26.6.2022 | Svátek má Adriana


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír diaspory

30.5.2008

Včera jsme měli dlouhý den a po něm následovala krátká noc. Je pátek 28. března 2008 občanského letopočtu a vstáváme v půl sedmé, abychom stihli svůj dnešní program. Ještě včera po půlnoci pro nás platil čas středoevropský, ráno jsme pak vstoupili do času jeruzalémského a posunuli si hodinky o hodinu zpátky. A dnes v noci došlo k dalšímu hodinovému posunu na místní čas letní. Zatímco Evropa si počká až na noc ze soboty na neděli. Jenže jsme v Izraeli a přechod na letní čas dle evropských vyklostí by znamenal, že by Židé přišli o hodinu veselé pošabatové noci. Křesťanům by se o hodinu zkrátila neděle. Noc z pátku na sobotu už vůbec nelze krátit, to by zase byl ošizen čas samotného šabatu a jeho motliteb. A protože muslimové zase světí pátek, je zkrácena noc ze čtvrtka na pátek. Moment, slyšel jsem, že prý Palestinci neuznávají letní čas - že by to bylo z tohoto důvodu?

Večeře, nikoli poslední

Ať je to jak chce, vstáváme v 4:30 středoevropského času. V klidu se nasnídáme, z hotelu sjedeme výtahem na Jafskou třídu a vyčkáme Hasana a jeho autobusu. Oba dorazí pouze se čtvthodinovým zpožděním. Naše turistická výprava směřuje nazpět do Tel Avivu. Nejdřív si však prohlédneme pověstnou jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, jež je obývána nejortodoxnějšími, přímo ultraortodoxními Židy. Hasan odbočuje do uliček, které do Jafské třídy ústí ze severu. Pár metrů - a jsme jinde. Jiný kontinent, jiné století. Ulicí pospíchají okloboukovaní vousatí muži v černých kaftanech. Z těch čouhají nohy v černých "kamaších", obuté do nablýskaných černých bot. Vedou své hubené synky s dlouhými kudrnatými pejzy do synagog na ranní motlitby. Míjíme houf štíhlých dívek v tmavých sukních pod kolena a s bílými ponožkami. Ženy jsou oblečeny podobně, mají navíc vlasy schovny v šátku. Něco mi to připomíná, ale nevím co. Jdou pověsti, jak nemile jsou v těchto končinách vnímáni turisté. Uvědomuji si však, jak by mi bylo nepříjemné, kdyby mě někdo na našem sídlišti očumoval při vyhazování separovaného sběru. Jak bych se vztekal, kdyby mě někdo fotil, jak čekám na autobusové zastávce. Dnes obyvatele Mea Šearim před necitlivým ofocováním chrání špinavá okna Hasanova autobusu a určitý stud fotografa. Někdy se sem musíme vydat pěšmo - celá čtvrť působí klidně a nanejvýš přirozeně.

Míříme do nového tunelu, který nás posléze vyvádí na známou Jedničku, po níž si to svištíme přesně dovolenou stovkou do Tel Avivu. Co je zajímavé - nikdo nás nepředjíždí! Jenom vlak z Beer Ševy na levoboku. Na pravoboku dálnici doprovází těleso nové rychlodráhy, která má nahradit letitou železnici, jejíž provoz byl zastaven někdy kolem roku 2000. V roce 1892, kdy byla vystavěna, trvalo cestování po ní (například německému císaři Vilémovi II) tři hodiny. Na konci dvacátého století nové stroje zvládly klikatou trať za hodiny dvě. Až bude celá trať hotova, zkrátí se cesta na pouhých 25 minut. Zatím je zprovozněn úsek mezi Tel Avivem a letištěm Bena Guriona. Na otevření trasy až do Jeruzaléma si budeme muset počkat do roku 2011.

U dálnice stojí policejní hlídka a kontroluje řidiče. Podle našeho průvodce Šajkeho prý místní policisté sledují zejména dodržování rychlosti. Neodpustím si zopakovat svůj dřívější postřeh: Izraelští dopraváci jsou vybaveni octaviemi, někdy i fabiemi - a přesto jim žádní hříšníci neuniknou. Pravda je, že na zádech jim visí samopaly...

Šedesát kilometrů mezi dvěma největšími izraelskými městy uplyne jako voda, a už si to svištíme Tel Avivem k severu podél jakéhosi potoka či říčky. Tedy podle jejího prázdného koryta. Tudy se prý dá projet Tel Aviv v severojižním směru za pouhých sedm minut. Když není zácpa... Odbočujeme pak na západ, a tentokrát nás vede nefalšovaná řeka plná vody - Jarkon. Dojem kazí Šajkova poznámka, že koryto je napuštěno přečerpanou mořskou vodou. Zato se v něm dá jezdit na lodičkách, kajacích i kánoích. Je tu i závodní veslařská trať. Ostatně kolem celého Jarkonu se rozkládá rozsáhlý park plný sportovišť. Taková místní Letná, až na to, že hřišť je tu mnohem více. Fotbalových, volejbalových, samozřejmě basketbalových, a hle, tam se hraje tenis a onde se někdo ohání golfovou holí.

