Václav Budinský se zamýšlí nad některými problémy, které jsou spojeny s úvahami o „sňatcích“ homosexuálních párů (Stejná práva ano. Tedy až na tu adopci dětí, Lidovky.cz 22. 7.). O stejných právech pro všechny asi nikdo zvlášť nepochybuje, ale s tou adopcí je to složitější. Pod tímto zjednodušeným a často vznášeným požadavkem zájemců o homosexuální manželství se totiž skrývají tři odlišné právní i lidské vztahy.

Ombudsman Stanislav Křeček po svém jmenování 19. 2. 2019.

Především jde o právo podílet se na výchově dítěte svého partnera. V tom právně není u homo- i heterosexuálních párů žádný problém. Manžel, registrovaný či sezdaný partner nemá žádné právo na dítě svého partnera, ale podílet se přiměřeným způsobem na jeho výchově je jistě jeho lidskou povinností.

S adopcemi je to trochu složitější. Pokud by bylo adoptováno dítě z předchozího heterosexuálního vztahu partnera (které ovšem musí být právně volné), tedy dítě ve věku, kdy si skutečný vztah rodičů uvědomuje, mohou vzniknout dospívajícímu dítěti problémy, o kterých se zmiňuje Václav Budinský (otázka „zda je normální rodina se dvěma matkami či otci, nebo rodina s otcem a matkou, jakou mají ostatní děti ve třídě“).

Pokud by bylo adoptováno zcela malé dítě (např. z ústavu), mohlo by mít zájem o informaci, který z vychovávajících „rodičů“ byl oním, kdo se na jeho existenci jen „podílel“, avšak na rozdíl od heterosexuálních rodičů mohl být „otcem“ nebo „matkou“ kterýkoliv z nich, a dokonce nemusel existovat vůbec.

Právo na dítě?

Největší problém totiž vzniká, pokud někteří členové LGBT komunity deklarují „právo na dítě“ i tam, kde se na jeho existenci nikdo z komunity nebo i partnerů nemohl, z povahy věci, podílet. Pak ovšem vznikají konflikty i s mezinárodními ustanoveními zajištujícímu zcela přednostně práva dítěte. Nemyslím, že by problém byl vyhrocen tak, že buď „manželství pro všechny“, nebo respektování Deklarace práv dítěte. Ale právní problémy by zde bezpochyby nastat mohly. Deklarace práv dítěte ve článku 6 stanoví, že „dítě má vyrůstat v péči svých rodičů“.

Úmluva o právech dítěte (zák. č. 104/91 Sb.) ve článku 7 stanoví, že dítě má „právo znát své rodiče“. A tím ani nositelka plodu nebo anonymní oplodňovatel být nemůže. O jejich existenci se dítě nikdy ve svém životě nemá žádnou možnost nic dozvědět. Toto právo je v obou dokumentech sice podmíněno slovy „pokud je to možné“, ale pochybuji, že zákonodárce měl na mysli stav, kdy by se rodily anonymní děti, jejichž jeden z „rodičů“ vůbec právně neexistoval. Samozřejmě se tak může dít i u heterosexuálních párů, ale jde o výjimku, nikoliv již předem zákonem předpokládaný systém.

Nejde samozřejmě o to, jak a s kým mají lidé žít. Ať si žije každý po svém, ale jde o to, čemu náš zákon poskytne ochranu. A ta je v případě práv dětí prioritní. Ustanovení o páru v našem právním řádu má význam, jen pokud jde o pár muže a ženy. Ustanovení o páru u homosexuálního soužití nemá žádný právní ani faktický význam a lze očekávat, že v další sérii stále vznášených požadavků bude vyslovena snaha o jeho zrušení. Pak postavení dětí v takovém soužití, nebo dokonce v případném zákonném uznaném manželství by bylo právně ještě složitější.

Vyšlo v sekci Názory Lidových novin