Před několika lety jsem se v průběhu diskuze s členy jedné známé náboženské sekty otázal, co by podle jejich mínění mohlo okamžitě a celosvětově zlepšit mezinárodní i mezilidské vztahy. A protože téměř všichni věřící rychleji mluví než myslí, s rozzářenýma očima okamžitě vyhrkli: „Láska!“ Začal jsem se smát a říkal jsem jim: „To si vážně myslíte, že se lidé na celém světě mohou okamžitě začít milovat?“ Nato znejistěli a když už nevěděli, kudy kam, poté jsem jim řekl: „Poctivé smluvní vztahy! Aby lidé pod hrozbou přísné právní i mravní diskvalifikace uzavírali poctivé smlouvy, aby si vzájemně nelhali a nepodváděli se!“ Načež tito iracionální šiřitelé všeobjímající lásky začali myslet (nebývá to u nich zvykem!) a tuto argumentaci uznali jako racionální. Takže pozorně čtěte!

Nedostatek poctivosti ve smluvních vztazích je pouze jedním z projevů celkově narušené poctivosti ve společnosti a v mezilidských vztazích vůbec. Tento nedostatek však byl problémem vždycky. Od tolik propagované a obdivované podnikavosti a obchodní zdatnosti (úspěšnosti) je totiž již jen krok k účelové vypočítavosti a od ní pak již jen malý krůček k podvodnosti. To už se však mnohdy jedná o nepoctivé, nekalé, lstivé, záludné a zákeřné jednání, motivované zištným, bezohledným, kořistnickým a tedy i zlým úmyslem (mala fide). Podstatou takového zlého úmyslu je snaha získat pro sebe nebo pro jiného neoprávněný prospěch tím, že druhá smluvní strana bude záměrně oklamána (podvedena) anebo jejího omylu bude využito.

V některých eticky i právně méně vyspělých zemích je tamní právo k některým obchodním „podvůdkům“ poměrně tolerantní a považuje je nejen za jakousi národní zvyklost, ale dokonce stojí na straně místního domorodého obyvatelstva, které tímto způsobem již po celé generace šidí a odírá zahraniční turisty a tím si zajišťuje dosti podstatný zdroj obživy. Je však nutno přiznat, že tamní obchodníci takové jednání ani nepovažují za nekalé či nepoctivé; spíše je považují za jakousi „hru“, ve které prezentují své nezřídka mimořádné herecké schopnosti. V právně civilizovaných zemích je však jakékoliv zastírání pravé skutečnosti a úmyslné klamání druhého smluvního partnera všeobecně nazýváno podvodem, který podléhá trestnímu postihu v závislosti na výši neoprávněně získaného prospěchu.

Dosavadní historické zkušenosti nasvědčují závěru, že pouze poctivé smluvní vztahy jsou jedinou oblastí lidské činnosti, ve které se lidé na celém světě dokáží bezvýhradně shodnout. Neshodnou se sice v postojích, názorech, ve víře ani v politice, ale pokud uzavírají smluvní vztahy, pak pokud nejsou od samého počátku motivováni lstivým a zlým úmyslem, bez ohledu na rasu, víru, politické přesvědčení i národnost se shodnou na tom, že smluvní vztah mezi nimi musí být bezvýhradně poctivý, má-li mít vůbec nějaký smysl a má-li je opravdu zavazovat. Nelze ovšem zamlčet, že některé zvyklosti v mravně i právně problematických zemích deformují názory tamních smluvních partnerů ohledně toho, co je ještě možno považovat za poctivé. Proto při uzavírání jakýchkoliv smluv s takovými potencionálně nepoctivými smluvními partnery je na místě vysoká ostražitost a předem je nutno počítat s tím, že protistrana má záludné záměry a smlouvy nedodrží. Přesto lze celé lidstvo názorově sjednotit pouze ohledně poctivých smluvních vztahů. Týká se to jak vztahů mezinárodních, tak i celospolečenských a mezilidských. Právě v tomto generálně stabilizačním pojetí poctivosti spočívá pravý význam známého, leč dosud stále opovrhovaného úsloví „S poctivostí nejdál dojdeš!“ (Honestas maximum praemium est!)

