19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Chudobný svět českých znalostí…

5.8.2020

Samozřejmě, že ještě dnes existují znalosti a informace, které jsou nám téměř neznámé. Nemůžeme se však již vymlouvat na zločinný totalitní systém, neboť v posledních třiceti letech se vynořily všechny dříve zakázané texty, ve školách všech stupňů nemají pedagogové nic zakázáno. A jestliže něco nevíme, je to spíš otázka našich zájmů, schopností a ještě něčeho, čím se nechci nikoho vztahovačného dotknout. Ale vzdělání je přístupné všem, o vzdělávání ani nemluvě. My „Češi“ toho ovšem moc nevyužíváme.

Leč uvažte sami. Cestovní kanceláře zveřejňují čas od času kuriózní reklamace klientů. Jsou nejen k smíchu, v mnohém je člověku stydno. A to jsou ony reklamace pouze z oblasti turistiky.

Jídlo v hotelu bylo moc řecké, což nám nechutnalo. Od poloviny zájezdu jsme tedy přestali využívat polopenzi a chodili do místního fast foodu. V příloze posíláme účtenky a žádáme jejich proplacení.

Dovolená byla moc pěkná, ale do hotelu, kde jsou Češi takto diskriminováni, už víckrát nepojedu. Při odjezdu totiž museli všichni Češi vyklidit pokoj již ve 12 hodin a ještě na to byli upozorněni velkou cedulí na recepci „CHECK OUT 12,00“.

Na pláži jsme si dali gyros a to vůbec nebyl gyros, jak má být. To když si ho dám u nás na nádraží, to je gyros, ale tohle…

Měli jsme zaplaceno letištní taxy, ale z letiště na hotel jsme jeli autobusem stejně jako ostatní klienti…

V katalogu neuvádíte, na které světové straně bude v Řecku východ slunce.

Čeští klienti reklamovali dovolenou v Bulharsku: Byli jsme naprosto šokováni, kolik je v hotelu kromě Čechů i dalších cizinců, a na pláži bylo dokonce i mnoho Bulharů.

Výše uvedené kuriozitky nejsou žádnou tragédií. Podobných turistů nejdeme dost i v jiných státech. Horší je to s naší znalostí historie. A přitom naši fatální neznalost již dávno nelze svádět na totalitní režim. Plno kuriózních a nepravdivých tvrzení týkajících se naší historie produkuje i režim současný, pokud zrovna neopakuje výmysly režimů minulých (povídačky o Psohlavcích).

V roce 2002 vyšla v nakladatelství Fayard v Paříži kniha Thomas Masaryk. Jejím autorem je současný francouzský historik Alain Soubigou (*1965), profesor pařížské Sorbony. O dva roky později vyšla i v českém překladu (Helena Beguivinová) díky nakladatelství Paseka. Kniha je velice objektivní, pouze bychom snad mohli autorovi vytknout, že je mírně nekritický k některým aspektům francouzské evropské politiky realizované bezprostředně po první světové válce, což ovšem v podstatě nijak nesouvisí s objektivitou barvitého popisu života a práce prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigue Masaryka.

V kapitole II – Vzdělání autor mimo jiné píše o tom, jak Masaryk navštěvoval v letech 1861-1863 reálku v Hustopečích, kterou vedli piaristé. Citujeme: „Výuka zajišťovaná piaristy sama o sobě nebyla nijak nezáživná, protože v souladu s posláním tohoto řádu byla velice konkrétní. Masarykovi se to líbilo, s okouzlením vzpomínal na hodinu fyziky, při níž se vysvětlovala teoretická podstata fungování trakaře… To vše zřejmě Masarykovi prospělo, protože jeho školní výsledky se zlepšily natolik, že dokonce uvažoval o tom, že se stane učitelem…“

Piaristický řád k nám přišel v roce 1630. Těm, kdož neustále straší báchorkami z tornistry Zdeňka Nejedlého a jemu podobných (i v této době se hojně vyskytujících), obsahující tvrzení, že po bitvě na Bílé Hoře nastal úpadek českého národa, jeho myšlení i českého jazyka, snad jen další dvě citace. Počátkem tohoto roku vyšla velice zajímavá (a rozebraná) kniha Sousedé (Nachbarn). Jde o knihu společných česko-rakouských dějin, která je dílem pětileté práce dvaceti sedmi historiků z obou zemí. Její obsah podrobil velice kritické analýze mimo jiné i významný česko-rakouský publicista Přemysl Janýr (*1926), který ji ovšem v celku přivítal jako velice přínosnou zejména k vzájemnému rakousko-českému poznání a porozumění, na čemž nic nemění jeho faktické a správné kritické výhrady. K době pobělohorské například píše:

