24.1.2020 | Svátek má Milena


VZPOMÍNKA: Jak jsme kdysi bádali (1)

10.12.2019

„Dále!“ zareagoval jsem na zaklepání. Do laboratoře vstoupil muž v montérkách, v ruce několik papírů: „Tak jsme to přivezli. Kam to složíme?“ Tuhle situaci zná asi každý – někdo za vámi přijde a předpokládá, že víte, o co jde. Já ale vůbec netušil, co je „to“. Nahlédl jsem do prvního papíru. Byl to dodací list na laboratorní odstředivku, typ ten a ten, provenience Německá demokratická republika. Bylo jasné, co „to“ je, ale nevěděl jsem, proč se „to“ tu vzalo, navíc na jméno mého šéfa.

Tehdy jsem byl na fakultě teprve pár let, pedagogický asistent, nejnižší stupeň. Nejen, že jsem nevěděl, o jakou odstředivku se jedná, tím méně pak, kam by měla přijít. Nikdy jsem o ní neslyšel. Bylo léto, dovolené, a můj šéf, jakož i druhý nadřízený, ji kdesi prožívali, ovšem neměl jsem informaci, kde vlastně. Kdesi v tuzemsku. I kdybych to byl věděl, v předmobilové době - byl začátek sedmdesátých let - nebývalo snadné někoho sehnat; telefony nebyly všude. Rozhodnutí bylo na mně. Uklidňující byl jen fakt, že jsem držel dodací list, nikoli fakturu, a z dokladů vyplývalo, že zařízení už někdo zaplatil.

Následoval jsem omontérkovaného muže před budovu ústavu, abych „to“ konečně viděl. Na chodníku stála mohutná bedna z latí, do níž by se vešly tak tři až čtyři pračky, a trojice mužů v montérkách zatím pokuřovala. Především bylo jasné, že stroj do naší laboratoře nepůjde. To bychom se tam nevešli zas my. Napadla mne dostatečně velká místnost pro praktická cvičení studentů. Ale dát tam takové monstrum bez souhlasu vedoucího katedry? Bylo léto, ani on nebyl v budově, a navíc, bylo letní odpoledne. Jak bylo tehdy běžné, nikde nikdo. Laboratoř pro praktika byla tudíž jediná schůdná možnost.

Pokynul jsem, že ukáži cestu. Bednu nesli všichni čtyři, naštěstí fungoval stařičký nákladní výtah. Bylo to zařízení dost náladové, tentokrát štěstí přálo. Náklad byl na místě, objevily se nástroje a za chvíli jsem stál před šedomodrým lesklým masívem obrovského kvádru opatřen kopiemi dokladů a návodem k použití. Potřebu posledního jsem necítil. Moje vlastní pokusy se odehrávaly na jiných přístrojích, a nevybavoval jsem si, že by se můj šéf kdy zmínil o potřebě odstřeďování. Tak se oddělovaly vysrážené látky z roztoku, ale my nic takového nedělali. Cítil jsem, že převzetí podivné zásilky bylo maximum možného z mé strany.

Marně jsem vzpomínal, zda jsme něco takového objednali, ale byl jsem na ústavu příliš krátce. A tady musím přiblížit dnešním mladším generacím tuto stránku tehdejší vědecké práce. K ní je potřeba mít přístroje a chemikálie, když jde, jako tady, o chemický ústav. Pracovalo se v systému plánovaného hospodářství, navíc zpestřeného tím, že tehdejší socialistická měna nebyla konvertibilní. Byl tedy zásadní rozdíl v platbách tuzemských a v těch, které směřovaly do takzvaného socialistického bloku, tedy východních států a Sovětského svazu. Konečně třetí, zcela zvláštní kategorií byly platby do západních států, tehdy zvaných kapitalistické.