Smluvní poctivostí však není pouze poctivost uzavřené smlouvy, ale i poctivost takového jednostranného úkonu, jakým je slib daný druhé straně – ať již jde o slib ústní anebo písemný. Pokud druhá strana tento slib přijme a považuje jej za svobodně učiněný, srozumitelný a vážně i určitě míněný, jedná se o jakousi quasioffertu (nabídku smlouvy). Z takového prokazatelného a poctivě učiněného slibu (promissum) tedy vzniká i budoucí závazek (obligatio) a v případě jeho (důvěřivého) přijetí (acceptatio) tudíž i smlouva (contractus, pactio), která ovšem může mít i pouhou konkludentní povahu – záleží na tom, v jaké formě byl slib učiněn a v jaké formě byl i přijat (akceptován). Slibem se rozumí také veřejný příslib, který je blíže neurčeným a neomezeným počtem vyzvaných osob akceptován jako všeobecně závazný a jehož splnění je také právně vymahatelné.

Z etického hlediska je tedy vysoce žádoucí, aby i slibům byla věnována náležitá pozornost a aby nebyly považovány za pouhé „plácnutí do větru“ anebo za onen pověstný „cár papíru“, vhodný k čemukoliv jinému než k dokladování existujícího závazku. Bohužel dosavadní zkušenosti lidstva potvrzují známá úsloví „sliby chyby“, „řeč se mluví, ale voda teče“ anebo „slibem nezarmoutíš!“

Pouze poctivý smluvní partner si váží svého podpisu i svého slibu a považuje je pro sebe za bezvýhradně závazné. Nepoctivého smluvního partnera naproti tomu prozrazují nejen neplnění přijatého anebo slíbeného závazku, ale i kličkování, „úhybné manévry“, lži, zapírání se, měnění pobytu i názvu společnosti (firmy) atd.

„Základem spravedlnosti je pak věrnost, to je stálost a opravdovost v slibech a úmluvách.“

„Není třeba dodržovat takové sliby, které člověk učiní pod nátlakem, ze strachu nebo když byl obelstěn.“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)

Nepoctivost ve smlouvách a slibech destabilizuje nejen konkrétní obchodní a mezilidské vztahy, ale ve svých důsledcích má nepříznivý dopad i na celkovou společenskou atmosféru a na právní vědomí všech občanů. Nepoctivost smluvních stran či jen jedné z nich totiž vyvolává vzájemnou nedůvěru, podezřívavost a záludnost a při eventuálním vzniku škody pak zlobu až nenávist, což jsou negativní jevy a vlastnosti, které se projevují i generálně a výrazně narušují žádoucí pozitivní a harmonické (spravedlivé) společenské prostředí.

Při uzavírání jakýchkoliv poctivě míněných smluv platí tato prastará obecně uznávaná etická pravidla, která jsou v různé podobě obsažena i v platném právu:

1.Smlouvy lze uzavírat pouze poctivě a v oboustranné dobré víře (bona fide).

(Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě - § 6 odst.1 občanského zákoníka)

2.Poctivost smlouvy spočívá v tom, že obě smluvní strany se bez jakéhokoliv zastírání a klamu pravdivě informují o všech skutečnostech, které jsou jim o předmětu smlouvy známy, nic před sebou nezamlčují a formulací smlouvy se nesnaží na úkor druhé smluvní strany zvýhodnit.

3.Smlouvy musí být spravedlivé (vyvážené) a musí zajišťovat rovná práv a pro všechny smluvní strany.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“
(M.T.Cicero – O povinnostech)

4.“Smlouvy je nutno zachovávat.“
(Pacta servanda sunt; Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

5.“Ujednání dávají smlouvám zákonnou závaznost.“
(Pacta dant legem contractui; Domitius Ulpíanus)

6.Dodržet není nutno toliko smlouvu, která byla uzavřena v tísni, pod nátlakem, v omylu vlastním či vyvolaném druhou smluvní stranou, za zřetelně nevýhodných podmínek anebo jejíž plnění by bylo vůči některé ze smluvních stran nespravedlivé (nepoctivé).