„Hned úvodní kapitola Na cestě ke státnosti odkrývá zejména českému čtenáři, odchovanému Bílou horou, třemi sty let Temna a žalářem národů, konečně souvislý pohled na vzájemnou provázanost středoevropských dějin. Pro leckterého bude objevem, že na Bílé hoře nebojovali Češi s Němci, ale katolický panovník s protestantskými stavy obou jazyků a že následná protireformace s konfiskacemi a vyhnáním postihla rakouské země stejně jako české. Nebo že občanský zákoník Josefa II. z roku 1811 s novelami platí v Rakousku dodnes a v ČSR do roku 1950, kdy ho nahradil komunistický, aby následující z roku 2012 opět navázal na svou josefínskou předlohu… „

A k úloze Beneše (což bychom měli podobně znát) poznamenává Přemysl Janýr mimo jiné toto:

Mnichovská dohoda:

Že Nečase vyslal Beneš 16. září do Francie nejen aby signalizoval ochotu k určitým územním ústupkům, ale se žádostí, aby k nim byl donucen ultimátem, zůstane čtenáři rovněž utajeno. Bez této informace se mu ovšem ultimátum z 19. září, aniž by to bylo v textu vysloveno, musí nezbytně jevit jako svévolná zrada západních spojenců.

Sporné prezidentství:

Podkapitola o londýnské vládě popisuje vznik prozatímního státního zřízení a jeho následné uznání velmocemi za exilovou vládu. Fiktivnost Benešova prezidentství je zaznamenána a je uváděn pouze jménem. Formulace, že převzal zákonodárné pravomoci, je ovšem neuspokojivá nejen proto, že nebylo od koho je převzít, ale i proto, že sám sobě udělil rovnou i pravomoci ústavodárné.

Nad lapidární poznámkou, že sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943 pak začalo Benešovo podvolení se Stalinovi, však zatrne. Je zavádějící hned dvojnásob. Benešovo podbízení se Stalinovi začalo dávno před Mnichovem, NKVD ho vede jako svého agenta a na emigraci mu poskytla značnou finanční pomoc; nejpozději však v září 1939, kdy za uznání svého prezidentství Stalinovi nabízí Podkarpatskou Rus. Smlouvou také nezačíná podvolení se Beneše, ale Benešovo podrobení Československa Stalinovi. Bez informace o této klíčové události formující budoucnost země, ba Evropy až po současnost, o Benešových nevyžádaných příslibech Stalinovi a moskevské KSČ, zhmotnělých v Košickém vládním programu, může čtenář snadno nabýt dojmu, že osudnou dějinnou výhybku přehodili až v únoru 1948 komunisté.

Takže jak je vidět, mnohé z historie nedávné není zcela přesně prezentováno. Jak se pak má občan orientovat v historii pobělohorské v souvislosti s uvedenými již piaristy. Pravdou je, že po následné pobělohorské rekatolizaci měl český jazyk namále. Ze země odcházeli vzdělaní měšťané a šlechta, mnozí nositelé řeči české. Rakouské císařství ovšem nebylo žádným žalářem národů, jak se tvrdí – neznalo pojem národnostních menšin, pouze národů. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce říše budou mezi sebou národy komunikovat, podání úřadům a soudům byla zásadně vyřizována v jazyce, ve kterém byla podána. Bylo tedy na našich předcích, kteří se cítili být Čechy, jak se s tímto problémem vypořádají. Vyprávěl mi svého času český korunní princ Otto von Habsburg (1912-2011), že z rozhodnutí rodiny musel maturovat v jazyce maďarském, což znamená, že ho musel znamenitě ovládat.

A našim předkům v úsilí o zachování a později o rozšíření a modernizaci češtiny v národním obrození pomohli především jezuité a piaristé. Jezuité se orientovali na mládež městskou a šlechtické děti ve městech, piaristé na venkovskou mládež.

