Jak omezit mrhání potravinami? Stačí zapojit selský rozum i nechat promluvit odborníky

Přestože značná část veřejnosti deklaruje v různých typech výzkumů veřejného mínění zhoršující se ekonomickou a sociální situaci, jiné statistiky, a zejména trendy jsou s takovým postojem v dost zásadním rozporu. Jedním z nich je trend růstu plýtvání potravinami, který již dokonce zvedl ze židlí úředníky Evropské komise. Jejich ambicí je snížit do roku 2020 plýtvání potravinami oproti současnému stavu na polovinu.

Jednou z možností, jak tohoto cíle dosáhnout, je přitom i v Česku aktuálně diskutovaná role potravinových bank. Chvályhodné iniciativy se v tomto směru chopil ministr zemědělství Marian Jurečka, což má svou logiku, neboť výroba, kontrola, ale i likvidace potravin a zemědělských surovin spadá pod zemědělský resort a kromě toho patří využití potravin v potravinových bankách mezi charitativní činnost, která by měla být blízká lidovcům, jejichž reprezentantem ministr zemědělství je. Základním nástrojem podpory by přitom mělo být snížení daňového základu pro odvod daně z přidané hodnoty (DPH) z takových potravin, které by následně putovaly právě do potravinových bank. Problém je ale mnohem složitější.

Míček na straně potravinových bank

V prvé řadě je vhodné připomenout si, že v naší zemi neexistuje žádná sumarizace plýtvání potravinami, která by mapovala největší rezervy v plýtvání. Ze zahraničních zkušeností ale vyplývá, že nejvíce se plýtvá potravinami v domácnostech a při výrobě potravin a nejméně při prodeji potravin. Možná i proto, že jsou to i v podmínkách ČR především maloobchodní řetězce, které v současné době s potravinovými bankami spolupracují. Lídrem v těchto aktivitách je pak především řetězec Tesco, který dodává potravinovým bankám v Česku ročně zhruba 100 tisíc kusů různých druhů potravin, avšak – a to je klíčové sdělení – jen ze zhruba 40 procent svých prodejen. Jinými slovy, potenciál zásobování potravinových bank, a tedy omezení plýtvání potravinami v maloobchodních sítích, je mnohonásobně vyšší, než jaký je v současné době využíván.

Míček je přitom především na straně potravinových bank, zejména z pohledu logistiky. V regionech, kde banka nemá žádnou pobočku a dojezdová vzdálenost pro zboží je tak velká, že se to ekonomicky nevyplatí, se z maloobchodu pro charitativní účely do banky nic nedostane. To je mimo jiné případ Brněnska nebo Českobudějovicka. Ještě složitější je pak situace v menších obchodních centrech, kde se potraviny vhodné pro další využití v potravinových bankách nashromáždí za delší časový úsek, často za takovou dobu, že překročí možnou dobu použitelnosti k lidské výživě. Jinými slovy: má-li být funkčnost potravinových bank skutečně vyřešena, nestačí jen modifikovat odvod DPH, ale vyřešit také plošně logistiku svozů vhodného zboží. I tak jde ale o vrcholek ledovce, neboť v maloobchodu, jak bylo řečeno, hlavní objem potravinářského odpadu nevzniká.

Vyšší potenciál pro omezení plýtvání naopak existuje při výrobě potravin, a to hned na samotném začátku tohoto procesu, tedy v prvovýrobě. Jedním z mediálně známých příkladů je likvidace zemědělských produktů, které jejich producent nedokáže na trhu prodat za ceny, na nichž by alespoň neprodělal. Celou republiku před časem oblétla reportáž o zemědělci zaorávajícím letošní úrodu paprik, což je z pohledu spotřebitele zcela nepochopitelné. Problém je přitom v nastavení legislativy, především té evropské. Za určitých podmínek mohou totiž zemědělci získat kompenzace za újmu, která jim vznikne, přičemž prokázat tuto újmu je možné například dokumentací o likvidaci příslušných produktů.

Jinými slovy – producentům se spíš vyplatí produkty zničit, než je darovat – darování totiž samozřejmě není likvidace. Kdyby se přitom darování neprodejné produkce potravinovým bankám zahrnulo do možností likvidace, mohli si na zaoraných paprikách (nebo jakékoli jiné neprodejné, ale zdravotně nezávadné komoditě) pochutnat třeba děti ve školce nebo důchodci. Přímá dodávka od producenta k cílovému spotřebiteli by navíc zkrátila distribuční řetězec a nezahrnovala by žádné mezičlánky, které distribuci zdržují a zdražují. Podmínky pro takový postup jsou v zásadě dvě – aby dotyčný věděl, kam má svůj úmysl darovat své produkty nahlásit a zdali je ve spádové oblasti nejbližší potravinové banky, a potřebné změny v legislativě.

Pryč s předběžnou opatrností

Další obrovskou rezervu v plýtvání s potravinami představují stávající údaje na obalech potravin týkající se dat minimální trvanlivosti a dat použitelnosti. Celá řada potravin je navzdory těmto údajům reálně zdravotně nezávadná. To ale spotřebitelé nevědí, takže je na základě principu předběžné opatrnosti vyhodí. Podle analýz EU se ovšem takto zbytečně vyhodí zhruba 20 procent potravin. I proto se na půdě EU uvažuje o přesunu některých trvanlivějších potravin do kategorií, které není nutno označovat datem použitelnosti. Pokud přitom při tomto úmyslu převáží selský rozum a odbornost nad předběžnou opatrností, určitě bychom plýtvali potravinami méně.

LN, 3.10.2014

Autor je agrární analytik