„Úmluvy, které sledují nečestný cíl, se nemají dodržovat.

(Pacta, quae turpem causam continent, non sunt observanda)
(Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

7.Je nutno poctivě dodržovat i smlouvu s nepřítelem a slib daný nepříteli, pokud je to čestné a pokud by se tím nepříteli neposkytla neoprávněná výhoda. Jedná se např. o dohodu válčících stran o příměří a slib nedotknutelnosti osob, které se nepříteli vzdají.

Je evidentní, že v zájmu obou stran je přísné dodržování takových závazků, byť byly učiněny ve válečném a tudíž nepřátelském stavu.

8.Není nutno dodržet smlouvu a slib, pokud by šlo o plnění nemožné anebo by tím došlo k ohrožení společnosti nebo něčího života a zdraví. Splnění takové smlouvy by totiž bylo nemoudré, neuvážlivé, nespravedlivé, neuměřené a tudíž ve své podstatě nečestné.

9.Smlouvy se nesmějí příčit dobrým mravům (contra bonos mores), kterými se rozumějí

zejména rovnost smluvních stran, poctivost (honestas) a dobrá víra (bona fides).

Dobré mravy jsou pak souborem pozitivních povahových vlastností, z nichž jsou ve smluvních vztazích (kromě již uvedené poctivosti) důležité zejména tyto: spravedlivost, slušnost, řádnost a věrnost v závazku (ve slovu).

Nerovné smlouvy jsou zásadně nespravedlivé, neslušné a nepoctivé. Marcus Tullius Cicero se ve své knize „O povinnostech“ (De officiis) takto zabývá otázkami nepoctivosti, lži a klamu.

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

„Všichni lidé, kteří něco jiného dělají a něco jiného předstírají, jsou věrolomní, nepoctiví a zlomyslní.“

„Předstírání i zastírání je třeba z lidského života vůbec vyloučit. Proto poctivý muž nebude nic zastírat ani předstírat, ani aby lépe prodal.“

„Jestliže chceš, aby to, co ty víš, nevěděli kvůli tvému prospěchu ti, kteří mají zájem na tom, aby to věděli, je to zatajování. A kdo by nevěděl, jaké povahy je takové zatajování a o jakém člověku to svědčí? Jistě ne o člověku otevřeném, prostém, spravedlivém ani poctivém, ale spíše o člověku prohnaném, pokryteckém, lstivém, podvodném, zlomyslném, zchytralém, škodolibém a šibalském.“

„Zásada „dobré víry“ vyžaduje, aby kupující věděl o nedostatku, o němž ví prodávající.“

Jakýkoliv krátkodobý nepoctivý zisk z nepoctivé smlouvy či nedodržení daného slova (slibu) jsou vždy draze zaplaceny ztrátou cti, důvěryhodnosti a dobrého jména. Většině lidí to však zřetelně nevadí – ostatně platí zkušenostní poznatek, že:

„Do té míry není pro nikoho nic levnější, než on sám.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.; 42.list Luciliovi)

„Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“ (M.T.Cicero – O povinnostech)

Mnozí lidé jsou toho názoru, že v kapitalistické společnosti, založené na úspěchu a zisku, je poctivost přežitek minulosti, který si v zájmu své úspěšnosti se nemohou dovolit. Už jsme to zažili v průběhu transformace ekonomiky počátkem devadesátých let, kdy jsme byli ekonomickými „osvícenci“ přesvědčováni, že „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet), čisté peníze neexistují a všechny ekonomické problémy vyřeší „neviditelná ruka trhu“. Důsledky těchto dobrodružných (avanturistických) představ vidíme dodnes. Kořenem všech problémů ve společnosti i ve smluvních vztazích jsou totiž chamtivost a zištnost, které mnohé lidi zbavují soudnosti, uvážlivosti a zdravého rozumu.