V tuzemsku jsme pochopitelně vystačili s naší korunou, v socialistickém světě to kolísalo, ale dnes si vzpomínám na měnovou jednotku zvanou „konvertibilní rubl“. Ten skutečný také nebyl konvertibilní, o měnách ostatních států východního bloku nemluvě. Platby na Západ byly složité. Sám jsme se setkal s „konvertibilní korunou“, „frankokorunou“ a konečně s vcelku předpokládaným dolarem. Maně se mi vybavují dnešní virtuální měny. Tyhle „konvertibilní“ totiž také neexistovaly jako skutečná platidla, byly jen na fakturách. Ještě ke všemu, ty pro platby na Západ nebyly navzájem konvertibilní, takže se stalo, že jsme dostali od organizace UNESCO malou částku v dolarech, ta skončila v bance, leč zboží se dalo objednat jen ve frankokorunách. Převod první z měn v druhou nebyl možný. Zažil jsem to pak při objednání chemikálií a výsledkem bylo dlouhé jednání na ministerstvu školství a financí. Jednání pohříchu v kafkovském duchu – nikdo přesně nevěděl, jak ty měny převést.

Ovšem platidla na jakýkoli nákup jsme samozřejmě museli nějak dostat. Tuzemské koruny, to byl rozpočet na daný rok, který jsme znali. Ne tak zmíněné podivné měny. Nebyly přidělovány na základě nějakého rozpočtu. Dotyčné zboží jsme museli objednat a kdesi v horních patrech kdosi rozhodoval, zda to vůbec dostaneme, tedy zda to bude zaplaceno. Tady nebylo naprosto jisté, jak to dopadne. Objednávky v tuzemsku, na malé částky, se vyřizovaly snadno. Je to ale relativní, ne jako dnes, během dvou, tří dnů; občas to trvalo pár měsíců, neboť „zboží nebylo na skladě“. To, co mělo pocházet z ciziny, se objednávalo minimálně rok předem, v předepsaném termínu a jak řečeno, netušili jsme, zda to dostaneme. Bylo to napínavé. Pokud dnes občas někteří žehrají na byrokracii Evropské unie, měli zažít tohle. Nepřehledná spleť měn a úplně neprůhledné rozhodování.

Vše směřuje k obrazu tehdejšího uvažování. Ve vědě se obtížně plánuje, protože někdy se během výzkumu objeví nová linie, nadějnější, a jeho směr se mění. Nebo by stálo za to změnit ho. Předvídat se to nedá. Při objednávání jsme tedy pouze odhadovali, co by asi bylo vhodné opatřit, a v jakém množství. Nešlo jen o chemikálie, ale také o náhradní díly, zvlášť pro těch pár přístrojů západní provenience, a samozřejmě o nové přístroje. Plánovalo se tedy systémem „raději více“. Ano, všichni věděli, že je to plýtvání, když se občas všechno nespotřebovalo, zestárlo, prošlo. Také jsme příležitostně provozovali výměnný obchod s kolegy z jiných ústavů.

Dnes, kdy je objednávka vyřízena během dní, opravář přijede někdy téhož dne, zní tohle asi podivně, ale podivný byl systém, v němž jsme žili a pracovali. Je div, že se nám podařily vědecké práce, které vycházely ve slušných vědeckých časopisech. Moje vzpomínka naznačuje, že nebyla nouze o překvapení. Když se můj šéf vrátil z dovolené, podal jsem hlášení o převzetí odstředivky, což jsem činil s tázavým výrazem, zda o tom něco ví. Sáhl do desek „Objednávky“ a v posledku našel žádané – tu odstředivku objednal před deseti lety. Teď už dávno nebyla potřebná, výzkum šel jinou cestou.

Pokračování zítra.



Nejlepší příběhy píše sám život. Tyto deníčky u vás v loňském roce zabodovaly
Nejlepší příběhy píše sám život. Tyto deníčky u vás v loňském roce zabodovaly

Deníčky jsou již neodmyslitelnou součástí eMimina. Z každého měsíce roku 2019 jsme vybrali jeden z mnoha příběhů, který vás chytl za srdce.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.