Málo se dnes ví, že mezi ty, kdož vděčí za první krůčky ve svém vzdělávání právě piaristům, patří například Karel Hynek Mácha, zmíněný již T. G. Masaryk, G. Mendel, Josef Václav Sládek, Bedřich Smetana, Julius Zeyer, Jan Karafiát, R. Mária Rilke, Václav Beneš Třebízský, Josef Jungmann, František Sušil, Jan Evangelista Purkyně, Alois Jirásek, Josef Pekař, František Halaška a mnozí další. Ti všichni získali své středoškolské vzdělání u piaristů.

V piaristických školách byla němčina rovnocenná s češtinou. Přednost v přijetí ke studiu měli dokonce ti mladí lidé, kteří ovládali oba zemské jazyky. Svět piaristických škol byl úžasný. Piaristé vyučovali všechny přírodní a společenské vědy, kreslení a moderní jazyky, mimo jiné francouzštinu a italštinu. Pochopitelně vedle češtiny, němčiny a latiny. Vynikali náboženskou snášenlivostí. V jejich školách byli žáci a studenti i evangelického a židovského vyznání. Za dobu více než tři sta roků vychovali mnoho set tisíc žáků a napsali nepřehlednou řadu vědeckých spisů, knih, studií a článků i školních učebnic a příruček. A to všechno v době, kterou bohužel stále ještě nazýváme dobou temna. Profesoři a učitelé piaristického řádu se po staletí významným způsobem podíleli na budování naší národní vzdělanosti a mnozí z nich byli velice aktivními činiteli v době národního obrození.

Chudobný svět 1

Kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě. V jeho bezprostřední blízkosti vyrostlo piaristické učiliště, které jsme po roce 1945 nechali rozpadnout v ruiny…(viz snímek na konci textu).

Vyučovací metody piaristů byly rozličné, ale vyučovali například gramatiku a syntaxi podle díla JUNUA LINGUARUM, jehož autorem je Jan Ámos Komenský. Oni to byli, kdož právě po roce 1620 seznamovali mladé, nadané, leč chudé hochy z venkovských obcí s Vergiliem, Ciceronem, Ovidiem, Horatiem a Senecou. Oni učili logice, etice, algebře, geometrii i architektuře. Učili latině, řečtině, poetice, rétorice, dějinám, bibli a matematice. Vychovali řadu vynikajících pedagogů, kteří působili velice úspěšně na světských školách. Ani ve snu je nenapadlo zakazovat nějaké výsledné zkoušení z matematiky.

Piaristický řád měl na území Čech, Moravy a Slezska celkem 30 kolejí a rezidencí. Při nich vznikaly filozofické ústavy, gymnázia, reálky, hlavní a později i obecné školy. První piaristická kolej vznikla díky pochopení a pomoci kardinála a knížete Dietrichsteina dne 2. června 1631 v Mikulově, kde bylo v té době skutečné centrum Moravy. Nejmladší kolej vznikla v roce 1867 v Nepomuku u Plzně.

Snad jen pár příkladů, o nichž většina dnešních „vzdělanců“ toho moc neví. Známo je například jméno piaristy Gelasia Dobnera (1719 – 1790), který napsal dílo „Venceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorun“ (m. j.) v němž se nebál se kriticky hodnotit Hájkovou kroniku, neb její autor si historii sem tam přikrášlil, aby naše dějiny „lépe vypadaly“. A nebyl Gelasius Dobner o nic menším vlastencem jen proto, že odmítl zkreslující fakta. Nebo František Mikuláš Voigt – bojovník proti náboženské nesnášenlivosti. Jeho dílo „Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen“ je nádhernou oslavou krásy českých mincí. Oslavou těch, kdož je uměli vyrobit, i oslavou těch, kdož jim dokázali dát váhu všeobecně přijímaného evropského platidla, ať již šlo o stříbrné pražské groše, zlaté florény Jana Lucemburského či šlikovské stříbrné tolary.

