Akcent na budování dálnic mohou brzdit spory o potřebné pozemky

Optimistické vize předpokládaného růstu naší ekonomiky, který hodlá naše nová politická reprezentace podpořit urychlením výstavby silnic, dálnic, dopravních koridorů a vlastně veškeré výstavby jako takové, nemusí být reálně tak velké, jak se dnes na každém kroku prezentuje. Nejde totiž pouze o to vyčlenit na podporu takových staveb více peněz. Vzhledem k tomu, že komunikace ani domy nevisí ve vzduchu, je klíčovou podmínkou výstavby čehokoli vyřešit vlastnictví pozemků, na kterých budou plánované stavby stát.

O roli vlastníků nebo nějakém systémovém přístupu k řešení často nepřehledných a složitých vlastnických vztahů ovšem nepadá z úst politiků ani slovo. A když, tak se hovoří o pojmu vyvlastnění ve veřejném zájmu, aniž by ovšem kdokoli specifikoval, jaký veřejný zájem má na mysli. Filosoficky stojí veřejný zájem, kterým může být kromě ochrany majetku většího rozsahu, jako jsou například protipovodňové stavby, ale třeba i zajištění dopravní obslužnosti venkova, zcela nepochybně nad zájmem soukromým – privátním. Z tohoto pohledu se tak zdá vyvlastňování ve veřejném zájmu odůvodnitelné a logické. Na straně druhé ale stojí nedotknutelnost vlastnictví jakožto jeden z pilířů Listiny základních práv a svobod. Právo svobodně nakládat se svým majetkem je ovšem něco, co v našich zemích není příliš zažité, a proto se jeho výklad účelově posunuje do zcela extrémních poloh.

Tou první je právě neochota vzdát se svého majetku za každou cenu doprovázená potěšením nad stavem, kdy příslušný jedinec zvyšuje svůj význam v příslušné komunitě. Potřeba značné části společnosti dokazovat si veřejně vlastní význam je velmi častá a je mimo jiné dobře odhalitelná na množství anonymních, často velmi hulvátsky pojatých příspěvků v diskusích pod různými články a blogy na internetu. Je to bohužel odraz stavu společnosti, jehož jedním z projevů je i záměrné blokování využití privátních pozemků k veřejně prospěšným projektům.

Druhým extrémem, který byl a stále ještě je v řadě případů nepochybně spouštěcím mechanismem zatvrzelosti privátních vlastníků vzdát se svých pozemků, je naprosto přezíravý přístup státu a jeho úředníků při jednání s vlastníky o odkupu jejich majetku. Úředníci jednak téměř vždy jednají z pozice síly, navíc v poslední době je na jejich straně možnost potřebné pozemky vyvlastnit, a to ještě před tím, než se začnou plánované stavby stavět. Klíčová je přitom cena, kterou stavitelé za pozemky soukromým vlastníků nabízejí. Samozřejmě, existují i výjimky, kdy nabízená cena v zásadě odpovídá společenskému významu pozemku. Ve většině případů se ale majitelům pozemků nabízejí za pozemky víceméně úřední ceny vycházející z hodnoty stanovené prostřednictvím takzvaných bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ). K tomu je nutné podotknout, že BPEJ je v praxi zemědělské ocenění půdy, které nezhodnocuje a svým způsobem ani nemůže zhodnotit strategický význam pozemků. Například cena deset korun za čtvereční metr (i takové ceny se za výkup pozemků nabízejí) v zásadě odpovídá mírně vyššímu průměru při prodeji hektaru zemědělské půdy v ČR – 100 000 korunám (průměrná cena hektaru zemědělské půdy se pohybuje mezi 70 000 až 150 000 korunami za hektar). Je přitom zřejmé, že například protipovodňový význam pozemků je vyšší, než je jejich význam pro využití k zemědělským účelům.

Jestli se tedy má v budoucnosti urychlit proces výstavby různých zařízení k veřejným účelům (nejde zdaleka jen o protipovodňové stavby), musí se v prvé řadě změnit přístup úředníků a metodika výpočtu cen, které stát nebo organizace vykupující potřebné pozemky k veřejným účelům vlastníkům nabízí. Jen pro ilustraci – pakliže by se například vykupoval hektar pozemku, který si lze představit třeba jako pruh široký deset metrů a dlouhý jeden kilometr, za deset korun za metr čtvereční, jde v případě budování dálnice o náklad vyjádřitelný v setinách procenta z celkových nákladů na kilometr dálnice (zhruba 350 milionů korun). To samé se týká protipovodňových staveb, jejichž náklady se pohybují v desítkách nebo stovkách milionů korun, podle jejich rozsahu.

To vše v praxi znamená, že stát nebo stavební společnosti by měly vykupovat privátní pozemky k veřejným účelům za výrazně vyšší ceny než v současné době a tím minimalizovat riziko blokace pozemků stávajícími soukromými vlastníky. Náklady na odkládání staveb jsou totiž obvykle mnohem vyšší, než kdyby kupující zaplatil za potřebné pozemky více, než je obvykle ochoten. I při prodeji pozemků jde přitom stejně jako v jiných případech "o peníze až v první řadě", takže vstřícnější přístup prodávajících lze při vyšších cenách nabídnutých za odkup půdy celkem logicky očekávat.

Zatím to ale vypadá, že dosavadní přístup k primárním vlastníkům z pozice síly potrvá dál. To ovšem zakládá rizika následných soudních sporů, které mohou, třeba i za řadu let, skončit v extrémních případech třeba i odstraněním stavby, pokud původní vlastníci prokáží, že odkup pozemků neproběhl korektně. Nebylo by proto od věci, kdyby si politici startující naše hospodářství tato rizika uvědomili. Vzpomeňme jen na příklad farmářky Havránkové, který je velmi poučný. Je totiž zřejmé, že by zcela jistě netrval tak dlouho a stát by nemusel zaplatit tak mnoho, kdyby se od samého začátku jednalo s majitelkou pozemků potřebných pro veřejný zájem korektně, jako s partnerem.