„Střez se touhy po zisku.
Je to těžká a nevyléčitelná nemoc,
která znemožňuje jakoukoliv důvěru,
odcizuje otce, matky i bratry
a odděluje ženu od manžela.
Je to snůška všeho zla,
nádoba vší odpornosti.“
(Ptahhotep, egyptský vezír, nejvyšší soudce a správce královských staveb – 24.stol.př.n.l.)

„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými.“
(I.epištola sv.Pavla k Timoteovi, kap.VI/10)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť i ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“
(Iosephus Flavius – asi 37-100 n.l.; Válka židovská)

„Je těžké bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Není většího zla než nespokojenost s tím, co máme.
Není většího neštěstí než touha po zisku.
Věru: Kdo je spokojen s tím, co má, je vždy spokojen.“
(Lao-c´ - 6.stol.př.n.l.; Tao-te-ťing)

Není pravdou, že nelze podnikat a obchodovat čestně; že zákony a smlouvy jsou od toho, aby se porušovaly; že sliby jen odnese vítr a proto nemají žádnou platnost; že nerovnost ve smluvních vztazích je přirozeným jevem a že se neobejdeme bez zboží a služeb, které nám jsou každodenně a nezřídka i nepoctivě nabízeny. Je příliš mnoho lží, kterými jsme stále obklopeni a jejichž cílem je pouze to, aby jiní na naší nevědomosti a důvěřivosti vydělali.

Již Sókratés (469-399 př.n.l.) říkal, že všechny ctnosti jsou učitelné. Také poctivost je tedy učitelná ctnost, jejíž význam je nutno vštěpovat lidem od raného dětství až do pozdního stáří. Záludnost a nepoctivost totiž „kvetou“ v každém věku a z mladého podvodníčka se proto postupem času snadno stane protřelý podvodník. V tomto úsilí nelze polevit a v zájmu společnosti je také nutno nepoctivost přísně trestat, což plní individuálně i generálně preventivní funkci trestu. Tuto funkci však rozhodně neplní neustálé zvyšování finanční hranice pro trestní odpovědnost za majetkovou trestnou činnost ani účelová subsidiarita trestní represe dle § 12 odst.2 trestního zákona, jejichž jednotným cílem je nepoctivé zkreslení chmurné statistiky stále se zvyšující majetkové trestné činnosti. Poškozeným občanům je totiž mnohdy záměrně odpírána trestněprávní ochrana s mimoprávním argumentem (v žádném zákoně to totiž uvedeno není), že nebyli „náležitě ostražití“ a tudíž si za svoji škodu mohou sami. Stěží lze totiž chtít na lidech inklinujících k bezuzdné zištnosti a majících vzor v nepotrestaných zlodějích a podvodnících, aby se z vlastní vůle chovali poctivě, když mohou počítat s lhostejností anebo i benevolencí policie, státního zastupitelství a soudů. Takových případů jsou stovky a mnozí poškození proto už raději své škody ani nehlásí.

Podvodníků proto stále přibývá, neboť ztrácejí ostych i strach a je jim úplně jedno, co si o nich lidé myslí. Jsou jich mezi námi tisíce, mnozí z nepoctivosti a podvodů vybudovali své majetky i kariéru, zajistili si právní a nezřídka i politickou ochranu a dnes už nemají strach z nikoho a ničeho. Peníze jsou však pro ně prokletí - neustále na ně myslí, i v noci je počítají a budí se strachem, že je někdo okrádá (Harpagoni), stále nemají dost a nemají ani jistotu, že se jednou „ucho džbánu“ neutrhne a oni neskončí ve vězení. Koho totiž jednou ovládne chamtivost, lakoty a špatnosti se nikdy nezbaví.

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto nebo na onom světě, má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

V Plzni dne 18.11.2022

JUDr.Oldřich H e i n