Nebo bychom mohli jmenovat olomouckého arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana, dobrodince moravského lidu. Všichni tito výše jmenovaní piaristé pracovali a učili ve Staré Vodě (Altwasser) u dnešního Města Libavá. Patří k nim také přítel Jana Evangelisty Purkyně, pozdější rektor Univerzity Karlovy a rektor Vídeňské univerzity František Cassián Halaška rodák z nedalekého Budišova nad Budišovkou. Piaristická kolej ve Staré Vodě byla zřízena v roce 1690 biskupem Karlem z Lichtenštejna, zanikla v roce 1921. Za více než 200 let své činnosti má obdivuhodné místo v rozvoji vzdělanosti. Obec byla založena někdy v polovině 13. století a místní kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny byl postaven v letech 1683-1688 významným italsko-švýcarským architektem G. P. Tencallou (1639-1702). V roce 1701 se v nedalekém Budišově narodil profesor P. Zachariáš Kristián Schubert. Byl studentem ve Staré Vodě, později rektorem v Praze, v Kroměříži a nakonec ve Staré Vodě. Byl velmi vážen v celém piaristickém řádu pro svoji hlubokou učenost a poctivost. V roce 1784 byl poslán do Říma na generální kapitulu piaristických provincií z celé Evropy, která jmenovala prof. Schuberta prvním nezávislým rýnsko-švábským viceprovinciálem se sídlem v Rastadtu v Bádensku. Zde budoval i nové koleje a přispěl tak výrazně k rozvoji vzdělanosti v Bádensku.

S piaristickým učilištěm ve Staré Vodě jsou spjaty svou činností desítky známých vědců, buditelů, hudebníků, organizátorů kulturního života. Mnozí z nich přijeli do Staré Vody zemřít. Byli jak známo pochováni v kryptě starovodského kostela, ale jejich klid byl bohužel po roce 1948 mnohokrát narušen. Když se vytvořil v roce 1949 vojenský újezd Libavá, byl malý hřbitůvek nedaleko kostela předmětem rabování hrobů učenců, jimž „novodobí kořistníci“ nesahali vzděláním a chováním ani po paty. Vykradli i kryptu kostela. Hned po roce 1989 si, bohužel pouze na chvíli naše armáda uvědomila, kolik škod napáchala konkrétně na Libavsku, a přispěla k částečné obnově starovodského kostela.

Vynikající představitel hudebních barokních směrů prof. Remigius Antonín Mašát učil zde 1711 – 1712. Dlouholetým rektorem starovodským byl i autor učebnice z roku 1720 (Vyučování latinskému jazyku neboli mluvnice k užitku mládeže) profesor Baltasar Weidzinger. V roce 1740 zemřel ve Staré Vodě prof. František Trčík, učitel v rodině hraběte Colloredo v Miláně. Napsal „Knížku hádanek – jinotajů“, vydaná byla též v Opavě 1731. V roce 1732 vyšla kniha „Matematikova zvídavá věda matematiky“ autora prof. Daniela Podhorského. Zemřel ve Staré Vodě 1766. Blažej Josef Karas byl jedním z nejlepších piaristických profesorů. Odchovanec koleje starovodské vyučoval na piaristickém gymnáziu v Praze latině, matematice i řečtině. V letech 1832 – 1833 zde vyučoval prof. PhDr. Oktavius František Šofka, význačný astronom, meteorolog, konstruktér hvězdářských přístrojů. Napsal odvážnou knihu „Kosmické ochlazení, meteorologický základ“. Tento člen Společnosti Národního muzea v Praze přijel na sklonku života do Staré Vody. Pobyl zde rok na tolik potřebném čerstvém vzduchu. Trpěl souchotinami, zemřel opuštěný a nuzný a zapomenutý 29. listopadu 1879 v Příčovech u Sedlčan.

Obětavým učitelem hlavní školy ve Staré Vodě byl v letech 1862 – 1863 známý pedagog Adolf Josef Toberný, profesor náboženství a exhortátor. Dvacet šest let učil ve Staré Vodě prof. Prosper Josef Vrána ze Strakonic. I on odpočívá ve Staré Vodě. Osm let (1867 – 1875) učil strýc Leoše Janáčka prof. Celestin Josef Janáček piaristy ve Staré Vodě. Jeho bratrem byl Jiří Janáček mladší, otec Leoše Janáčka. Za zvláštní studii by stál život pátera Kristiána Voborníka, předního českého znalce orientálních jazyků, který v letech 1842 – 1872 byl rektorem koleje ve Staré Vodě. I on zde nalezl místo svého odpočinku. Když psala Tereza Nováková svůj román o knězi buditeli – DRAŠAR, stal se jeho románovou předlohou profesor Josef Václav Justin Michl, který shodou okolností právě učil ve Staré Vodě a dokončoval v té době skvělé dílo o dějinách řecké a římské literatury.

