, případná chyba bývala už brzy nápadná. Jistě, ne pokaždé.

Potud vzpomínka na svět, který dnešní mladá generace už nezná. Naštěstí. Ani to, že jsme si také mohli nechat zdát o cestách na zahraniční konference. Tyhle možnosti, nám upřené, potěší. Jen nezbývá než doufat, že to všechno pomůže formovat generaci… Jakou? Lepší, než jsme byli my? V čem? Občas zahlédnu otevřenými dveřmi laboratoří mladé lidi se sluchátky na uších pohroužené do sledování monitoru. Mám pocit, mohu se samozřejmě mýlit, že se nějak navzájem izolujeme. Neslýchám, že by parta studentů z ročníku šla na pivo. Chodili jsme, často po zkoušce, a potom ještě i po skočení studia. Dnes se ročník, v němž jsem studia končil, schází jednou měsíčně v restauraci. Přesněji co z ročníku zbylo po třiapadesáti letech. Pořád se za nimi nemohu dostat; nebydlím v Praze, ale doufám, že snad jednou dorazím. Co dnešní studenti, sejdou se po letech? Znají se v ročníku tak dobře, jako my tehdy? Nevím. Asi je tohle vzpomínání starší generace. Netroufám si však tvrdit, že jsme byli lepší, jak někdy starší ročníky prohlašují. Každá generace je prostě jiná.

Dokončení zítra.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.