Vyvrácení/vykradení Chrámu 0070

Přijíždíme do telavivské univerzity a jdeme si prohlédnout místní muzeum diaspory, Beth Hatefutsoth. Výraz "diaspora" znamená podle slovníku cizích slov "rozptýlení" či "roztroušení". Rozehnáni do všech koutů světa byli Židé v roce 0070 po pádu Druhého Chrámu. Však taky celá expozice začíná reliéfem, přímo dokumentární momentkou, která zobrazuje, jak římští vojáci vlekou svůj lup. Někde na Internetu jsem četl u tohoto obrázku popisek, že prý "odnášejí menoru". Připomínám, že se svícnu nezmocnili kvůli jeho posvátnému účelu, ale protože byl celý z ryzího zlata...

Další význam cizího slova "diaspora" je "dlouhodobý pobyt náboženské skupiny v cizím prostředí". Ten čekal Židy další dvě tisícovky let. Svou identitu neztratili právě tím, že pečlivě dodržovali náboženské zvyky i v prostředí nepouštním, kde se mohly zdát přinejmenším nepraktické. Muzeum má jedno oddělení, kde se na sádrových modelech zobrazuje všední život židovského národa - svatby, soudy, slavení svátků, ale třeba i takové všednosti jako je společná večeře u rodinného stolu. Zase mi něco ťuká na paměť, a nevím co.

V dalším oddělení nás zaujmou modely synagog z Ruska, Sýrie, Polska, Nizozemských Antil, Prahy - doslova z celé planety. Desítky metrů dlouhé linie na stěnách zobrazují vývoj židovského umění a hudby, filozofie, etiky, prózy, poezie, halachy (právních předpisů judaismu), exegeze (což je kritické zkoumání textu, zejména však náboženského) a mysticismu. V tomto pořadí. Po hodině prohlídky odpadáme a vycházíme ven. V předsálí muzea visí od stropu plakáty, fotím si jeden, který kdysi v osmdesátých létech žádal po Brežněvovi svobodu pro sovětské Židy. U pokladny jsou k dispozici krásné barevné suvenýry, svícínky, keramická granátová jablka, náhrdelníky, korále, ale zatížené nejspíš turistickou přirážkou, která nás odradí od koupě. Tady se nedá smlouvat.

Prosklenou zadní stěnou vyhlížím do areálu univerzity. Za mramorově vydlážděnou plochou a zeleným parkem vidím v průhledu mezi mrakodrapy moře. Středozemní moře. Ale ještě bude trvat chvilku, než ho uvidíme zblízka. Zatím se scházíme v zeleni před budovou.

Slovo "diaspora" má ještě jeden přenesený význam. Označuje "část rostliny, umožňující rozmnožování". Jednak symbolicky završuje význam židovského společenství, které se rozmnožovalo i mimo své rodné teritorium, ale poslouží mi rovněž jako vhodný oslí můstek k poznámce, že součástí místní univerzity je botanická zahrada. Její části volně zaplňují prostranství mezi univerzitními bloky. Tady není potřeba skleník. Palmy, stromy s lusky svatojánského chleba, ibišky, koberce různobarevných květin rostou přímo pod otevřeným nebem.

Květ palmy, ale jaké...

Pod žhavým středomořským sluncem mi nakonec docvakne poslední obrázek k dnešním dvěma: Prostě odění lidé v Mea Šearim a lidé zpodobnění na obrázcích v Muzeu diaspory jsou tak strašně podobní těm, kteří se nekonečně procházeli ve včerejším Jad Vašem, promítáni na jeho trojúhelníkovou stěnu!

Uvědomil jsem si, že ti jeruzalémští podivíni dodnes přebývají v jakési diaspoře, v jaké žili jejich předci někdy v osmnáctém a devatenáctém století v polských a litevských ghetech. To, co se na Hoře pamatování ukazuje jako zaniklý svět, jako vyvražděná historie, trvá dodnes v Mea Šearim. A nejspíš není jiná země, kde by mohli tito staletí Východoevropané takto klidně a svobodně žít vedle devadesáti jiných národností Izraele...

V míru a svobodě.

Prožito v Izraeli v pátek 28. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 27. května 2008

*********************************************************

Mír v Izraeli:

9.4. 2008: Mír v Izraeli pokračuje
15.4. 2008: Mír kyselých rybiček
21.4. 2008: Mír na hoře Herzl
30.4. 2008: Mír na hoře pamatování
7.5. 2008: Mír v dopravní zácpě
14.5. 2008: Mír pod zemí
21.5. 2008: Mír Starého města

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!