Matematik prof. Komelius Bělecký (1777 – 1853) vynikající znalec západoevropských i slovanských jazyků otevřeně sympatizoval s myšlenkami revolučního roku 1848. Prosazoval na hlavní škole v Berouně vyučování v českém jazyce. Pro své přátelství s Karlem Havlíčkem Borovským byl pronásledován a vyšetřován. Starovodský student František Kinský zde přivedl Jana Evangelistu Purkyně k Schillerovým lyrickým básním. V roce 1796 zemřel v Mikulově profesor Gualbert Moravec – rodák ze Strážnice a autor vynikajícího díla „Moravivae historia politica et eclesiastica“. Autor je v odborných kruzích označován za toto dílo jako „otec moderních dějin Moravy“. Piarista sv. Jan Nepomuk Neumann byl prvním biskupem v USA.

Rektor starovodské koleje František Cassián Hanel (1751-1820), rodák z Moravského Berouna, byl profesorem Jakuba Jana Ryby na prestižním piaristickém gymnáziu v dnešní Panské ulici v Praze. Byl to on, kdo přiměl Rybu k podrobnému studiu hudební vědy, zejména opak ke komponování. A zval ho do svého bytu ke společnému „muzicírování“.

Česká piaristická provincie oficiálně zanikla 12. prosince 1989, kdy zemřel její poslední předválečný provinciál, profesor P. František Ambrož Stříteský (1912-1989) z Litomyšle. Svého času ho tvrdošíjně pronásledoval Zdeněk Nejedlý (nejen on) a kvůli tomu byl v letech 1950-1960 nespravedlivě vězněn. Tento vysoce vzdělaný muž nakonec působil jako zahradník a současně pro vedení podniku překládal odbornou literaturu.

I dnes jsou piaristé v mnoha zemích světa. Asi 1 500 kněží vyučuje v Latinské Americe, v Číně, ale také na Slovensku. Svého času vyšla péčí nakladatelství Akademie věd České republiky krásná kniha, jejímž hlavním obsahem je Purkyňova málo známá stať „Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce“ z roku 1850. Doplněna o úvahy Emanuela Rádla, Jaromíra Loužila, Václava Cílka, Jana Janka, Tomáše Hermanna, Stanislava Komárka, Antona Markoše, Zdeňka Neubauera a Bruna Solaříka. Autoři si místy všímají i toho, že základem vzdělání Jana Evangelisty Purkyně, Halaškova přítele, bylo jeho studium u piaristů. Shodou okolností ve Staré Vodě. Václav Cílek ve své úvaze píše doslova:

Před dvěma staletími piaristé dobře věděli to, o čem dnes tak obsáhle diskutujeme - dobrá škola, a to dokonce střední - by měla mít učitele rozvíjející nějaký výzkumný program…Na příkladu piaristů si člověk uvědomí, kolik pozitivního mohou přinést programy, na jejichž počátku není jenom ekonomická úvaha, ale myšlenka a vůle něco potřebného udělat…

V kontextu dnešní nízké národní vzdělanostní úrovně by se mohlo konstatovat, že námaha piaristů a všech ostatních vzdělanostních buditelů byla zbytečná. Ale kdež, nebyla. Již jenom proto, že o nich víme a že o nich můžeme psát. Že je to málo? Kdepak, pokud si tedy budeme brát z minulosti potřebná poučení. A právě proto piaristé vykládali historii, abychom se z ní mohli poučit. Právě proto sepsali čeští a rakouští historikové knihu o našich společných dějinách. Ovšem nikoli jako dogma, o čemž svědčí i kritické výtky Přemysla Janýra. A dokud nebudeme takto přistupovat k naší minulosti, budeme i nadále žít v „chudobném světě českých znalostí…“

Chudobný svět 2

Ruiny bývalého piaristického učiliště ve Staré Vodě. Nedaleko odtud byl malý hřbitůvek, zdevastovaný po roce 1945 vojenskými „hledači pokladů“…